Tak tedy skřítek je jakási moc, a ne nějaký způsob jednání, je to boj, a ne myšlení. Slyšel jsem z úst jednoho starého kytarového mistra tato slova: „Skřítek nesídlí v hrdle. Skřítek stoupá zevnitř, od chodidel.“ Není to tedy záležitost schopností, nýbrž věc živosti podání, musí to tedy být v krvi. Takže zde jde o výraz prastaré kultury a tvorby podnícené okamžikem.

Tato „tajemná síla, kterou všichni cítí, a žádný filozof ji nedokáže vysvětlit“, je zkrátka duch země, je to týž skřítek, který uchvacoval srdce Nietzscheho, jenž ho hledal v jeho vnějškových podobách na mostě Rialto či v Bizetově hudbě, ale nenalezl ho. Netušil přitom, že skřítek, po kterém pátral, přeskočil z řeckých mystérií na cádizské tanečnice nebo do uťatého dionýského výkřiku siguiriye v Silveriově hlasu.

Nechci tedy, aby se tento skřítek zaměňoval s teologickým démonem pochybování, po němž Luther v Norimberku bakchicky mrštil kalamář, ani s ničivým a přihlouplým ďáblem katolíků, který na sebe bere podobu feny,aby mohl vniknout do kláštera, ani s mluvící opicí onoho šibala ze Cervantesovy komedie o žárlivosti v andaluských hájích. Ne, ten temný a rozechvělý skřítek, jehož mám na mysli, je potomek onoho rozpustilého démona Sokratova, který filozofa rozhořčeně sekl drápem v den, kdy požil bolehlavu, a potomek melancholického čertíka Descartesova, drobounkého jako zelená mandle, kterého kruhy a křivky znudily již natolik, že utekl stokami, aby si poslechl zpěv opilých námořníků. Každý člověk, každý umělec, zvolá Nietzsche, který přistavuje žebřík k věži dokonalosti, se vykupuje bojem se skřítkem, nikoli s andělem, jak se tradovalo, nikoli s Múzou. Máme-li postihnout podstatu díla, musíme rozlišovat právě takto. Anděl je vůdcem a dárcem jako archanděl Rafael, obráncem a rádcem jako archanděl Michael a varujícím strážcem jako archanděl Gabriel. Anděl člověka oslňuje, ale vznáší se mu nad hlavou, je nad ním, vylévá na něj svou milost, a člověk pak uskuteční dílo, vyjádří city či ztvární tanec bez námahy. Anděl na cestě do Damašku nebo anděl vstoupivší k Františkovi z Assisi škvírou v balkónku či ten, jenž střeží kroky Heinricha Susa, pouze poroučí, a není síly, jež by se mohla postavit jeho záři, neboť mává ocelovými křídly v atmosféře predestinace.

Múza diktuje a někdy napovídá. Má poměrně malou moc, protože bývá již daleko a tak unavená (já jsem ji spatřil dvakrát), že jsem jí musel udělat půl srdce z mramoru. Básníci navštívení múzou slyší hlasy, aniž tuší, odkud přicházejí, ale jejich múza je podněcuje a občas si je i dá ke svačince, což je případ Apollinaira, velkého básníka zničeného strašlivou múzou, s níž ho vymaloval božský Rousseau. Múza probouzí inteligenci, je s ní spojena krajina plná sloupů a lživá vůně vavřínu, inteligence však je často poezii nepřátelská, protože příliš imituje, protože básníka pozvedá na trůn s ostrými hranami a dává mu zapomenout na to, že ho zničehonic mohou sežrat mravenci nebo že mu může spadnout na hlavu obrovské utrejchovité saranče, proti němuž nezmohou nic múzy z monoklů nebo z indiferentně lakované růže v salonku.

Anděl a múza přicházejí zvenčí. Anděl osvěcuje a múza dává tvar (Hésiodos se uměl přiučit). Jde-li o zlatou fólii či o záhyb tuniky, básník obdrží návod ve svém vavřínovém háječku. Ale skřítka je třeba probudit až v nejzasutější třinácté komnatě krve.

A dále musíte zahnat anděla a nakopnout múzu a ztratit strach z vůně fialek, již vydechuje poezie 18. století, a z velikého hvězdářského dalekohledu, v jehož zrcadlech pospává múza nemocná konečností.

Opravdový zápas, to je boj se skřítkem.