V „předpřelomové“ monografii kolektivu autorů z ÚJČ ČAV Český jazyk na přelomu tisíciletí (1997) analyzovala S. Čmejrková v kapitole Jazyk literatury (tedy krásné a tehdy nové) z lingvistického hlediska nazírané postmoderní tendence v tvorbě prozaiků 90. let mimo jiné na příkladě románu Jáchyma Topola Sestra (1994). „Román se odvíjí jako spontánní, exaltovaný, přerývaný vypravěčův diskurz,“ konstatovala badatelka, „jehož součástí jsou i přímé úvahy o jazyce, psaní i literatuře“, což je – jak víme – velmi příznačné pro postmoderní spisovatele. Protože „jazyk ‚starý‘, normální a normovaný, není vybaven na pojmenování lidských aktivit 20. století, často velmi hrůzných: Osvětim, Gulag, Katyňské jámy...,“ vysvětluje lingvistka, je tato jeho schopnost v románu všelijak „testována“, a nakonec „proti ‚starému‘ jazyku staví Topolův vypravěč jazyk ‚svuj‘, který označuje jako ‚živej, tajnej a otevřenej‘...“ Jde tu jednak o „nebývale široké využití obecné češtiny, z níž vyplouvají [...] menší i větší ostrůvky spisovnosti“, jednak o to, že „charakteristickým rysem současného literárního diskurzu je míšení jazyků, Topolův ‚blábol, bábel a babylón‘ “.¹

Nad tímto obrazným vymezením jazyka či vůbec typu textu, který píše jeden z hrdinů románu, s nímž se zřejmě identifikuje samotný autor, bych se chtěl zamyslet, a to také se zřetelem k dalšímu vývoji Topolova vypravěčského stylu až k jeho prozatím poslední próze Chladnou zemí (duben 2009).

Úplný text příslušné pasáže ze Sestry je tento: „Tehdy jsem tam, lovci a náčelníci, psal knihu, psal jsem ji už jen vlastními slovy, byl jsem v pasti, tak jsem kašlal na to, jestli je ta kniha hygienická... vyšel mi z toho, sestry a přítelkyně, blábol, bábel a babylón, byla to, milé démonky a přítulné věštkyně, taková menší pornografie s humanistickým nábojem, navíc pragocentrická, bylo to, laskavá eventuelní čtenářko a zvědavko, lehčí zboží, spíš brakovýho charakteru, ale psal jsem už svým vlastním otročím jazykem... abych už nebyl otrok... ale bylo mi to tak silný, že sem moh nebejt... sekal jsem do jazyka a hladil ho a on mi to vracel, muj jazyk mi byl živej! A je to tajnej a otevřenej jazyk.“²Topolova takřka magická triáda ‚blábol, bábel a babylón‘ je založena na asonanci slov, z nichž hned první dává celému spojení jakýsi souhrnný smysl, a to ‘nesmyslné nebo nesouvislé mluvení’; etymologicky je to starobylá složenina, vzniklá opět zdvojením někdejšího onomatopoického základu *bol- (podobného původu je řeckolatinské ‚barbar-‘), což je v něm dodnes cítit (srov. moderní ‚blabla‘). Dvě následující slova, apelativa ze dvou různě počeštěných podob známého biblického toponyma, mají na první pohled stejný význam: ‘zmatek’ apod., liší se však konotacemi. To předposlední připomínalo autorovi, jak mi v osobním rozhovoru dosvědčil, mimo jiné jméno ruského židovského spisovatele Isaaka Babela, jehož povídky o Židech ve staré Oděse, především z podsvětí, dávají zaznít tamější hantýrce, a tak v něm můžeme tušit skrytý náznak hantýrky, jíž je z velké části psána také Sestra (ta je tu ostatně zcela na místě, přece hned první věta románu zní: „Byli jsme lidi Tajemstv퓳). K hantýrce by rovněž ukazovalo nikoli oxymoronní spojení ‚tajnej a otevřenej jazyk‘, jehož druhá složka by naznačovala, že Organizace či společenství toho typu, jaký popisuje Topol, a jejich specifické jazykové útvary mívají mezinárodní charakter. Jak se to ale slučuje s Topolovým ‚vlastním otročím jazykem‘ a „navíc“ pragocentrismem?

Přívlastek ‚otročí‘ odkazuje k těmto autorovým programovým úvahám z druhé kapitoly románu: „Shodou okolností používám jazyk Slávů, Čechů, otroků, bývalých německých a ruských otroků, a je to psí jazyk. [...] Je to jazyk, který měl být zničen, a jeho doba nepřišla, už nepřijde. Vymysleli ho veršotepci, mluvili jim kočí a služky. A tohle má v sobě, vyvinul svý smyčky a díry a hadí mláďata divokosti. [...] myslím, že je to obratnej a rychlej jazyk, a pořád se děje. Tenhle můj jazyk nedostali ani Avaři, ani hořící hranice, ani tanky [...] dostanou ho prachy zmenšujícího se světa.“⁴ Z lingvistického hlediska by se dalo říci, že se tu jedná jednak o emotivní shrnutí dramatického vývoje napětí mezi kulturní a lidovou, běžně používanou podobou národního jazyka v českých dějinách, jednak o konstataci dvou tendencí spisovné češtiny v současné době, a to tendence demokratizační a internacionalizační. Ta poslední je autorem hodnocena negativně; přesněji řečeno, takto, jako ohrožení, je vnímána jedna její složka, související s komercializací. Naopak přirozený vývoj češtiny k internacionalizaci je v Sestře vítán – a vůbec nestojí v protikladu k „pragocentrismu“, srov.: „Slovenka brzy pochopila, o co jde. Mě si získala hned, chtěla být v dění a najela na pražštinu, poslouchal jsem její jazyk, a když se do sebe pustily s Laosankou, měl jsem stereo. Tego? Heleno, tys řekla tego? Prečo? zkoumal sem, řeklas jí přece: Něchaj tego, suka, já tě slyšel! Mama byla Polačka, řekla Slovenka. Mij schoty, cholka! křikla Laosanka z chodby a třískla hadrem. Hlmou ti po papuli, to jest tego, frt! Helenko, neříká se frt, ale furt, napověděl jsem jí. Ale no jo, porát, řekla pražsky.“⁵

V přirozené – a to paradoxně třeba také „komerční“ – internacionalizaci jazyka spatřuje Topol dokonce jistou naději do budoucna: „A jak jsem tam tak postával a šmejdil a chytal všelijaký slova a promluvy, když se kmeny byznysem nutným k přežití mísily... a kradli si prachy i slova... zkušenosti i slova... napadalo mě, že snad k něčemu dochází, že tim míšením jako by vznikal novej jazyk... kanackej... a třeba je to jazyk už míru, zas předbabylónskej... dyť teď sou ubohý, musej se domluvit...“⁶

Znamená tedy Topolův ‚babylón‘ jen a jen míšení jazyků, v jehož důsledku se může vytvořit ‚novej jazyk... už míru‘ jako v zlatém věku před ‚babylónem‘? Pokud ano, pak bychom byli nuceni konstatovat, že v pozdějších Topolových prózách se jeho stylistika radikálně mění: není tam už ten „spontánní, exaltovaný, přerývaný vypravěčův diskurz“, čili ‚blábol‘, není tam (alespoň ne v té míře jako v Sestře) hantýrka, resp. „pražština“, ba i tzv. obecná čeština je tam zastoupena daleko střídměji, a není tam až takový jazykový ‚babylón‘. Analyzujme z tohoto hlediska nejnovější Topolovu knihu Chladnou zemí, která, zdálo by se, splňuje všechny předpoklady k tomu, aby byla napsána jazykem jiným než normálním, když tu jde znovu o reflexi hrůzných lidských aktivit 20. století: Terezín, běloruská Chatyň, „Ďáblova dílna“ (takto se měl román dle autorova ústního sdělení původně jmenovat⁷), a – „takových vesnic tu byly stovky, tisíce, ne jako u vás!“⁸ – četné další hromadné hroby obětí Němců a také stalinského NKVD z 2. světové války, pozdější oběti běloruské bezpečnosti, Černobylu atd. Rovněž účast na těchto aktivitách v minulosti (na straně obětí i katů) byla a na dění kolem nich v současnosti je vskutku internacionální, což však Topol v tomto románu jazykově jen naznačuje. Srov. např.: [V Terezíně] „starší pryčnové místnosti byla Slovenka, shodou okolností porodní bába, a ta, když v místnosti žen dítě tajně odrodila, nahlas, i když šeptem řekla to, co si prý všechny myslely: Bude potichu, alebo ho udusíme, řekla porodní bába, a to slovenské lebo se tak stalo Lebovým jménem“.⁹

Příběh Terezína a Leba, který pak „byl strýcem veškeré terezínské drobotiny“ a nakonec se stal mumií v chatyňském muzeu, je de facto anticipován již v Sestře, v kapitole, začínající větou s dvěma slovními tvary polskými na úvod a výraznými znaky obecné češtiny hned nato: „A jednego tego usměvavýho dne, kdy slunce na chladnejch městskejch neonech sládlo a těžklo jak hrozny z vinice Páně, přivedl Micka Žraloka Štejna.“¹⁰ O tomto novém „padrugovi“ se dále říká, že to „byl člověk smlouvy, jeho táta se narodil v Terezíně a jeho svět se v prvním roce života omezil na pohyb v krabici od bot“ a že „mluvil jazykem Organizace, slengem i argotkou, normálním jazykem v řadě řečí“.¹¹

Výše uvedenou ukázku tohoto kontaminovaného, ale přece jenom „pragocentrického“ žargonu české metropole, který je jinde v Sestře nazván ‚francouzočeštinolaosoruštinoindočínštinou‘¹²,bych doplnil vzorkem koiné, které autor lokalizoval „v Berlunu“ (tj. v Berlíně), kde „pomalu vznikalo to nejdůležitější, tajný a otevřený jazyk kanačího království“ ‘¹³. Podle Topola měl znít takto: „Čiharu, vejk ap, help a merci, hilfe! Kde má ten šikézní klóbrc... [...] Chirina! Chirina! To znamená kanacky: Honem! Honem! Ale je to srozumitelný i v ostatních jazycích... puč mi mikádo... seš milá, milá, seš muta, mutasana san, hontó? Dajvak! Jamb, dakt. Haj? Haj!“¹⁴

Nic takového v románu Chladnou zemí nenajdeme. Cizojazyčné prvky lexikální či tvaroslovné se tu Topol nesnaží „organicky“ začlenit do českého textu a nevytváří hybridní věty; naopak, jak v autorském vyprávění (také tato próza je psána ich-formou), tak v dialozích mají všechny tu roztroušené výpůjčky charakter citátů. Tak mohou být citovány různé nápisy německé a ruské, např.: „Lebo nás povzbuzoval, když jsme prolézali kilometry zakázaných chodeb pod Terezínem, a nikdy nás nezradil, když jsme v labyrintu pod zemí dupali po starodávných cedulích Ostorožno, tif! nebo Zákaz vstupu! nebo Achtung, Minen!“¹⁵

Pozoruhodný je případ, kdy Bělorus Alex překládá ruský nápis do své mateřštiny, a to s komentářem: „Vidíš? Na pamjať o Minske, čte nahlas. To je rusky! Na pamjac pra Minsk tam má bejt, Minsk je běloruskej, hergot! A vůbec! Úplně správně má bejt Mensk, bolševici nám sebrali i to jméno!“¹⁶

Za výrazy citátové lze mít také oslovení („Sjabro, příteli!“¹⁷) a hodnotící slova včetně nadávek, srov. „Hele ho, najde si holku, moloděc!“¹⁸ nebo durak (i Npl duraci!), opakující se v románu čtyřikrát, a to i v kontextech, kde by byla tato nadávka v ruštině slabá, např.: „A to stanný právo prezident taky vyhlásil rusky, durak!”¹⁹

Rovněž citátového charakteru jsou různé názvy (např. pokrmů jako rus. pelmeně nebo bělorus. draniky apod.) a vůbec slova terminologická, vyskytující se v této funkci i v promluvách postav, srov. „Děžurná. [...] Chce víc prachů, protože jsem inostraněc. Bilet pro inostrance!“²⁰ nebo „Globalizovanej svět už je takhle rozdělenej, hergot! Thajsko sex, Itálie moře a obrazy, Holandsko dřeváky a sýry, no a Bělorusko, horor trip, no ne?“²¹

Jedno takové slovo představuje exotismus; přitom je příznačné, že hlavní hrdina ho zpočátku vnímá jako výpůjčku z jemu málo srozumitelné běloruštiny. Objevuje se, když Alex vypráví o osudu indiánského náčelníka Luise Tupinabiho („indiánofil“ Topol²² se ani zde nezapře), který se dostal do koncentračního tábora v Bělorusku – a pak... „Fašisti ho nutili vyrábět tsantsy, pokračuje Alex. Tsantsy?, ptám se, protože se obávám, že jak je Alex teď doma, tak občas vklouzne do té své běloruské hatmatilky. Jo, pomerančíky, to ti pak ukážu“.²³

Je důležité, že komunikace vypravěče s různými „inostranci“, co jich obývalo terezínské Koménium, tu „mezinárodní školu pro studenty z celého světa“²⁴, a pak s lidmi v Bělorusku má sice probíhat ve třech řečech (kromě češtiny také v angličtině a ruštině), ale jazyk tohoto díla, na rozdíl od Sestry, to přímo nezrcadlí. Ba co víc, obě pro děj závažné postavy z Běloruska mluví česky – Maruška studovala v Praze cestovní ruch a služby, Alex se česky naučil jako voják Sovětské armády – a dokonce Luis Tupinabi se na vypravěče obrátí slovy „Vítej, soudruhu!“, protože byl Alexovým učitelem v Milovicích („Jo, tam, kde měli Sověti obzvlášť silnou posádku“²⁵); také Sára, „pryčnohledačka“ ze Švédska s kořeny na Slovensku, „se trochu učí náš jazyk“²⁶ (ač v terezínských „domácnostech, které zůstaly, mluvila německy, to staří uměli všichni“²⁷ – ale v jazyce románu se to neprojevuje). Při této komunikaci zajisté dochází k míšení jazyků, na to jsou však v textu jedině narážky. Srov. popis dialogu s Rolfem, novinářem z „Německa nebo Rakouska, či odkud to vlastně byl“, o němž na se začátku románu říká, že „ten česky stejně neum퓲⁸: „Vstávej, chlape! Zdrháme! Zavrtí hlavou. Říkám mu, ať vstane, oběma našima jazykama, ruštinu už asi pochytil. Vrtí hlavou.“²⁹ Podobně se popisuje dialog s německou badatelkou Ulou: „Zabalíme se a čekáme, až se udělá voda na čaj. Povídáme si těma jazykama.“³⁰ (Skoro by se tu chtělo zeptat: Kerejma?)

Je zajímavé sledovat, jak se s náznaky vícejazyčnosti popisovaného prostředí v románu Chladnou zemí vyrovnávaly jeho překladatelky. Od Jáchyma Topola mám k dispozici tři překlady této prózy, a to do švédštiny (Kallt land, přel. Tora Hedin), do němčiny (Die Teufelswerkstatt, přel. Eva Profousová) a do slovinštiny (Hladna dežela, přel. Nives Vidrih). Jejich srovnání ukázalo, že cizojazyčné prvky citatového charakteru, které autor nepřekládá ani nevysvětluje, byly
a) ve slovinské verzi ponechány povětšině bez překladu či komentáře, až na slovenskou větu, kterou pronáší porodní bába v Terezíně: „Bude potichu, alebo ho udusíme, tiho bo, drugače ga bomo zadušile, je rekla babica, in ta slovaški ‚lebo‘ je postal Lebovo ime“ (podobný byl postup překladatelky švédské a německé, přičemž ta poslední má ‚lebo‘ také za ‚alebo‘ v originále);
b) v německé verzi ponechány bez překladu, pokud se jedná o „signální“ hodnotící slova nebo označení reálií („Was für ein ‚molodez‘, findet gleich ne Braut!“; Die haben sogar mein GPS kaputt gekriegt, die Duraki!“; „Willst du Pelmeni oder Draniki?“), nebo občas přeloženy, např.: „Die ‚deshurnaja‘. [...] Sie will mehr Geld, weil ich ein ‚inostranez’ bin, ein Ausländer. ‚Bilet pro inostranzev’!“ s chybně ponechanou českou předložkou ‚pro‘, mající v ruštině jiný význam, ve spojení s „náležitě“ ruským tvarem Apl, který v originále není; celé spojení pak dost nevhodně znamená ‘lístek o cizincích’, ale jako pouhý „signál“ ruštiny je tu asi akceptovatelné;
c) ve švédské verzi nejčastěji přeloženy nebo vysvětleny také tam, kde jde o hodnotící slova či označení reálií: za „moloděc“ je „duktig“ pojke, za „durak“, „duraci“ zase „idioten“ a „dumskallarna“, věta o výběru mezi národními jídly je rozvedena („Vill du ha pastakuddar, ‚pelmener‘, eller potatisplättar, ‚draniki‘?“), podobně se překládá „děžurná“, a to rovnou, zatímco Topolova hybridní věta o lístku pro cizince je ponechána v původním znění (i s českou předložkou a českou koncovkou u ruského substantiva) a překlad je připojen až dodatečně: „Portvakten. [...] Hon vill ha mer pengar eftersom jag är utlänning. ‚Bilet pro inostrantse!‘ Biljett för utlänningar!“

Tato stupnice platí i pro „signální“ cizojazyčné nápisy, ve slovinské verzi nepřekládané, např.: „Na pamjat o Minske, razvozlam cirilico na robu...“ – opravdu, řečeno s Topolem, „není to složitý“³¹. V německé verzi je tento dvakrát předčítaný nápis přeložen pouze jednou („Na pamjat’ o Minske, Zur Erinnerung an Minsk, buchstabiere ich die kyrillischen Zeichen am Tellerrand, ist gar nicht so schwer“), při druhém výskytu o několik stránek dále už ne; ba co víc, v běloruském znění tohoto nápisu počešťuje překladatelka předložku (za běloruské „pra“ ‘o’ má opět „pro“), což je sice nekorektní, ale opakuji: jde tu koneckonců jen a jen o náznak toho, čemu v Sestře říkal autor „bábel a babylón“ a později ve hře Cesta do Bugulmy z roku 2006 „globiš“. Srov.: „[...] člověk by řekl, že když všichni mluvíme globiš, že se nepozná, kdo je kdo, ale to je veliký omyl. Mezi slavik globiš a germanik globiš bude pořád sakra rozdíl...“³² V románu Chladnou zemí je velice mírnými prostředky evokován „slavik globiš“, a nebude náhodou, že také pro německé – středoevropské! – čtenáře považovala překladatelka i jeho východnější prvky za „nicht so schwer“.

Na závěr se vrátím k otázce, položené předtím: máme konstatovat, že jazyk nové Topolovy prózy (a podobně jeho předchozích textů, o nichž zde není možno konkrétněji a detailněji hovořit) už nepředstavuje „bábel a babylón“ jako v románu z roku 1994? Odpověď se nabízí: jazyk jistě ne, ale biblický Babylon přece nesymbolizuje míšení – či naopak rozdělení – jedině jazyků, nýbrž také národů! Jde tu v podstatě o protiklad lidské kultuře vlastního tíhnutí k unifikaci a „zákona dialektického členění“ a nevyhnutelné mnohosti a různorodosti národních kultur, jak o tom ještě roku 1923 ve stati nazvané Babylonská věž a smíšení jazyků pojednal vynikající ruský učenec, zakládající člen Pražského lingvistického kroužku N. S. Trubeckoj.³³

Toto pojetí proniká také u Topola, a to poprvé už v Sestře. Utopické představy, že by snad míšením vznikl „novej jazyk... zas předbabylónskej...“, se autor hned vzdává – tváří v tvář skutečnosti, kterou líčí zcela v duchu Komenského Labyrintu světa (což je vlastně také „babylón“): „[...] jenže lidé na trzích vypadali většinou zle, vošuntěle, byli buď moc vychrtlí, nebo baňatý, různý strádání jim koukalo z vočí a hlad... po bezpečí a po věcech... to by se museli smísit taky s těma hezkejma tuzemcema... aby skončily kmeny... ale ti je nechtěj, to je jasný... [...] Snad tedy, říkal jsem si, bude bohužel nutný... opravdu bohužel: eště pár Osvětimí, Zdí, tu a tam Gulag... ujít eště delší stezku... než to všem dojde.“³⁴

V románu Chladnou zemí Topolovo uvažování o unifikaci a diferenciaci, propojení a různorodosti kultur souvisí s hledáním Východní Evropy (v protikladu k té Západní, popř. také Střední). Jistou bilanci tohoto hledání vyjadřuje autorem převyprávěný monolog spoluzakladatelky Koménia Sáry, který si dovolím citovat v úplnosti: „Z Košic je můj děda, povídala Sára, tak fajn, na Slovensku funguje železnice i mobil, tam začnu, říkala jsem si a vydala jsem se do Košic, a když jsem se tam porozhlédla, po těch krámcích a kavárnách a obchůdcích na korze a taky čekárnách v železničních stanicích, kde jsou mnohdy úplně ty samé tvrdé, dřevěné sedačky jako asi tak před sedmdesáti lety, chtěla jsem přijít na to, co je to teda ta východní Evropa, když vypadáme podobně, ale kulturně jsme jiný… Kde je ten pravej Východ?, ptám se, protože všichni Slováci říkaj, že jsem se při svém hledání sekla, oni jsou totiž ne východní, ale střední Evropa!, stejně jako bohužel i ti blbí Češi o kousek dál, nemluvě o Maďarech, ti vlastně ani v Evropě nežijí, do jejich teritoria ať radši nejezdím, tam by mi vůbec nerozuměli, tohle mi vysvětlili v informacích na hlavním bratislavském nádraží, ano, tam se smilovali, a když jsem naléhala, přiznali, že ta pravá východní Evropa je ze Slovenska vlastně kousek, musím ovšem proniknout mezi vlky a medvědy na Podkarpatskou Rus, aha, Karpaty, koukneš na mapu a vyrazíš, říkala Sára… jenže na Podkarpatský Rusi se lidi zloběj, že by měli bejt na Východě, považujou to za nesmysl… a pošlou tě na ten pravý Východ, do Haliče! Tam ale místní lidi stejně jako všichni Poláci říkaj: My jsme Evropa, ale ne východní, my jsme střed střední Evropy! A máchnou rukou, že na Východ musíš na Ukrajinu, ještě lán světa, a tak jako hořce a vědoucně si uplivnou, vždyť Východ Evropy je pořád ubohej a rozbitej! Na práci jezděj lidi z Východu na Západ, ne naopak!, řekla Sára, uplivla si taky… Ukrajinci tě pošlou ještě dál, do Ruska. Rusové ale nevěřej, že jsou na Východě, to je pro ně pomluva, oni jsou totiž střed civilizovanýho světa vůbec, připustěj ale, že opravdovej Východ by mohl být už na Sibiři, jo, projela jsem teda Sibiř, celou tu obrovskou štreku, tisíce kilometrů Transsibiřskou magistrálou, a když celá přelámaná vylezu z vlaku na konečný, totiž ve Vladivostoku, tak mi místní řekli: Jakej Východ, slečno, zbláznila ses? Tady je přece Západ, opravdickej konec Západu, tady je konec Evropy! [...] Vladivostok, hm. No, tak si koupíš jídlo, vodku, samozřejmě, jdeš na kraj města a tam je ňáká lavička, koukáš do vody, aha, konec cesty, tohle je Japonský moře. Takže východní Evropa neexistuje, konečně se uklidnila.“³⁵

Monolog je zakončen souhlasem vypravěče: „Máš pravdu, Sáro!“ Východní Evropa tedy podle Jáchyma Topola neexistuje, avšak existuje evropské kulturní prostranství, propojené a různorodé, a v tomto smyslu „babylón“.

1. Čmejrková, Světla: „Jazyk literatury“. In: Daneš, František a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 122-124. ^zpět
2. Topol, Jáchym: Sestra. Atlantis, Brno 1994, s. 159. ^zpět
3. Tamtéž, s. 7. ^zpět
4. Tamtéž, s. 25. ^zpět
5. Tamtéž, s. 65. ^zpět
6. Tamtéž, s. 217.^zpět
7. A takto zní titul románu v čerstvě pořízeném německém překladu: Die Teufelswerkstatt. ^zpět
8. Topol, Jáchym: Chladnou zemí. Torst, Praha 2009, s. 108. ^zpět
9. Tamtéž, s. 9. ^zpět
10. Topol, Jáchym: Sestra. Atlantis, Brno 1994, s. 49. ^zpět
11. Tamtéž, s. 53. ^zpět
12. Tamtéž, s. 262. ^zpět
13. Tamtéž, s. 214. ^zpět
14. Tamtéž, s. 225. ^zpět
15. Topol, Jáchym: Chladnou zemí. Torst, Praha 2009, s. 21. ^zpět
16. Tamtéž, s. 115. ^zpět
17. Tamtéž, s. 103. ^zpět
18. Tamtéž, s. 28. ^zpět
19. Tamtéž, s. 116. ^zpět
20. Tamtéž, s. 84. ^zpět
21. Tamtéž, s. 102. ^zpět
22. Už v Sestře vystupují Čejeni a Arapahové (jako hračky), dále Déné, lidé z kmene Probodaných nosů, Pajutů, Šijela aj. Srov. také Topolem vydanou knihu Trnová dívka. Příběhy severoamerických Indiánů. Vybral a přeložil Jáchym Topol. Hynek, Praha 1997; 2., přeprac. vyd. Torst, Praha 2008. ^zpět
23. Topol, Jáchym: Chladnou zemí. Torst, Praha 2009, s. 94. ^zpět
24. Tamtéž, s. 11. ^zpět
25. Tamtéž, s. 94. ^zpět
26. Tamtéž, s. 41. ^zpět
27. Tamtéž, s. 35. ^zpět
28. Tamtéž, s. 53, 52. ^zpět
29. Tamtéž, s. 119. ^zpět
30. Tamtéž, s. 131. ^zpět
31. Tamtéž, s. 107. ^zpět
32. Topol, Jáchym: Supermarket sovětských hrdinů. Torst, Praha 2007, s. 188-189. ^zpět
33. Viz Трубецкой, Н.С.: „Вавилонская башня и смешение языков“. In: Евразийский временник. Кн. 3, Берлин 1923, s. 107-124. ^zpět
34. Topol, Jáchym: Sestra. Atlantis, Brno 1994, s. 218. ^zpět
35. Tamtéž, s. 42-43. ^zpět