Jméno herečky, zpěvačky, režisérky a prozaičky Marky Míkové (1959) není v oblasti literatury pro děti a mládež neznámé: po prvotině Roches a Bžunda (2001) vydala knížku Knihafoss (2008), za kterou získala nominaci na cenu Magnesia Litera. Ceněna byla především živelnost a hravost jejího vyprávění. Novela JO537 je stejně jako předchozí publikace založena na bohatém fantazijním proudu, v němž reálné a možné splývá s nereálným, sen se mění ve skutečnost, která se podobá snu, hra prostupuje do života a život se odvíjí podle jejích pravidel.

Všednost každodenního života školáka Josefa symbolizuje skutečnost, že se mu až dosud nezdál žádný sen. Ten první však zcela převrátí stereotyp jeho existence naruby. Záhadný sen, opakující se zjevování násilnických mužů, pomatené stařenky a černého psa se mísí a zmnožují, nacházejí své místo dokonce v počítačové hře, kterou Josef hraje. Josef musí přemoci vlastní strach, prokázat důvtip i fyzickou zdatnost, aby dokázal odhalit viníky automobilové nehody, při níž byl zraněn jeho dědeček. Na této cestě je posilován poutem rodinné sounáležitosti a pomoc mu solidárně prokazuje i opuštěný pes. Josefova dobrodružství na okraji panelákového sídliště a v přilehlém lesíku v sobě tají romantiku chlapeckých objevných výprav. Míková však vyřešení detektivní zápletky povyšuje na zkoušku chlapcovy zralosti, v níž Josef obstojí. Propojení s motivem počítačové hry, jež je replikací chlapcových prožitků, ukazuje, jakou roli v životě dnešních dětí má virtuální realita, v níž se pohybují s jistotou a samozřejmostí. Ke kladům prózy lze přičíst právě ony dynamické přechody mezi skutečností, snem a virtuální realitou.

Slabinou textu je vedle jazykové a stylistické rozkolísanosti (místy nezvládnutý part vypravěčské promluvy) poněkud toporná konstrukce dobrodružné zápletky. V jímavém závěru, kde se chlapcovým rodičům dostane poděkování od policejního důstojníka za Josefovu pomoc při dopadení zločinecké bandy, vyvstává před čtenáři klišé známé z dětských detektivních příběhů pokleslé úrovně. Sentimentalitu autorka ještě posiluje přijetím toulavého psa do rodiny.

O výtvarný doprovod se postaral Martin Kubát (1981) a jeho ilustrace vhodně korespondují s moderním typografickým řešením knihy. Na obálce našla místo i jazykově-grafická hříčka se jménem protagonisty, neboť Josef připomíná v přepisu do digitálních znaků kombinaci písmen a čísel, která je klíčová pro vyřešení zápletky. Škoda, že novátorské prvky na poli literárním i výtvarném zastínila nezvládnutá kompozice.