Nepříliš rozsáhlá próza nazvaná jednoduše Škvíry je vyprávění s mnoha významy a zároveň s jediným. Tím je touha dítěte pochopit nepřítomnost matky. Marka Míková ve své knížce využívá postupů, které jsou charakteristické i pro její předchozí texty a které jsou založeny na slévání fantazie, reality i vzpomínek, na dynamickém ději vyprávěném živým jazykem. Zřetelná hranice mezi realitou a fantazií je však v příběhu pouze zdánlivá.

Hned prvními větami uvádí autorka čtenáře do situace, která je v mnohém neobvyklá. Město, dějiště příběhu, stále častěji zahaluje podivná mlha, nejen na zdech domů se objevují nevysvětlitelné praskliny. A dívka Matylda cestou na nákup do jedné z nich vklouzne. Ocitá se v pokoji s obrazy šelem, odněkud zní hudba a na lustru se houpe fretka. Jak náhle se v jiném světě objevila, tak rychle se z něj vrací.

Teprve poté je představen reálný svět hrdinky, který tvoří především její život s neustále zaneprázdněným otcem-režisérem. Pouze jakoby mimochodem a náhle zazní v jejich rozhovoru otázka, jak to bylo s mámou a proč s nimi není. Otázka zůstává bez odpovědi. K dalším střípkům z Matyldina života patří drobné školní zážitky, spolužačka Mařenka idealizující si obraz otce v kontrastu s přísnou matkou, několikeré setkání s malým Kubou ze sousedství, vystoupení na koncertě, který Matyldin otec jako obvykle zmešká, telefonáty se starostlivou babičkou, vzpomínky na otcovy večírky pořádané v jejich bytě a také setkávání s neznámým chlapcem. Ten jí během víkendu, kdy Matylda zůstává sama doma, pomáhá najít zaběhnutou sousedčinu fretku Selmu. Při hledání se Matylda opět ocitá v prostoru za škvírou – v bytě s předsíní, pokojíkem a kuchyňkou s rozvařeným jídlem, v němž zní tatáž skladba, kterou Matylda hrála na koncertě. Mluvící fretka se po návratu zpět stává obyčejným zvířetem, jež se vrací ke své majitelce.

Následující den je neděle a stále osamělá Matylda míří poněkud překvapivě do kostela na mši. Celá scéna cesty je opět zahalena mlhou, objevují se sněhové sochy zvířat a především otevřené dveře v kostelní chodbě, které dívku lákají ke vstupu. Po delším bloudění v podzemí vychází Matylda na louce zalité sluncem a po řadě podivných setkání doráží domů, kde začíná chápat, že právě prožívá útržek vlastní budoucnosti. Dozvídá se nejen to, jak velkou roli v jejím životě sehraje pro ni dosud neznámý chlapec, ale také to, že součástí její budoucnosti již bude i matka. A opět je to fretka, která ji zavčas odvádí zpět do jejího současného bytí. Mlha mizí.

Mohlo by se zdát, že knížka jednoznačně navazuje na ten typ příběhů, v nichž je dítěti umožněno pomocí fantazie překonat nepříznivou rodinnou situaci, takto jednoduše se ale Škvíry interpretovat nedají. Matylda totiž nepřítomnost matky neprožívá nijak intenzivně, rozhodně to nedává příliš znát navenek. Možná jen její podvědomí, do kterého čtenáři není umožněno nahlédnout, vytvoří onu fantazijní spojnici mezi současností a budoucností. Tato spojnice ale zároveň vstupuje do kontextu, který s Matyldiným prožíváním nijak nesouvisí – je jím film, který její otec právě dokončuje a v němž se hrdinka ztrácí v čase (a vizuálně v mlze). Proč autorka vytváří tuto paralelu? Pokud jsou škvíry cestou, jak se má Matylda dozvědět pravdu o svých rodičích, proč se tedy v tomtéž fantastickém prostoru ocitl i malý Kuba? Je honba za kariérou uspokojivým vysvětlením dlouhodobé neúplnosti rodiny? Jak podstatný je pro rozvíjení příběhu obraz různorodých charakterů lidí z uměleckého světa?

Tyto otázky si pravděpodobně většina dětských čtenářů klást nebude. Pro ně asi zůstane dominantním motivem ona lákavá možnost nahlédnout skrze škvíry ve zdech do jiných světů, které mohou odpovědět na neodbytné otázky nebo alespoň pomohou poodkrýt něco z budoucího života. Ve svých sekundárních motivech a dílčích významech se ale knížka jeví podobně rozostřeně jako město zahalené mlhou, v němž se pohybuje hlavní hrdinka. I výstavba textu má své mezery, „škvíry“, které zneklidňují a uspokojují zároveň.

Škvíry Marky Míkové, pokud jsou čteny pozorně a vnímavě, nejsou knížka významově jednoduchá, rozhodně ale inspirativní, poskytující ve své plastičnosti různé možnosti individuální recepce. Totéž platí i pro ilustrace Terezy Ščerbové. Své čtenáře si mezi mladšími i staršími dětmi kniha určitě najde.