Když všestranná umělkyně Marka Míková (hudebnice, herečka, režisérka a literátka, nar. 1959) básní, pomrkává při tom jedním okem po dětech a druhým po dospělých. A tak hned v úvodní opičí rýmovačce figuruje jeden veselý pán, který se potácí a škytá a prosí přes plot maminku, jestli by se nepostarali o jeho opičku. Zprvu neosobní vypravěčský part tedy vzápětí přebírá „já“ – z následujících patnácti kratších básní vytušíme, že je to dívka (a někdy možná dívka už dospělá, když vaří polévku), která líčí příhody ze „života s opicí“ – bere ji s sebou ven, škádlí se spolu, pozorují svět kolem sebe, vaří, jdou spát, a nakonec opička odskáče někam jinam, možná k nám domů…

Všudypřítomná opice se zkrátka v tomto imaginárním světě, ilustrovaném nepřekonatelnými linoryty Chrudoše Valouška, stává nejlepším parťákem, přítelem, spřízněnou duší, která dává životu smysl, vnáší do něj radost a především – údiv. Sama opička si všímá toho, co je pro nás přirozené či samozřejmé (dojetí u moře v básni Voda; jindy rodina k ránu – na divanu – v pyžamu – „proč jenom ona je tak chlupatá / No teda…“; jinakost tělesná je ostatně tematizována třeba i v básních Uši či Zrcadlo). A především z naší lidské perspektivy udivuje leccos, co je opici vlastní (nezkrotné řádění v básni Hračkářství nebo šlapání po ocásku v básni Procházka). Asi největší údiv vyjadřuje dvojverší Opičení, jež připomíná deníkový záznam nebo třeba úryvek vnitřního monologu: „Jednou se po mně opička tak opičila / až jsem si nebyla jistá, jestli tedy ona nejsem já.“

Verše jsou hravé a spontánní, velmi konkrétní a dějové, často připomínají přirozený proud řeči. Jakmile však nastoupí rým anebo závěrečná pointa, vyjeví básně svoji sílu a intenzitu, vybízejí k reflexi, možná i k revizi myšlenkových stereotypů. Daří se jim to díky lehkosti, vtipu a často i sémantické nadsázce, kterou umožňuje rým – spojení zvukově blízkých slov vždy zcela nově rozehrává i významové pnutí mezi nimi, jindy dává asociativně vzniknout humorné situaci, typicky v básni Zrcadlo: „takhle že vypadá opice / připadám si spíš jako slepice / anebo medvěd brtník / V tu chvíli spadla z botníku a narazila si kotník“.

Drobné, tematicky různorodé Rýmovačky jsou komponované jako celek s jasným začátkem a koncem: úvodní báseň Opička líčí příchod nové kamarádky v imaginaci dítěte, které nerozumí rozhovoru dospělých, závěrečná báseň je nadepsaná Rozloučení, ale smutně nekončí, nabízí nový počátek v naší fantazii. Mezitím je pořádajícím principem básní plynutí dne (K ránu, Lítání s opicí, Polívka, Před spaním, Procházka).

Kompozice sbírky tedy působí velice přirozeně, konvenuje dětskému vnímání světa a stejný dojem vyvolává i ukotvení textu ve výtvarném zpracování celé knihy, které se dostalo velkorysého rozměru, pevné vazby a především unikátního ilustračního doprovodu v podobě linorytů Chrudoše Valouška, kolorovaných Jurajem Horváthem.

Grafik a výtvarník Valoušek (nar. 1960), absolvent pražské VŠUP, svými dřevořezy a linoryty nezaměnitelně ilustroval mj. knihy O Zlaté mrkvi Renaty Bellingerové, Zazi v metru Raymonda Queneaua či Ďáblův slovník Ambrose Bierce. Jeho autorské knihy i ilustrátorské počiny si vysloužily řadu ocenění, nejnověji kniha Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček s pohádkovým textem Vojtěcha Maška získala prestižní cenu Boloňského knižního veletrhu.

V Rýmovačkách opičích Valoušek díky své svobodomyslnosti humorně domýšlí jednotlivé verše a scény. Už na předsádce se můžeme pobavit opičími tanečky, rejem a legrační klauniádou, ilustracím nechybí nadsázka, ať už jde o detaily v podobě účesů a grimas, očí a nohou u švestky a mrkve, či v dynamických obrazech, kde se přítomnost opice znásobuje.

Obrazový doprovod této básnické sbírky rozhodně nestojí na druhém místě, ilustrace se nijak neuskromňují, spontánně přesahují zdánlivé hranice stránky, vizuální jednotu vždy tvoří celá dvojstrana, což stvrzuje i barevnost pozadí. Celek působí kompaktně a čistě. Je radost se k takové knize znovu a znovu vracet.