Každý se může ocitnout v krizi, kdy je nespokojen se svým dosavadním životem či kariérou a má pocit, že je v pasti, z níž by nejraději utekl. Pokud člověk navíc vede dvojí život jako hrdinka románu Pýthie kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (*1939), pak je ta touha zmizet asi ještě větší. Joan Fosterová to v románu vyřeší tak, že předstírá smrt a z Toronta tajně odjede do malého městečka v Itálii. Jenže se ukáže, že ani útěk nic nevyřeší: Joan se ocitne v pasti jiné.

Atwoodová si ve svém třetím románu z roku 1976 (v originále Lady Oracle) klade otázku, zda člověk vůbec může uniknout sobě samému a své minulosti a také tomu, jak se na nás dívají ostatní, jak si nás zaškatulkovali. Její hrdinka potají, pod pseudonymem Louisa K. Delacourtová píše historické hororové románky pro ženy, které chtějí uniknout vysilující všednodennosti („Únik pro ně nebyl luxus, ale nutnost.“); sama však svou touhu po úniku vezme hodně vážně („eskapistická literatura by měla být únikem jak pro čtenáře, tak pro spisovatele“). O její předstírané smrti a útěku do Itálie se dovídáme hned na počátku knihy. Joan pak vzpomíná na své dětství, kdy byla ohavně tlustou holčičkou a tloustla ze vzdoru ke své akurátní matce; vypráví o svérázné tetičce Lou, k níž měla z rodiny nejblíže a po níž si později zvolila svůj literární pseudonym, o svém manželovi Arturovi, levicovém politickém aktivistovi, o svém dvojím životě (před každým něco tají a Arturovi se chce přizpůsobit jako „správná“ manželka), o dlouho nepřítomném otci, jenž do jejího života výrazněji nezasahuje ani po návratu z války, což Joan samozřejmě hodně poznamená. Skoro všechny postavy románu ale vedou dvojí život, něco předstírají, něčím chtějí být a něčím jiným skutečně jsou – nejvýraznější je to u Joanina londýnského milence, polského hraběte Paula, který také píše laciné románky pod pseudonymem, či u jejího pozdějšího torontského milence s honosnou přezdívkou Královský Dikobraz, jenž pod maskou extravagantního umělce skrývá obyčejného, tuctového chlapíka Chucka Brewera. Joanin otec byl za války vrahem zrádců odboje a po válce pracuje jako anesteziolog v nemocnici…

Joan nežije ve lži až po své předstírané smrti, žila tak už předtím: před manželem tajila své psaní i fotografie z dětství a školních let, aby nevěděl, jak bývala tlustá. Bojí se mluvit o svých citech a být upřímná („Z vlastní zkušenosti mohu říct, že upřímnost a vyjadřování vlastních pocitů může vést jen k jedinému. Ke katastrofě.“). Byla vlastně vždy na útěku („O úniku jsem věděla všechno, vyrostla jsem s ním.“). Chtěla mít víc než jeden život („Proto jsem si opakovaně vymýšlela svůj život: pravda nebyla přesvědčivá.“). Jinou osobností se stává i poté, co radikálně zhubne. Už v devatenácti uteče z domu a změní si identitu, aby ji matka nevypátrala; delší čas pak žije v Londýně, kde začne i psát právě pod vlivem svého tamějšího milence.

Atwoodová vytváří parodii na červenou knihovnu, a to už v samotném komplikovaném ději svého románu či přímo v ukázkách z Joaniných dílek. Joan se proslaví i pod vlastním jménem jako básnířka knihou Pýthie a hned dostane nálepku feministky. Nejen tím se vše ještě různě zamotá (místy je děj možná až příliš překombinovaný) a Joan nezbývá než další útěk. Ten ji ale dovede zase do pasti: ví už, že útěk není řešením, že touží po svém manželovi; v Itálii ji navíc zachvátí (logicky) i paranoia, protože se zároveň bojí, že ji vypátrají a že se jí chce někdo zbavit.

Bohatý děj doplňuje neodolatelný atwoodovský humor a samozřejmě i ironický feminismus („Většina žen podle mě dělá jednu základní chybu: očekávají, že jim manželé budou rozumět. Promrhají spoustu vzácného času vysvětlováním, překládáním svých emocí a reakcí, své lásky, vzteku a jemnocitu, svých požadavků a nedostatečností, jako by pouhým vylíčením těchto záležitostí něčeho dosáhly.“). Její hrdinka se sice motá v začarovaném kruhu, své konání ale reflektuje s dokonalým odstupem: Joan se snaží řídit svůj vlastní život jako život svých romantických románových hrdinek, ale vůbec se jí to nedaří, život se jí vymyká z rukou. Každá další maska je jen komplikací, z níž už není cesty zpět. Snad jen ta schopnost nadhledu ji ještě drží nad vodou. A že se nedočkáme laciného happyendu, jaký by nechyběl v Joaniných románcích, či naopak nějaké konečné tragédie, je nasnadě.