Při práci na Slovníku středověké latiny v českých zemích je v některých oblastech nezbytné konzultovat význam výrazů z excerpovaných pramenů se soudobými středověkými, encyklopediemi, mezi jinými na předním místě s latinskou encyklopedií ze 13. století, jejímž autorem je Tomáš z Cantimpré. Hana Šedinová se k tomuto encyklopedistovi utekla v souvislosti se jmény mořských monster a jiných mořských živočichů: objevují se totiž i v pramenech českého středověku, pro slovník excerpovaných, totiž ve slovnících Bartoloměje z Chlumce, řečeného Klaret; etymologie i význam mnohých z nich jsou dosud nejasné, a nadto je Tomáš z Cantimpré zřejmě hlavním Klaretovým pramenem pro tuto terminologickou skupinu.

V nové publikaci bilingvní Knihovny středověké tradice nakladatelství Oikúmené přináší Hana Šedinová spolu s překladem šesté knihy Tomášovy encyklopedie edici originálu podle rukopisu pražské Národní knihovny XIV A 15. Edice celého tohoto díla je sice k dispozici od roku 1973, kdy ji pořídil Helmut Boese, vyšel však pouze první svazek, text; aparát a komentáře měly následovat. K tomu dosud nedošlo, snad i z toho důvodu, že je textová tradice tohoto díla značně komplikovaná: podle sdělení prof. Konráda Vollmanna (Mnichov – Eichstätt) je zde možno rozlišit tři redakce, a vzhledem k tomu, že tzv. Thomas III (hodně krácená třetí redakce) zásadně nemá iluminace, máme v pražských kodexech zápisy plné redakce (I/II), tzv. „velkého Tomáše“. Novou edici celé encyklopedie připravuje právě prof. Vollmann, na komentáři pracuje prof. Ch. Hünemörder. (Údaj v Lexikon des Mittelalters, s. v. Thomas von Cantimpré: „Thomas III (vorläufig): Projektgruppe B 2 des SFB 226 Würzburg-Eichstätt unter Ltg. v. B. K. Vollmann, Th. v. C., Liber de naturis rerum, Redaktion III [Thomas III], 1992, dazu Kommentarbd. von Ch. Hünemörder in Vorber.“ je zavádějící, předběžná Vollmannova edice zkrácené verze, tzv. Thomas III, sice existuje, tiskem však nevyšla.)

Kodikologické informace o rukopise, ze kterého editorka svůj text pořizovala, i o dalších příslušných pražských rukopisech, najdeme v knize na s. 93-94: v Praze dochované zápisy jsou patrně navzájem příbuzné a u nejstaršího z nich (XIV A 15, cca pol. 14. stol., nejisté místní provenience) lze, prozatím však pouze opatrnou hypotézou, pomýšlet na vztah k některému ze zahraničních rukopisů, nejspíše k iluminovanému rukopisu městské knihovny ve Valenciennes, jehož vznik se klade do 13. století. V ediční poznámce na s. 385 je pro uživatele latinského textu podána informace o edičních zásadách a o technice kritického aparátu. Sledujeme-li text edice H. Šedinové s ohledem na informace jeho kritického aparátu, vidíme, že na nesrozumitelných nebo vůbec porušených místech svého výchozího rukopisu editorka většinou přejímá Boeseho znění, s nímž by ovšem bylo obtížné polemizovat, nevíme-li, na kolika a jak kvalitních zápisech se zakládá. Na několika místech označených v aparátu siglou „S“ (emendace editorky) není zjevné, jak vypadá ono čtení u Boeseho, neboť uvedené čtení rukopisu (sigla „MS“) je zjevně nemístné a neuvádí se, že by je předchozí editor emendoval (např. hned v první kapitole Tomášova textu, s. 106, lin. 24 a 25, Šedinová asi správně emenduje znění „maris“ na „maribus“).

Nesmírně cenné jsou v komentáři pod kritickým aparátem uvedené zjištěné citáty, paralely a vůbec prameny jednotlivých míst Tomášova textu, obtížná práce s touto rešerší byla provedena pečlivě a velmi důsledně; podrobnou informaci v tomto směru poskytuje ostatně obsáhlá první kapitola úvodního výkladu s titulem Tomášovy prameny k zoologii; zde chci podtrhnout oddíl o morálních výkladech živočichů v Basilových a Ambrožových kázáních o stvoření světa: zatímco Aristotela, Plinia, Solina, Isidora nebo třeba „Fyziolog“ jen trochu zasvěcený čtenář už samozřejmě očekává, tito dva patrističtí autoři jsou zde osvěžující novinkou; Tomáš je jako své prameny v prologu k encyklopedii uvádí (a Hana Šedinová o nich psala ve sborníku k poctě Pavla Spunara, Praha 2008). Ve druhé kapitole úvodu k edici pak autorka představuje Tomášovu práci s těmito zdroji a pozornost věnuje, jak jsem již naznačila, osudu Tomášových mořských monster ve středověkých Čechách.

Sám text „knihy o mořských monstrech a obludách“, jak zní v překladu explicit vydávaného rukopisu, není příliš obsáhlý, edice s překladem zabírá s. 104-177. Mnohem větší rozsah má na s. 181-306 komentář překladatelky a vydavatelky v jedné osobě. V souladu se strukturou samotného textu je komentář rozdělen na oddíly či kapitoly, jednající vždy o jednom monstru; v záhlaví těchto kapitol jsou nejprve znovu uvedeny zdroje Tomášova výkladu, poté paralely u dalších středověkých přírodopisců nebo encyklopedistů (mj. též bestiáře, česko-latinský Klaret, staroněmecké texty). I tento komentář má hojné poznámky pod čarou. Autorka zde v jednotlivých kapitolách hledá identitu popisovaných „monster“ – v některých případech o ní může být řeč, jindy, častěji, se ptá po výchozím jevu nebo po zkušenosti, odkud se vyvinula podoba fantastického „živočicha“, jak jej Tomáš nebo již jeho prameny popisují. Zde se Hana Šedinová musela zcela přirozeně poohlédnout po spolupracovnících mezi zoology (viz poděkování v předmluvě, srov. ediční poznámku na s. 388) a ovšem také po příslušné odborné literatuře, příručkách, katalozích, systémech (viz seznam literatury). Důležité a vzhledem k autorčinu výchozímu záměru podstatné je pak hledání, jak a proč byl ten který fantastický živočich nazýván, ze kterého jazyka se jeho jméno do latiny dostalo, jak s ním autoři encyklopedií a mirabilií zacházeli, jakými proměnami prošlo. Výsledky tohoto jazykovědného pátrání jsou pak zjevné z nadpisů jednotlivých kapitol: vedle krokodýla, velryby nebo langusty čteme také o tvorech zvaných barchora, kaab, krikos, gamenez apod.

Publikace má italské résumé, které stručně podává obsah autorčina úvodního výkladu a přináší k sedmi vybraným kapitolám Tomášových popisů komentáře, většinou krácené, avšak opět s hojnými poznámkami. Následuje obrazová příloha, zčásti barevná, k potěšení čtenáře představující Tomášova monstra v dobových ilustracích, jak je dochovaly dva v Praze chované kodexy, již uvedený rukopis pražské Národní knihovny XIV A 15 a rukopis knihovny Metropolitní kapituly v Praze L 11. A víme již z autorčina úvodního výkladu (s. 101), že tyto iluminace vznikaly právě na základě Tomášových popisů nebo podle textů jeho předchůdců a zdrojů. Ze závěrečného aparátu publikace (seznamy a rejstříky) chci zvláště vyzvednout rejstříky latinských, řeckých a zejména českých zoologických termínů: na základě tohoto posledního se v knize bude moci dobře orientovat a udělat si obraz o přírodopisné i jazykové práci středověkého autora i čtenář, který ke knize přistoupí se zoologickým zájmem.