Německou knižní cenu za rok 2009 získal román Du stirbst nicht (Nezemřeš) spisovatelky Kathrin Schmidt. Mezi mnoha oceněními, která se v zemi udělují, patří Německá knižní cena k těm nejprestižnějším a v případě tohoto díla se kritici vesměs shodují, že si ji skutečně zaslouží. Vydání českého překladu chystá Renáta Tomanová a nakladatelství Host.

Du stirbst nicht začíná pootevřením oka na nemocničním lůžku. Zmatek, bezmoc a především spousta otázek: kdo jsem, kde to jsem, co se se mnou děje? Bohužel, tělo neposlouchá. Ještě horší však je, že ani mozek nefunguje, jak má. Paměť a znalost řeči jako by byly roztrhané na kousky. Čtyřiačtyřicetiletou Helene Wesendahl totiž postihla mrtvice. Potrvá dlouho, než se zase naučí ovládat obě poloviny těla, a především než zjistí, kým vlastně byla a je. Oboje stojí hodně úsilí. Je tu personál nemocnice, manžel a děti (kolik jich jen bylo? Ano, pět přece!). Návštěvy střídají terapie, a mezitím se Helene snaží poskládat dohromady obraz své minulosti a vyjasnit si, co se svým životem dál.

Čím byla? Spisovatelkou... o to bolestnější je také problém s vyjadřováním. Slova, kterým chybějí významy, stejně jako skutečnosti, pro něž se nedaří nalézt správná pojmenování. Začátek vyprávění se vyznačuje krátkými a jednoduchými větami a velkým množstvím otázek. Ale tak jako se Helene díky své vůli a pomoci okolí postupně uzdravuje, i věty a myšlenky začínají být komplexnější.

Po určité době si Helene s údivem uvědomí, že v době, kdy ji mozková příhoda postihla, uvažovala o odchodu od manžela. Byl tu také jakýsi vztah k transsexuální ženě jménem Viola. Vracejí se vzpomínky na společně strávené chvíle a vyplouvají stále nové otázky, v neposlední řadě ohledně vlastní identity.

Vyprávění se však nepokouší budit lítost ani jakkoli šokovat. Líčení strachu, bezmoci a leckdy bezohledného chování personálu (a občas mimoděk dokonce členů rodiny) je podáno střízlivě a s nadhledem, někdy dokonce s humorem. Helene popisuje znovupoznávání svého těla, snahu ho zvládnout a potíže, které jí to působí, velice otevřeně a přirozeně.

Kapitolu samu pro sebe pak představuje boj s afázií. Zajímavým jazykem se vyznačuje celý román, ale tam, kde je řeč tematizována, jde podle mého názoru o jeho vrcholy (a němečtí rodilí mluvčí si tyto pasáže jistě užívají ještě více). Zkoumání významů, slovní hříčky – přestože východiskem je paradoxně narušení vyjadřovací schopnosti, okouzlení autorky jazykem se nedá přehlédnout.

Podstatnou část knihy pak tvoří vyprávění o postupně objevované minulosti. Převažují osobní zážitky, avšak objevují se i vzpomínky na NDR. Retrospektivní střípky pro mě představují tu méně zajímavou část knihy, jejich přítomnost a rozsah však má zřejmý důvod.

Nahlédneme-li totiž do biografie Kathrin Schmidt, brzy si všimneme, že má s hlavní postavou hodně společného. Povolání – nejen to současné, ale i minulost dětské psycholožky, stejně jako východoněmecký původ a pět dětí. A především: i Kathrin Schmidt postihlo v roce 2002 krvácení do mozku. Jak sama uvedla na listopadovém autorském čtení v Praze, v románu tento svůj zážitek poměrně přesně popisuje. Původně jej shrnula do třicetistránkové zprávy, po konzultaci s kamarádkou se však nakonec rozhodla na jejím základě napsat román. Přinejmenším některé z textů, které se Helene v závěru knihy podaří vytvořit, jsou vlastní díla Kathrin Schmidt, vzniklá v téže situaci. Čteme-li knihu jako zpracování vlastní minulosti, epizody, které by jinak mohly působit trochu nadbytečně, najednou mají svoje opodstatnění.

Přesto se nejedná o čistě autobiografické dílo a hlavní postava by s osobností autorky neměla být ztotožňována. Například vztah s Violou podle slov Kathrin Schmidt nevychází ze skutečné události, cítila jen již delší dobu potřebu ztvárnit transsexuální ženu, s níž se setkala, jako postavu ve svém díle.

Možná si to namlouvám, ale řekla bych, že rozdíl mezi odžitým a neodžitým se v tomto případě v textu pozná. Bylo to právě autentické zachycení bezmoci pacientky v prostředí nemocnice a zápasu s vlastním mozkem i tělem, co na mě zapůsobilo nejvíce. Naopak Violin příběh jsem četla „jen“ jako „další“ románové vylíčení vztahu, přestože ne zcela obvyklého.

V každém případě však román Du stirbst nicht vřele doporučuji, kromě výše vychváleného i pro jeho nenápadné, ale přesto osvěžující optimistické vyznění.