Silně autobiograficky zabarvený příběh německé autorky Kathrin Schmidtové vypráví o složité a krkolomné cestě z druhého břehu zpátky do života a o vnitřní proměně člověka, jenž se dostal do blízkosti vlastní smrti. Poté, co jen zázrakem přežila nebezpečné krvácení do mozku, se spisovatelka Helena Wesendahlová probouzí v nemocnici ochrnutá na polovinu těla, nemůže se pořádně hýbat, nemůže mluvit, a navíc se téměř na nic nepamatuje. „Čtenář se spolu s hrdinkou ocitá uvězněný v cizím ženském těle, stejně jako byl lapen starý dobrý Řehoř Samsa v broučím krunýři,“ přibližuje výchozí situaci německá recenzentka Katrin Hillgruberová ve Spiegel online. U její postele se střídají lidé, které nepoznává, a vzpomínky se jí navracejí jen útržkovitě, zmateně a velmi pomalu.

Sama autorka se v roce 2002 kvůli prudkému krvácení do mozku dostala do blízkosti smrti a následně si prošla všemi hrůzami bezmoci nemocného člověka a jeho závislosti na ostatních. Stejně jako ona tehdy se nyní i protagonistka jejího románu znovu učí krůček po krůčku nejen základním společenským a hygienickým návykům, ale také v plné šíři myslet a mluvit. Díky osobnímu prožitku nemoci a snad i s oporou vlastního studia psychologie spisovatelka skvěle vystihla zmatené pocity hlavní postavy a vše líčí tak sugestivně, až z toho běhá mráz po zádech. Při popisu uzdravování zachází do nejmenších detailů, nic nezamlčuje, a čtenáři tak umožňuje nepřikrášlený vhled do života vážně nemocného člověka.

Formální stránka díla se přizpůsobuje schopnostem jen pomalu se uzdravující vypravěčky, která se rozpomíná na jednotlivé skutečnosti ze své minulosti. Kapitoly jsou (zvláště zpočátku) rozděleny na množství drobných úseků, v nichž se skrývají jen malé dávky informací, a čtenář tak jako detektiv hledá jednotlivé indicie, ze kterých si skládá představu o minulosti hlavní postavy. To vnáší do příběhu napětí a tajemství, díky nimž se román i přes poměrně velký rozsah čte doslova jedním dechem.

Řeč hlavní postavy má v díle velmi důležitou roli, představuje totiž identitu, o niž Helena spolu se ztrátou řeči přišla, a pomocí jejího znovuzískání si vytváří identitu novou, od té původní odlišnou. Jako by jen psala další dílo, ale tentokrát je to její život. Příznačně se jí nejprve vybavují anglické věty, tedy věty jazyka, jenž je pro ni cizí, a teprve následně jazyk mateřský.

„Nechce ani pomyslet na to, že by se jí už nikdy nemuselo podařit sepsat literární text, ale i to jí hrozí. Cítí to. Chce to vědět. Jedno už ví, čtení i porozumění textu ji namáhá“ (s. 284).

Jak se protagonistka uzdravuje, její řeč – stejně jako řeč románu – postupně rozkvétá. Je pak plná fantazie, zajímavých obrazů a místy se objevuje i lehký humor a jazykové hrátky. Počáteční spíše krátké a jednoduché věty se v průběhu díla občas až nadmíru prodlužují a stejné je to i s délkou již zmíněných úseků, na něž jsou rozděleny jednotlivé kapitoly. Dílo se tak stejně jako jeho protagonistka znovu učí mluvit.

V rámci procesu jejího uzdravování také dochází k velmi zajímavému prolnutí chronologické a retrospektivní časové linie. Jak čas plyne od hrdinčina probuzení až po její uzdravení, tak také čtenář díky Heleniným myšlenkám a hlavně vzpomínkám více a více proniká do její minulosti. Až na úplném konci románu je popsán onen osudný okamžik, který ji málem stál život.

„Matthes sedí v obýváku, čte si. Tiše se sesune do křesla vedle něho, tázavě se na ni podívá.

Umírám, řekne tiše.

Neumřeš, řekne klidně on“ (s. 289).

Zajímavé je, že autorka nezvolila alespoň při líčení myšlenek hlavní postavy mnohem sugestivnější ich-formu, která by se zde dala spíše očekávat. Er-forma, jež celému dílu dominuje, jí totiž umožňuje udržet si od hrdinky jistý odstup, neboť ne všechny části románu se shodují se skutečností. Na plastičnosti a síle to však vyprávěnému příběhu jako celku nijak neubírá.

Naopak čtenářsky nepřívětivé je zdlouhavé líčení, čemuž se u takto obsáhlého díla dá jen těžko zabránit, a čtenáře může také odradit úmyslná počáteční zmatenost a útržkovitost informací o hlavní hrdince. Zvláště obtížné je „prokousat“ se velkým množstvím postav, jež se střídají u její postele. Protože je sledujeme Heleninýma očima, není tato pacientka jediná, kdo má obtíže se v nich zpočátku zorientovat. Přispívá k tomu i způsob popisu těchto postav. Jsou totiž líčeny spíše úsporně, z davu si autorka nejčastěji vybere jen jediný reprezentativní vzorek a čtenář občas vlastně ani neví, proč zvolila zrovna danou postavu. Po zmínění libovolného rysu vnějšího zjevu, kterého si protagonistka na dané postavě všimne či který tuto postavu nějak vyznačuje a odlišuje od ostatních, jsou krátce, jen několika málo slovy, popsány také charakterové vlastnosti vybrané postavy.

Celkově však román hodnotím velmi pozitivně, nadchl mě především nevšední námět ze skutečného života, dále také děj podtrhující forma, výstižné a zajímavé názvy kapitol a velmi sugestivní líčení osobní zkušenosti, které vtáhne čtenáře do děje již po přečtení několika prvních řádek. Třebaže psaní po nemoci muselo být pro autorku velmi náročné, jak ostatně naznačuje i ve své knize, vytvořila skutečně skvělé dílo a cenu za nejlepší německy psaný román, tedy Deutscher Buchpreis, kterou roku 2009 získala, si právem zaslouží.