Slovinská literatura v českých překladech nepatří mezi nejhojněji zastoupené, přesto ji lze označit za stálici překladové beletrie, neboť se každý rok objeví několik nových titulů, které z hlediska stylu či tématu, popřípadě obojího, stojí za pozornost. Nyní může čtenář sáhnout po dalším překladu ze slovinštiny, tentokrát jde o „ženskou“ prózu, čímž míním nejen to, že ji napsala žena, především však to, že je zakotvena v tzv. ženském pohledu na mezilidské vztahy, a především se zaměřuje na vztah mezi mužem a ženou. Čím si u mne sbírka povídek Víc než žena vysloužila velebené i vysmívané označení „ženský pohled na svět“, vysvětlím o něco později, nejprve se chci zastavit u autorky knihy. (Přestože se jméno Mojci Kumerdejové obálkou knihy počínaje užívá zásadně v nepřechýlené podobě, hodlám ji zde zatvrzele přechylovat. Jen pro zajímavost, spisovná slovinština ženská příjmení obvykle nepřechyluje, pokud vedle sebe stojí jméno i příjmení, bez křestního jména je přechylování z významových důvodů doporučováno. Tohle však do recenze nepatří, a proto přechylování nechávám stranou a zpátky ke Kumerdejové.)

Mojca Kumerdejová nemusí být českému čtenáři úplně neznámá, tato slovinská prozaička a divadelní kritička se osobně představila na veletrhu Svět knihy 2005, kde se účastnila i besedy u kulatého stolu v Literární kavárně. Tehdy také časopisecky vyšla povídka Pod hladinou v češtině. Stejná próza nás nyní uvádí do sbírky dvanácti krátkých próz Víc než žena. Kniha je označena jako „nakladatelský výbor povídek“ (ve slovinském originále Fragma vydaném v roce 2003 nakladatelstvím Študentska založba je jich pouze o jednu víc).

Povídky uvedené ve sbírce Víc než žena mohou čtenáře překvapit, možná dokonce zaskočit či odradit velkým množstvím vypjatých zápletek. Expresivita tématu a silné, někdy však dosti předvídatelné pointy jsou předností i Achilleovou patou povídek. Se stylem Kumerdejové souzní i průvodní text uvedený na zadních deskách knihy, jehož část nyní budu citovat: „Do důmyslně komponovaných syžetů vlamuje obskurní charakterové vlastnosti postav, a tvoří tak příběh poukazující svou absurditou a vyhroceností na problémy jak lidské osamělosti a mezilidských vztahů, tak vlivu dnešní z kloubů vymknuté doby.“ Ponechám stranou „vymknuté klouby doby“, které se vymykají už od dob středověku (nebo od úpadku Říše římské...?) – začneme-li Kumerdejovou číst, také musíme občas něco ponechat stranou a hledat důležitá a promlouvající pravidla hry, která jsou odsunuta spíše do pozadí. Zda je to klad či zápor, ponechme na úsudku čtenáře. Důležitou, ne-li základní podmínkou hry, kterou autorka ve svých povídkách rozehrává, jsou ony obskurní charaktery postav. Před námi ožívá pitoreskní panoptikum postav, které jsou většinou zredukovány na určitý „typ“, jsou nositeli jisté vlastnosti, ať už jde o zvrácenost, nezkrotitelný chtíč, sobectví či žárlivost. Pod slupkou konformismu skrývají sadistické choutky, či jimi opovrhovanou homosexualitu, kterou si samy nedokázaly připustit. Postavy jsou často jakoby ztělesněním temné strany lidského já, v zásadě toho majetnického, ješitného či upjatého. Zde vidím vhodné místo, abych konečně osvětlila svou poznámku o „ženském pohledu na svět“. Mužské postavy lze v knize Víc než žena v zásadě rozdělit do dvou skupin: buď jsou obětními beránky, loutkami, které sebou nechávají manipulovat, nebo jsou (ne)vědomými tyrany žen, za což bývají potrestáni někdy přímo týranou ženou, někdy zprostředkovaně. Jediná mužská postava, která na první pohled „aktivně jedná“, je vypravěč povídky Mstitel, ten však jedná ve prospěch ženy, a je tedy opět jakýmsi nástrojem pomsty – na muži. Čtenáře možná zaujme, že hned ve dvou povídkách se objevuje prototyp novodobého prohnilého padoucha, který má podobu „eurobyrokrata, kancelářské krysy, úředníčka z Bruselu“. Tento odsouzeníhodný nositel ohavných vlastností je po zásluze potrestán právě v povídce Mstitela v poslední Víc než žena, což je patrně nejslabší povídka sbírky. Její vypravěč, záporný charakter představující „pokřivené zrcadlo“ pohledu na jeden vztah, není soudržný a nepůsobí věrohodně, až příliš je tu na úkor výstavby textu protlačován autorský záměr poukázat na přezíravost a předsudečné chování obyvatel Západu vůči těm z Východu, povídka se tak roztříštila mezi erotické a „nadnárodní“ motivy.

Kvalita povídek ve sbírce Víc než žena kolísá, někdy je svižný děj rozmělněn příliš rozepsanou pointou (Anděl strážný), jindy je citlivý a dobře vykreslený průhled do nitra láskou rozkvetlé stárnoucí ženy pokřiven poněkud vykonstruovanou a zjednodušující pointou (Roj světlušek). Kumerdejová je úspěšná v těch povídkách, v nichž příliš netlačí na pilu pomocí šokujících motivů sadistických choutek, a spíš se jemně ponořuje do rozbolavělé (ženské) psychiky, příkladem těch povídek, kvůli nimž stojí za to po Kumerdejové sáhnout, jsou například povídky Pod hladinou, která zobrazuje do krajnosti dovedený boj o místo po boku manžela, Ruka, popisující patologický vztah matky a dcery, nebo Syndrom, který by mohl aspirovat na jeden z nejlepších popisů vlivu „syndromu 150 obtíží“ na psychiku ženy, která se jím mění v časovanou bombu.

Při čtení povídek Kumerdejové je nutné něco nechat stranou a zároveň přistoupit na vypjatost jednotlivých textů, chápat je jako expresivní symboly, které se vyžívají v kontrastních významech, pozorovat ony nositele chladných emocí, které po sobě zanechávají „larvy, které rozežírají tělo“ — jinak je ani není možné číst. U kterého (nejen) literárního však není nutné nejprve přijmout pravidla hry...?