Pod hladinou
Kumerdej, Mojca: Pod hladinou

Pod hladinou

Překlad povídky slovinské autorky, která na sebe výrazně upozornila sbírkou povídek Fragma.

„Vážně si nepůjdeš zaplavat?“ křikl na mě, zatímco se nořil do chladné jezerní vody.

„Vždyť víš, že ne…. že mě to nebaví,“ odpověděla jsem jako vždycky, když se mě zeptal. Jako by zapomněl nebo si prostě jenom nechtěl vzpomenout…

Nikdy se nedozvíš pravdu. Nikdy ti ji neřeknu. Pro to, abychom už třetí léto, naše společné léto, mohli trávit sami, aniž nás kdokoliv ruší, bylo třeba něco obětovat. Toho pozdního červencového odpoledne jsem všechno viděla a nic jsem neudělala – a zároveň udělala všechno. Snad to byl osud, že jsem odešla z pláže do domu, protože mi od rána bylo špatně a chtělo se mi zvracet. Možná jsem si četla, nevím, asi jsem nedělala nic, jenom jsem chodila po domě a několikrát vyšla na terasu. Viděla jsem vás, jak si hrajete na pláži, ty a naše malá s dlouhými, kudrnatými světlými vlásky. Musím přiznat, že jsem pomyslela na to, co se toho dne později stalo, že jsem si to dokonce přála. Nikdy jsem děti neměla moc ráda a vlastně jsem je nechtěla, ale připadalo mi jaksi samozřejmé, že i my budeme někdy nějaké mít. To se přece lidem, kteří se mají rádi, obyčejně stává. Asi bych na dítě ani vážně nemyslela, kdybych si nevšimla té ženské. Tak vypočítavě se kolem tebe točila, lichotila ti, schválně si upravovala pramen vlasů, když s tebou mluvila, a než něco řekla, zachvěly se jí koutky úst a kousla se do spodního rtu a - jakoby jen tak mimochodem, ve skutečnosti ale podle a schválně – olízla si ho. Tvůj pohled byl vlahý a nemohl jsi od ní odtrhnout oči.

Tehdy jsem věděla, že musím jednat. Koneckonců byla přitažlivější než já a vyzařovala jakési teplé magnetické pole, které já prostě nemám. A tak se to stalo. Když jsi mi poprvé položil ruku na břicho, věděla jsem, že jsi konečně můj. Rozhodla jsem se, že tě budu mít navždycky, celého a se vším všudy, a že nedopustím, aby naši lásku cokoliv rušilo nebo ohrozilo…

Ale když se malá narodila, změnil ses a nedíval ses na mě jako dřív. Už jsem pro tebe nebyla milenka, ale matka tvého dítěte. Matka kojence, ze kterého se pomalu stávala dívenka a potom maličká žena. Pokaždé, když ses vrátil domů, jsi k sobě nejdřív přivinul ji, pohrál sis s jejími medovými vlásky, políbil ji na tvářičku a teprve pak sis začal všímat mě. A malá první měsíce plakala, prokřičela celé hodiny, a tak jsem už tehdy začala přemýšlet o tom, že by se mělo něco udělat. Každou noc mě probouzela pronikavým pláčem, takže jsem musela vstát a utišit ji. Ty jsi k ní chodil jenom málokdy, protože ses potřeboval vyspat, kdežto já ne, vždyť jsem přece zůstávala doma. Abych se o ni starala. Abych se starala o tvoje dítě. O tvoji nejmilejší milenku, jak jsi jí často říkával, a ani sis nevšiml, jak mě to zraňuje. Moc dobře věděla, že je na prvním místě, že ji máš radši než mě. Často se jí zlomyslně zablýsklo ve velkých světlých očích, když jsi ji k sobě přitiskl, a já jsem čekala, až se nabažíte jeden druhého a já přijdu na řadu. Malá uměla být zlá, hrozně zlá a zlomyslná. Vymýšlela si úplné nesmysly. Třeba že nedostala jídlo, které toho dne chtěla nebo které jsem jí předtím slíbila. Nebo že jsem ji zpohlavkovala, když zlobila v obchodě a vytrhla se mi jenom proto, aby vzbudila pozornost. Zaměstnanci ji nechali vyvolat rozhlasem a prodavačky ji se mnou všude hledaly, dokud ji konečně neobjevily v oddělení se sportovními potřebami. Smála se mi do obličeje, jako by mi říkala, koukej, kolik lidí mě hledalo, všichni mě chtěli najít, včetně tebe, která na světě nemáš nikoho, kdo by tě měl nejradši. A tehdy, v tom okamžiku, kdy ji ke mně přivedli, jsem ji jenom silněji popadla a přejela jí rukou po vlasech, ale ona vykřikla, jako by ji to bolelo. Ale tak to nebylo, to já jsem cítila bolest, protože mě jako už mnohokrát předtím zostudila. Všechny oči se dívaly na mě, jako by se ptaly, proč jsem ji tak špatně vychovala, co jsem to za matku a tak dál. To všechno jsem četla z jejich pohledů. A ty ses doma potom nezlobil na ni, ale na mě, protože jsem ji neuhlídala, protože jsem dopustila, že se tvoje dítě vytrhlo z bezpečí matčina náručí.

Vždycky musela být středem pozornosti. Když k nám přišel někdo na návštěvu, sedla si na gauč, zkřížila nohy a potom jako malá ženička kladla hostům otázky, na dítě dost podivné, které se týkaly i sexuality. Panebože, všichni se jí tak obdivovali! Ta bude jednou chlapy ničit, říkali, bude je mít v hrsti, už teď je vidět, jak je chytrá, a navíc je jasné, že z ní vyroste krasavice. Chytrá a hezká, prohlašovali o ní a přitom pokukovali po tobě. Pravá dcerka svého otce, mysleli si určitě, chválabohu, že není po matce. Po otci má modrozelené oči, plné rty, odzbrojující smích, kterým dosáhne všeho, čeho chce, a výjimečnou schopnost lehce se seznamovat… Jistě se někteří ptali sami sebe, co na mě vidíš. Dobře, teď je to jasné, když máme dítě, ale co předtím, když ses do mě zamiloval? Lidé jsou i v tomhle jaksi vypočítaví, zamilovávají se do lidí, kteří jsou podobně hezcí, vždycky nějak odhadnou, pro koho nejsou dost krásní a atraktivní a kdo není hodný jich.

Když se ale dívali na nás, pravděpodobně si všimli, že v tomto ohledu je mezi námi nepoměr. Určitě si mysleli, že by sis snad zasloužil někoho přitažlivějšího, než jsem já. Ale žádná na světě by tě nebyla schopná tak milovat, žádná by neudělala to, co já – což znamená, že jsem v rozhodující, osudné chvíli neudělala nic.

Narozením naší malé se všechno změnilo. Už jsme pro sebe neměli neděle jako dřív, když jsme do dvanácti leželi v posteli, na podlaze ohromný dřevěný tác, na kterém bylo ovoce, celozrnný chléb, sýr a káva s kardamonem. Ne, když jsme se začali probouzet a ty jsi mě k sobě přitiskl, obyčejně se otevřely dveře a ona se k nám v noční košilce rozběhla, skočila na postel a objala tě. A na tu neděli, na celý týden bylo se vším konec. Stále víc si přivlastňovala náš čas a určovala rytmus našich dnů. Jednou jsem ti navrhla, abychom se zamkli, nikdy nevíš, kdy ji napadne přikrást se ze svého pokoje k nám do ložnice. Nechtěl jsi. To se nemá, je to kruté, řekl jsi mi, je to ještě dítě a potřebuje nás… Máš pravdu, odpověděla jsem, ale ne vždycky, když se jí zachce… a co my? Je to naše dcera, podíval ses na mě zle a vyčítavě, že tvoje dítě nemám dost ráda. Pokaždé, když jsem se ráno vzbudila, ucítila tě u sebe a začala se tě dotýkat, jsem se dívala se strachem ke dveřím, natahovala uši a modlila se, abych neuslyšela krůčky blížící se k ložnici a aby se klika nepohnula.

Vždycky se jí podařilo strhnout veškerou pozornost na sebe. I když jsem měla narozeniny. Všechno jsem pečlivě přichystala, hezky se upravila, všechno bylo v nejlepším pořádku, ale když přišli hosté, někteří také s dětmi – tak to prostě chodí, když máš narozeniny v létě a všichni se těší na gril na zahradě, kde se dětem nemůže nic stát –, byla malá zase středem zájmu. A potom co mi předali dárky, hned zapomněli, proč vůbec přišli. Dvakrát jsem se zmínila, že chci mít jinou oslavu, ne odpoledne na zahradě se všemi těmi dětmi, ale večer, jen s tebou. Malou bychom mohli dát k rodičům a byli bychom sami dva. Byl jsi proti, protože moje narozeniny jsou přece svátek celé rodiny a rodičům by bylo líto, kdybychom je nepozvali. Přestala jsem tě přemlouvat, protože bych pro tebe udělala všechno, protože tě miluju tak hrozně, jako ještě nikoho, a hlavně tak silně, jak mě nikdo nemiloval. Ale ty nevíš, jaké to je, když někoho miluješ víc než on tebe, když víš, že se o jeho dotyky možná dělíš s někým jiným, zatímco ty jsi mu připravený dát všechno, co máš, a udělat cokoli, abys mu dal i to, co nemáš. A přesně to jsem udělala já pro tebe a jednou v životě si vzala to, co pro mě znamená nejvíc a co se mi před očima už pátý rok vzdalovalo.

Malé byly tehdy čtyři a půl roku. Bylo strašně horké léto, takové, jaké bych si kdysi pořádně užila, jako byla například léta, která jsme trávili na Jadranu sami. S jejím narozením ale začaly jakési rodinné prázdniny s našimi přáteli a jejich dětmi. Dvojice, se kterou jsme byli před třemi roky v červenci u moře, měla také dítě, které vlastně už dítě nebylo. Bylo jí patnáct, byla vysoká a štíhlá, o trošku vyšší než já. Měla tak dokonalou pleť, jakou mohou mít jen některé hodně mladé dívky. Myslíš, že jsem si nevšimla, jak jako puma protahuje mladé, dlouhé a ještě ne úplně vyvinuté tělo, jak přede a špulí rty, když se jí na něco ptáš, a jak se s tebou na oko naprosto bez zájmu baví, ale ve skutečnosti je do tebe zamilovaná až po uši? O čem spolu mluví, přemýšlela jsem, když jsem vás z dálky pozorovala. Neslyšela jsem, co si povídáte, viděla jsem jen řeč těla, která byla naprosto jasná: moc se mi líbíš a já tobě taky. Vím, že by sis k ní nic nedovolil, bylo jí patnáct, byla to dcera našich přátel, jen o deset let starší než ta tvoje. Ale když jsem sledovala tu bytost, ze které se stávala žena a které by ses už za několik let, možná za tři, a v nějakém jiném prostředí určitě dotkl a nezůstal bys jen u hloupých rozhovorů – o čem se panebože dá mluvit s puberťačkou, pokud není rozhovor jen výmluva, abys mohl být s ní, přesně tak a tolik, jak to dovolují pravidla slušného chování, – čím dál tím víc jsem v ní viděla naši malou.

Asi to byl osud, že jsem toho červencového odpoledne vstala a odešla z pláže do domu. Nepamatuju si přesně, co jsem tehdy dělala, pravděpodobně nic zvláštního, jen jsem několikrát vyšla na terasu a pozorovala tě, jak si povídáš s tou holkou a přitom si hraješ s dcerkou. Když jsem se na tebe podívala za chvilku, stavěli jste s tvojí mořskou vílou hrady z písku. Byli jste sami, dívka z pláže odešla za rodiči do stínu.

Když jsem naposledy vyhlédla oknem, uviděla jsem tvoje opálené tělo ležící pod slunečníkem. Malá si hrála vedle tebe na písku. Gumový nafukovací delfín, kterého jste nechali na břehu moře, se houpal, jak do něj narážel příliv. Malá si toho všimla. Když delfína olízla voda a první silnější vlna ho poodnesla, rozběhla se za ním. Vyšla jsem na terasu a zatoužila právě po tom, co se začalo dít. Ty jsi spal, malá se pustila za delfínem a pokoušela se ho chytit, ale pořád jí vyklouzával z rukou. Věděla jsem, že jeden jediný výkřik, jedno hlasité zvolání by tě vzbudilo, skočil bys za ní, popadl ji a vytrhl z mořské pěny, která se slaně perlila na jejím tělíčku. Ale ten okamžik pro mě znamenal šanci, že všechno bude zas takové jako dřív. Jen já a ty a mezi námi nikdo, kdo by odměřoval rytmus našich hodin, dnů, nocí, našich budoucích let. Zdálo se mi, že se všechno kolem mě zastavilo, ztichlo a světlo tak zbělelo, že oslepovalo. Pozorovala jsem tu scénu přimhouřenýma očima a připadá mi, že jsem vůbec nic necítila. Žádnou bolest ani strach, dívala jsem se jenom na to, na co jsem zároveň myslela. Malá se zachytila delfína za ploutve, ale potom jí ho velká vlna obrovskou silou vyrvala z rukou, takže se ho bezmocně pustila. Viděla jsem její ručičky, jak se po něm natahují a potom jak ji to začíná stahovat do hloubky… Dál už jsem se nedívala. Obrátila jsem se, odešla dovnitř, nalila si koňak a padla na postel. Zavřela jsem oči a svět přede mnou i za mnou potemněl. Ponořila jsem se do bezesného spánku. A když jsem potom za nějakou dobu ucítila na rameni ruku a spatřila uslzené oči naší kamarádky, věděla jsem, že se to stalo. Že příběh skončil. Vaše malá, zavzlykala, objala mě a silně mě k sobě přitiskla. Je mrtvá, rozplakala se. Vstala jsem, omámená koňakem a tím divným spánkem, a uviděla, jak zabalený do béžové osušky sedíš na sedačce v obývacím pokoji a tiskneš v náručí nafukovacího delfína. Vedle tebe seděl náš kamarád a na vedlejším gauči jeho patnáctiletá dcera, která poprvé v životě viděla smrt. V domě bylo ještě pár lidí, pak přišli policajti a patolog. Našla ji ona. Když se po obědě vrátila na pláž, uviděla na hladině dcerčino tělo s tváří obrácenou ke dnu. Jako blázen jsi prý skočil do moře a pokoušel se oživit svoji mořskou vílu, která už ale odplavala do jiných moří, oceánů, řek a jezer. Připadá mi, že i když jsme její tělo pohřbili, nějak se rozplynula do všech vod. Občas se mi dokonce zdá, že se v okamžiku, kdy se z posledních sil snažila zachytit delfína, setkala s mým pohledem. Bylo jí jasné, že jsem všechno viděla a nepomohla jí. Že jsem ji jednoduše nechala umřít.

Netvrdím, že jsem se po její smrti necítila hrozně. Koneckonců to byla i moje dcera. Ale těch několik dlouhých měsíců mi bylo nejhůř kvůli tobě. Vyčítal sis její smrt, protože jsi, a to se prostě stává, v nepravé chvíli usnul jen na půl hodiny na pláži. Cítil ses provinile i přede mnou, matkou svého dítěte, které jsi neuchránil před smrtí. Já jsem se chovala jako milující, laskavá a chápající manželka, chlácholila tě a utěšovala, že to bylo neštěstí, že to není tvoje vina, že to byl asi osud. Připadá mi, že její smrt znamená tvůj konečný závazek vůči mně, ačkoliv dobře vím, že mě nemiluješ, spíš se cítíš provinile.

Myslím, že jednou jsi o mně na chvíli zapochyboval. To když ses mě zeptal: Ale tys jí taky měla moc ráda, nebo ne? No jistě, odpověděla jsem, bylo to naše dítě. Vzpomínám si na tvůj pohled, jako bys nebyl s mou odpovědí spokojený a přál si slyšet něco víc…

A tak jsem tě objala, silně jsem se k tobě přitiskla a začala se s tebou pomalu a něžně milovat. Bylo nedělní dopoledne a nic nás nemohlo vyrušit.

S její smrtí ses změnil, jsi zranitelnější a křehčí a na jiné ženy a dívky se už nedíváš. Když se mi opatrně zmíníš o tom, že bychom mohli mít další dítě, smutně se odvrátím a řeknu: vždyť víš, že nemůžu, ještě to moc bolí. Pohladíš mě a dáš mi polibkem najevo, že mi rozumíš. Ale to se mýlíš. Nikdy se nedozvíš pravdu, že nerada plavu, protože mám pocit, že až se potopím, ucítím na těle její jemné, medové vlásky, že se na mě pověsí její ručičky a vší silou mě stáhnou pod hladinu.

Občas ve snu vidím, jak ji odnáší moře na modrém delfínu a já běžím za ní, jindy zase, jak mě ve vodě s delfínem popadne a stáhne na mořské dno. Pokaždé se vzbudím s hroznou bolestí, která mě přibije k posteli, lapám po dechu a buší mi srdce, ale jako by nebylo samo. Kromě tlukotu toho svého slyším ještě trochu zrychlený tlukot srdce menšího. Nikdy tě nevzbudím. Počkám, až to přejde, potom jdu do koupelny a vysprchuju se. Když se vrátím, lehnu si vedle tebe a silně, strašně silně a láskyplně tě políbím a těsně se k tobě přitisknu.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Študentska založba, Ljubljana, 2003.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země: