Úvod

Od počátku 2. tisíciletí n. l. prochází sever indického subkontinentu obdobím hlubokých proměn, postihujících všechny stránky života, od politické struktury a náboženské skladby až po etnickou, jazykovou a kulturní diferenciaci této rozlehlé oblasti. Až překvapivě rychle zmocňují se v ní nadvlády muslimští dobyvatelé; ze země je postupně skoro úplně vytlačen buddhismus; z hovorových prákrtů se vyvíjejí novoindické jazyky a objevují se první v nich složené slovesné výtvory, postupně nahrazující stále sporadičtější díla sanskrtské literatury; a postupná islamizace okrajových oblastí na západě a východě subkontinentu klade základy jeho dnešního politického rozdělení.

Průběh tohoto procesu, který zasahuje celou severní Indii od Himálaje až po Vindhijské pohoří, lze nejlépe sledovat na vývoji Bengálska a jeho slovesné kultury. Nejraněji se tu objevují básnické skladby dokumentující přechod od prákrtů k novoindickým jazykům a nejdéle přetrvává výrazný vliv buddhismu před jeho vytlačením do podhimálajských a mimoindických oblastí. A připočteme-li k tomu skutečnost, že v 19. století proběhla právě v bengálské literatuře jako první v Indii modernizace, která ji posunula výrazně do čela indické literární kultury, je tento souhrn priorit jistě dostatečným důvodem k tomu, abychom vývoji bengálské literatury věnovali pozornost.

Tisícileté období vývoje bengálské literatury se rozpadá na tři etapy, jež jsou nejen výrazně odděleny jedna od druhé „obdobími temna“, ale tvoří také jakési samostatné celky téměř bez jakéhokoli pokračování v následné době, charakterizované rysy odlišnými od základních znaků předchozí etapy. Tou první je období mystických písní čarjí zhruba z 11. a 12. století. Druhá etapa, následující po téměř dvousetletém přerušení, zahrnuje celou středověkou bengálskou poezii až do 18. století a znovu ji ukončuje období úpadku, tentokrát kratší, ale o nic méně výrazné. V 19. století začíná pak etapa moderní literatury, po všech stránkách odlišné od středověkého bengálského písemnictví.

Příčiny tohoto neobvyklého vývoje je třeba hledat v průběhu politického a ekonomického vývoje země. Domácí kultura vzkvétala za vlády buddhistické dynastie Pálů (v 8.–11. století) a hinduistických Senů (ve 12. století), ale následná invaze afghánských Pathánů a jiných muslimských dobyvatelů nejenže skoncovala s politickou samostatností Bengálska, ale rozrušila zemi do té míry, že její kultura jako by přestala na pár století vůbec existovat. Obdobný vývoj se opakoval také v druhé polovině 18. století, kdy se zmocnili vlády v Bengálsku Britové; důsledky střetu domácí ekonomie s novým britským pořádkem jsou jistě natolik známé, že je tu ani nemusíme uvádět. Tradiční písemnictví ztratilo půdu pod nohama, rychle odumřelo a teprve o půl století později je začala postupně nahrazovat nová literatura, výrazně odlišná od předchozí středověké poezie.

Nejstarší a střední vývojová etapa bengálské literatury mají navzdory všem rozdílům několik společných rysů, jež se tu pokusíme shrnout. Jsou tak významné, že svým způsobem přímo formují veškerou předmoderní bengálskou literaturu, a jako by byly důsledkem přísných, třebaže nekodifikovaných předpisů, jimž se všichni literární tvůrci zpravidla poslušně podřizovali.

(Kniha je z větší části k prohlédnutí na GoogleBooks)