V jedné z předchozích kapitol jsme sledovali genezi bengálské prózy, před 19. stoletím neexistující, a její postupný vzrůst od učebnic pro Fort William College a raných překladů přes informativní články a pojednání až po první pokusy o náročnější žurnalistické a didaktické příspěvky. V padesátých letech 19. století dosáhl už jazyk prózy a nový prozaický styl uspokojivější úrovně a jasněji se začaly rýsovat možnosti nového žánru.

Počáteční podnět k prvním satirickým skečím i k prvnímu románu Áláler gharer Dulál od Pjáríčánda Mitry daly didaktické a moralistické tendence. Byly to nepochybně úspěšné pokusy, obsahující nejen prvek didakticismu, chvályhodný z hlediska modernistů, ale i zábavnosti, takže v nich mohlo nalézt zalíbení i širší publikum. Kolem poloviny 19. století dosáhl už počet časopisů a objem vydaných knih – nebo spíše brožur – takového rozsahu, že můžeme hovořit o knižním trhu. Také počet tiskařů a nakladatelů rychle vzrůstal a vývoj literatury začala ovlivňovat konkurence, ve stále větší míře posilující odbyt knih pro čtenáře přitažlivých na úkor do té doby převládajících didaktických a výchovných děl.

Společensky angažované skeče a příběhy sice vycházely i nadále, ale jejich angažovanost a didakticismus si musely hledat nové a atraktivnější formy vyjádření. Nejpozoruhodnějším příspěvkem byly z tohoto hlediska Hutom pjámčár nakšá (Črty pozorující sovy, 1862) od Kálíprasanny Sinhy (1840–1870), jednoho z nejaktivnějších účastníků modernizačního hnutí, zakladatele Společnosti pro podporu poznání (Bidjotsáhiní sabhá, 1853) a vydavatele bengálského prozaického překladu sanskrtské Mahábháraty (1860–68). Jeho „črty ilustrující všední život a všední lidi“, jak byly inzerovány, odhalují autorovu důvěrnou znalost různých stránek kalkatského života. Jsou živé, vtipné a zábavné a nabízejí obraz města, s jakým se setkáme jen zřídka. Jejich jazyk je úspěšnou nápodobou hovorové bengálštiny používané v Kalkatě a odhaluje široké možnosti jejího literárního využití. Co do popularity soupeřily s touto knihou Haridáser guptakathá (Háridásovy tajnosti, 1870–73) od Bhubančandry Mukhopádhjáje (1842–1916), volná adaptace Reynoldsových Londýnských záhad, jedna z velkého a neustále vzrůstajícího množství dobrodružných a ryze zábavných knih, jež však bohužel postrádaly jakoukoli literární hodnotu.

Zmínili jsme se již o novém vlasteneckém nadšení, které v šedesátých a sedmdesátých letech získávalo stále víc půdy a přirozeně nacházelo svůj ohlas i v literatuře. V roce 1867 zorganizoval Nandagopál Mitra Hindu melá, „jakési první národní shromáždění“ HBL: 248), jež mělo sjednotit všechny existující organizace a přilákat pozornost širších vrstev Bengálců k jejich národu a jeho historii. Ještě plodněji než v poezii a dramatu projevilo se toto vlastenectví v nové próze, používané stále častěji k vylíčení některých období indické historie, především těch, v nichž mohla mladá buržoazie nalézt podporu pro své pocity národní hrdosti a sebeuplatnění. Je přirozené, že ruku v ruce s narůstající protibritskou opozicí a nespokojeností s koloniální porobou Indie, jejichž počátky nacházíme právě v této době, byla preferována taková témata, která buď odhalovala minulou slávu země, nebo byla spjata s bojem hinduistických králů proti muslimským vetřelcům ve středověku. Netřeba jistě ani podotýkat, že ve většině případů příliš nezáleželo na historické přesnosti a že ve shodě s romantizujícími tendencemi doby byly jak historické události tak postavy idealizovány a volně zkreslovány tak, aby odpovídaly záměrům autorů.

Bankimčandra Čattopádhjáj (1838–1894) pocházel z ortodoxní hinduistické rodiny a absolvoval Hooghly College. Svou profesí byl zástupcem výběrčího daní a byl to mimořádně talentovaný spisovatel. Začal psát poezii a o prózu se pokoušel napřed v angličtině (jeho Rádžmohanova manželka, Rajmohan’s Wife, vyšla v roce 1864 v časopise Indian Field), ale brzy objevil jako nástroj, který mu vyhovoval nejlépe, bengálštinu. Byl to první opravdový romanopisec nejen v Bengálsku, ale v celé Indii (titul „otec indického románu“, kterým bývá obdařován, je plně zasloužený), a jeho romány ovlivnily psaní v próze v jeho době do té míry, že toto období bývá někdy nazýváno Bankim-džug, tj. „Bankimčandrův věk“.

Prvním z jeho čtrnácti románů byla již zmíněná Durgešnandiní (Dcera velitele pevnosti, 1865), čerpající námět z muslimského období bengálských dějin a ve své kompozici silně poplatná Walteru Scottovi; i když autor tvrdil, že před jejím napsáním nečetl Scottova Ivanhoea, mají obě knihy mnoho společných rysů. Hrdinou Bankimčandrova románu je Mán Sinhův syn Džagat Sinh, který bojuje proti pathánskému náčelníkovi Katlu Chánovi. Mladý voják se zamiluje do Tilottamy, dcery starého nepřítele svého otce, ale oba je zajmou Patháni. Po mnoha komplikacích, které způsobí Katluova dcera Áješá, zamilovaná do Džagat Sinha, odmítne mladý hrdina muslimskou dívku a ožení se s Durgešnandiní.

Román získal okamžitě veliký úspěch; jeho romantické ladění nalezlo u čtenářů nadšený ohlas. V roce 1866 následovala jedna z nejlepších Bankimčandrových milostných romancí Kapálkundalá. Je to milostná tragédie Nabakumára a jeho manželky Kapálkundaly, zaviněná intrikami hrdinovy první ženy, jíž se podaří ho přesvědčit, že mu Kapálkundalá byla nevěrná; Nabakumár i ona pak zemřou společně ve vodách Gangy. Je to rodinná tragédie, která dosvědčuje autorovo nadání pro kresbu bengálského domáckého prostředí a manželských vztahů. Po Mrináliní (1869), další milostné romanci na historickém pozadí, založil Bankimčandra měsíčník Bangadaršan (Zrcadlo Bengálska, 1872), který si brzy vydobyl postavení nejvýznamnějšího bengálského časopisu. Jeho vydavatel v něm pak publikoval na pokračování většinu svých románů i mnoho článků, esejí a knižních recenzí.

Jako první vyšel v tomto měsíčníku román Bišabrikša (Jedovatý strom, 1873), velmi kontroverzní domácí tragédie zamíndára Nagendry a jeho dvou manželek, ušlechtilé a oddané Súrjamukhí a mladé Kundanandiní, vdovy, se kterou se okouzlený Nagendra oženil, i když tím porušil tradiční zákaz vdovského znovuprovdání. Súrjamukhí opustila manžela, protože nechtěla být překážkou v jeho šťastném soužití se svou nástupkyní, ale jeho okouzlení druhou ženou brzy pominulo, a když opět nalezl Súrjamukhí, Kundanandiní spáchala sebevraždu. Ve srovnání s předchozími romány, zejména Kapálkundalou, poznamenala tuto knihu jedna z mála slabostí jejího autora – jeho sklon k propagaci zpátečnických názorů odporujících některým reformám hinduistické společnosti. V tomto případě šlo o právo vdovy na opětovné provdání. Jak správně poznamenal Sukumár Sen, „začíná se tu Bankimčandra prosazovat jako učitel morálky, který se nechce spokojit jen s rolí vykladače života.“

(Kniha je z větší části k prohlédnutí na GoogleBooks)