Jméno kulturního antropologa Ivo T. Budila je dodnes spojeno s kauzou, kdy ve své habilitační práci neuvedl poznámkový aparát a byl obviněn z plagiátorství. I když své pochybení přiznal a omluvil se za ně, dodnes je kvůli tomu částí akademické obce i některými médii bojkotován a jeho akademická pověst je asi navždy očerněna. Nevím, jestli je náhoda, že si ve své nejnovější knize Jitro Árijců. Život a dílo Arthura Gobineaua, zakladatele árijské ideologie vybral za předmět svého zájmu romantického spisovatele a diplomata Gobineaua (1816–1882), jehož pověst tvůrce vědecké rasové teorie, jenž měl údajně ovlivnit nacistickou rasistickou ideologii, je velmi nelichotivá.

Kniha líčí barvitý Gobineauův životní příběh v širším kontextu dramatických historických proměn francouzské společnosti v průběhu devatenáctého století a čtenář se v ní setká s četnými osobnostmi francouzského veřejného života tohoto období. Celou knihou kupříkladu prochází Alexis de Tocqueville, jemuž je věnována i samostatná kapitola s názvem Arthur Gobineau a Alexis de Tocqueville: Přátelství protikladu. V ní Budil tvrdí, že ti dva si byli skoro ve všem zcela protikladní: „Gobineaua přitahoval Východ, Arábie, Persie, zatímco Tocquevilla Západ a Spojené státy americké, jimiž Gobineau pohrdal. Tocqueville věřil, že moderní demokratickou společnost lze vybudovat na univerzalistických křesťanských Základech, zato Gobineau předložil systematickou a důslednou kritiku demokratického optimismu a křesťanského univerzalismu“. Pokud ovšem jedním z důležitých poselství Demokracie v Americe byla chvála lokálního komunálního života a samosprávné demokracie, odpovídalo to i programu konzervativního obhájce decentralizace francouzského politického života, jakým byl právě Gobineau.

Budil velkou pozornost věnuje Gobineauově zmíněné zálibě v Orientu, který obdivoval jako místo moudrosti a sféru, která mu v mládí umožňovala povznést se nad deprimující strádání v Paříži. Jak Budil ukazuje (a jak to v celoevropském kontextu ukázal už ve své knize Od prvotního jazyka k rase. Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance), v této fascinaci Východem nebyl rozhodně osamocený. Mezi francouzskými vzdělanci té doby se rozšířila představa Orientu jako radikální antiteze západní civilizace, nyní již zcela ztotožněné s technickým pokrokem, který byl chápán jako jednostranný a negativní proces. V tomto smyslu Gobineau považoval snahu některých východních politiků imitovat Západ, pokud šlo o ekonomickou výkonnost, za tragický omyl, který orientální společnosti ohrožuje.

Budil Gobineaua celkově líčí jako člověka, který se necítil v moderní době dobře a který litoval, že se nenarodil ve věku křížových výprav. Svoji ženu si kupříkladu nevzal z lásky, ale proto, aby zachránil její kompromitovanou čest, když ji kvůli kariéře opustil její milenec. V Gobineauově šlechetném gestu se prý odrážel jeho celkový vztah k ženám, i když onoho aktu pak asi litoval, protože své manželství mnohem později označil za „permanentní peklo“.

Budil ve své knize ovšem především zasazuje Gobineauovo dílo, a hlavně jeho nejznámější, nechvalně proslulý spis Pojednání o nerovnosti lidských ras, do dobového myšlenkového kontextu. Zdůrazňuje, že Gobineau nebyl ani větším, ani menším rasistou než třeba Voltaire, D. Hume, Kant či K. Marx. Podle některých autorů dokonce stačilo, aby Gobineau zmiňovaný text nazval jinak, a nemusel dnes být pejorativně označován za „otce moderní rasové teorie“. Hlavním důvodem zaujatosti proti Gobineauovi podle Budila nebyl rasismus, ale jeho systematický a konzistentní odpor k politickému, kulturnímu a sociálnímu řádu modernity a polemika, kterou s ní vedl. Gobineau však podle autora knihy udělal z nedostatku předvídavosti chybu: napsal knihu, v níž jsou obsaženy myšlenky, jež bylo možné spojit s velkými zločiny genocidy totalitních režimů 20. století. Tím, že za předchůdce těchto zločinů byl neprávem označen Gobineau, se podle autora modernita zbavila prostřednictvím tohoto zástupného obvinění svého velkého kritika. Mnozí liberálové či ideologové francouzské třetí republiky, A. de Tocqueville, J. Michelet nebo E. Renan, v jejichž díle také nalezneme rasistické výroky, byli tohoto údělu ušetřeni svou vírou v pokrok, vlast a národ, to znamená právě v ty hodnoty, jež Gobineau naopak po celý život popíral. Jeho posmrtná perzekuce připomíná podle Budila „takřka rituální zaklínání ubezpečující o naší vlastní loajalitě k duchu současné civilizace“.

Očistí Budilova kniha jméno Arthura Gobineaua, nebo jméno svého autora? Asi těžko. I když Budila opět představuje jako sečtělého autora a dobrého vypravěče a je vypravena vzorným poznámkovým aparátem.