Zatímco u severských detektivních románů ztratil přehled o všech v češtině vydaných knihách snad už i ten nejvěrnější příznivec tohoto žánru, zájemci o severské dějiny řeší problém zcela opačný: seznam česky dostupných děl zabývajících se historií skandinávského prostoru by se pohodlně vešel na jeden list papíru formátu A4. Čtenáři, kteří by se rádi dozvěděli něco víc i o jiných tématech, než jsou Vikingové, Švédsko v polovině 17. století (zpopularizované pracemi Petera Englunda) a zimní válka, jsou odkázáni v podstatě jen na přehledové práce o dějinách jednotlivých států vydané v rámci známých edic nakladatelství Lidové noviny a Libri, případně na komplexní zpracování dějin Skandinávie od sovětského historika Alexandra Sergejeviče Kana z 80. let minulého století.

Tento nepříliš bohatý seznam nyní rozšířila práce kulturního antropologa Ivo T. Budila s jednoduchým názvem Dějiny Skandinávie. Bývalý děkan filozofické fakulty Západočeské univerzity se do povědomí akademické obce i čtenářské veřejnosti zapsal především pracemi zabývajícími se myšlenkami nacionalismu a rasismu, recenzované dílo se tedy do značné míry jeho dosavadnímu odbornému zaměření vymyká, což ovšem v českém kontextu není až tak výjimečné (například autor přehledových dějin Norska a Lotyšska Jindřich Dejmek se badatelsky zabývá obdobím československé první republiky).

Nutno uznat, že autor se výzvy zhostil se ctí a čtenář podle stylu nejspíše nepozná, že text nepsal profesionální historik (prozradí to užitý způsob citací, obvyklý v antropologii, sociologii a dalších oborech, nikoli však v historii, kdy je citované dílo uváděné v závorce přímo v textu, nikoliv v poznámce pod čarou). Ivo T. Budil při psaní vycházel z nejnovějších poznatků odborníků, a tak se i čtenář s tématem již částečně obeznámený může dozvědět zajímavé informace, například o možných, ve starší literatuře málo rozebíraných, důvodech ženoucích vikinské válečníky na výpravy. Zároveň se však v textu, psaném čtivou formou a se spádem chvílemi srovnatelným s napínavými historickými romány či politickými thrillery, neztratí ani čtenář tématem dosud nedotčený. Autora se rovněž sluší ocenit za to, že žádnou z dějinných epoch „neošidil“, kniha obsahuje řadu informací i k obdobím, o nichž se jinak lze v češtině dočíst velmi málo (třeba o pravěkém a předvikinském období severských dějin). Aniž by sklouzl na úroveň historického bulváru, zmiňuje i zajímavosti, na které se v publikacích podobného typu obvykle nedostane – zmiňme alespoň tři doložené ordály (neboli boží soudy, v českém kontextu známé z příběhu o sv. Václavu a zlickém knížeti Radslavovi), k nimž ve středověku mezi jednotlivými severskými panovníky došlo. Text je odvážně doveden až k současnému dění, nalezneme zde zmínky o vzrůstajících voličských preferencích švédských nacionalistů či o činu Anderse Behringa Breivika, nejnovější časový údaj se dokonce týká roku 2016.

Každá přehledová práce má za cíl být především prvním průvodcem po daném tématu se snahou po objektivitě, přesto je jasné, že preference či názory autora se nějakým způsobem projeví. Ivo T. Budil je zjevně zaujat především zimní válkou, jíž věnoval zhruba 30 z celkových 452 stran textu (zbytek tvoří seznam literatury, přehledy panovníků a podobné náležitosti). Jiná témata mu naopak nestála za zmínku, přestože se v kontextu severských dějin jedná o téměř „kanonické“ záležitosti – sem lze zařadit demonstraci ve švédském Ådalenu v roce 1931, sabotáž norské továrny na výrobu těžké vody u Rjukanu za 2. světové války (v češtině jsou dostupné minimálně dvě publikace o této akci) nebo řádění dánské levicové bojůvky Blekingegadeligan.

Jistá autorova tvrzení jsou přinejmenším sporná nebo úplně chybná – mezi ta první lze zařadit větu, že „velká severní válka… rozhodla o politickém uspořádání regionu prakticky až do roku 1917“ (s. 278). S tím lze souhlasit snad jen za předpokladu, že odstoupení v podstatě celého Finska Rusku (1809), přesun správy Norska z dánských do švédských rukou (1814) ani vyhlášení norské samostatnosti (1905) nepovažujeme za zásadní změnu v politickém uspořádání severní Evropy. Zcela souhlasit nelze ani s tvrzením, že operace Barbarossa představovala jen výsledek snahy o překažení sovětských ambicí v baltské a balkánské oblasti (s. 427). Vyslovené faktické chyby jsou pak mj. tvrzení, že altranstädtskou konvenci podepsal císař Leopold I. (s. 283), ten byl v té době již dva roky po smrti, či že Dánsko uzavřelo smlouvu o neútočení s Německem jako jediný z jeho sousedů (s. 353). Že sestra Karla XII. pojala za manžela bratra své babičky (s. 277–278) také asi mnohé zaskočí, zde však nejspíše jen z textu omylem vypadlo slovo „syna“.

Zejména čtenářům znalým severských reálií naruší zážitek řada chyb v severských jménech a místních názvech. Jméno známého kancléře Oxenstierny tak kolísá mezi variantami Alex a Axel, klíčová pevnost na švédsko-dánském pomezí se jednou jmenuje Älvsborg, podruhé Ålvsborg (správně je první uvedená varianta) a podobných příkladů by se našlo více. Lze sice namítnout, že uvedené příklady nepatří k všeobecnému kulturně-historickému přehledu, v textu se však najdou i zkomoleniny pojmů obecně známých: Würtzburg, Joachim von Rippentrop či Jane Austinová.

Kniha je vybavena velmi malou obrazovou přílohou, což u práce tohoto typu tolik nevadí, snad jen mohla příloha obsahovat víc map než jednu, mnoha čtenářům by to jistě pomohlo k lepšímu pochopení geopolitické situace v jednotlivých obdobích.

Navzdory zmíněným nedostatkům lze knihu zájemcům o dějiny severní Evropy doporučit. Základní přehled dvou tisíciletí dějin Skandinávie podává, jak již bylo zmíněno, formou stravitelnou úplného pro laika i pro člověka, který již o tématu určité znalosti má.