8.
Dočetli jsme slabikář. Naučili jsme se všechna tištěná i psaná písmena. Už umíme číst naší pěknou čítanku a další pěkné dětské knížky. Umíme také psát. Můžeme napsat, co jsme viděli. Teď už můžeme všechno sami. Kdo toho víc umí, toho si lidé více cení.

Slabikář pro 1. ročník základní školy

A pak nastaly zkoušky. Na chodbě před mojí kanceláří stáli celkem čtyři, Johanneke, Meliha, Ana a Igor. První vstoupila Johanneke. Položila jsem jí několik otázek, na které odpověděla korektně. Napsala jsem jí jedničku. Johanneke se z celé skupiny snažila nejvíc a byla takovým diskrétním pozorovatelem všeho, co se tu dělo. Malý emoční výbuch, kterého se dopustila na naší poslední hodině, bylo to jediné, čím vybočila. Uvědomila jsem si, že jsem si s ní vlastně nikdy doopravdy nepopovídala. Přivlastnili jsme si jí, byla „naše“ a jako by to už stačilo...

„Doufám, že zůstanete i příští rok.“ řekla Johanneke.

„Možná...“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo vesele.

Vstala jsem, vyprovodila ji ke dveřím a při odchodu jí podala ruku. Vyplašila se.

„Good luck...“ řekla jsem hloupě a pochopila, že to „good luck“ jsem směřovala spíš sobě než jí.

Když vstoupila Meliha, bylo mi hned jasné, že před ní tu svou roli hrát nemůžu.

„Zapomeňte na zkoušku, Meliho...,“ řekla jsem.

„Co? Proč?“

„Je mi to hloupé, abych vás zkoušela...stejně si zasloužíte jedničku.“ řekla jsem upřímně.

Meliha se uvolnila.

„A, tak vy takhle..! A já dřela jako za studentských časů. Ale bylo to super, opravdu!... Budete učit i příští rok?“ zeptala se.

„Možná...“

„Jestli budete, tak se k vám zas nahlásím!“ řekla zvesela.

Trochu jsme si popovídaly o jejích rodičích, o plánech, které má a jestli chce pokračovat ve studiu...

„Nemám páru! Zamilovala jsem se...“ vyhrkla.

„Do koho?“

„Do jednoho Holanďana!“ vypálila.

Popovídaly jsme si trochu o „Holanďanovi“, je to prý dobrý kluk, zamiloval se do Bosny, pracuje pro nějakou nevládní organizaci, něco spojeného s násilím, a proto je častěji v Sarajevu než doma. Naučil se i bosensky a kdo ví, možná se tam nakonec s ním vypraví i ona. Je to fakt děsné, že se musel objevit nějaký Holanďan, aby jí vrátil chuť k návratu. A pak, ještě něco...

 „Můj táta se v poslední době nějak zasek´. Furt jen opakuje: Život je jenom sranda a zábava. Ptáš se ho, tati, chceš k snídani volský vejce nebo míchaný vajíčka, ale on jak papoušek: Život je jenom sranda a zábava. Chápu, možná nadešla chvíle, abych se od svýho táty něco přiučila...“ řekla a vstala.

I já vstala a podala jí ruku. Meliha už zmáčkla kliku na dveřích, když v tom se zarazila. Přes obličej jí přeletěl nějaký stín. V té chvíli mi připadalo, že zestárla aspoň o deset let...

„Co je, Meliho?“

„Nic. Občas mám pocit, že se zblázním...Chodím tak, sbírám sama sebe, kousky svýho já...Tady jsou nohy a tady je ruka, paráda, a tady je i moje hlava...Vždycky se rozveselím, když najdu další kousek....Slepím to všechno dohromady, nějakou dobu to drží a pak se to najednou všechno rozletí... A zas od začátku, skládám se jako puzzle, vždycky dokud mě něco nerozhodí...“ řekla a otevřela dveře...

„No, to jsem se rozkecala! Musím jít, čeká mě můj Holanďan!“

Nalepila si na tvář úsměv a rychle zmizela za dveřmi.

Venku čekala Ana. „Nepřišla jsem na zkoušku, jenom abyste věděla....“ řekla, když vcházela do místnosti.

„Jak to myslíte...“

„Nemá to cenu. Stejně neplánuju ve studiu pokračovat.“

„Co že jste se tak náhle rozhodla?“

„Vracím se do Bělehradu...“ řekla.

„Tak počkejte přeci. Chci slyšet, co že se tak najednou chcete vrátit?“

„Geert měl vždycky radši Bělehrad a mě už to tady taky nějak nudí.“

„A není vám to líto?“

„Ne.“

s. 209–211