Rozhovor Igora Ružiće z Radia 101 se spisovatelkou Dubravkou Ugrešić, který byl odvysílán u příležitosti vydání jejího nového románu Ministarstvo boli (Ministerstvo bolesti, nakl. Faust Vrančić, Zagreb 2004) na jaře 2004
(pokračování)

- Před rokem a půl, když se jako společný projekt bělehradského a záhřebského vydavatele objevilo vašich osm knih, byla to velká událost. Máte nějaké informace o prodeji? Jste podle nich, jak se chválí vydavatel vašeho nového románu, nejúspěšnější chorvatská spisovatelka?
- To nevím, určitě nemám údaje o prodeji. Myslím si, že ne všechny knihy se prodávaly stejně, každý titul jinak. Vím, řekněme, že v Srbsku se „Zakázané čtení“ zařadilo na seznam nejprodávanějších knih, ale neznám detaily.

- Jen před několika měsíci i chorvatskou literaturou, nebo aspoň její mediálně nejzajímavější částí, otřásla debata o tendenci k estrádnosti, přesněji o zásadách kvalitní literatury a té ostatní. Jak jste vnímala tyto případy a máte k nim nějaký komentář?
- Jednoduše, jde o to, že se chorvatský trh, ač ne příliš, začal podobat trhům, které znám například ze západní Evropy a Ameriky, kde zcela jistě jde o tendenci k estrádnosti. Náročnější čtenáři přirozeně vědí, že to nic neznamená a že nejpopulárnější knihy nemusí být nejlepší, ale ti průměrní kupují, co se jim nabízí, co vidí v televizi, v novinách nebo v knihkupectvích. Kromě toho existuje i síť čtenářů, kteří si vyměňují knihy pod pultem a čtou ty, které tak zvaný průměrný čtenář nečte. Obecně bych řekla, že jsou uspokojeni všechny skupiny čtenářů, ale nejtěžší to mají ti nejnáročnější, protože ti se musí něco natrápit, než najdou svoje texty či autory.

- Neopomenutelná je i otázka mediální prezentace autora, protože jedním z argumentů v těchto polemikách bylo obsazování výhodných pozic ze strany autora. Tyto pozice mohou být v médiích, úřednické, ve sdruženích či společnostech. Jak je autor, v souvislosti s vlastním potvrzováním nebo s budováním kariéry a statusu, odsouzen k přijímání těchto pozic?
- Nevím jak ani proč by byl k tomu odsouzen. Myslím si, že autoři svobodně přistupují ke svým článkům, ke své účasti v médiích a ke všemu ostatnímu. I venku se ty věci kombinují, tak se přirozeně nejlépe prodávají knihy autorů článků nebo těch, kteří se každodenně, nebo aspoň jednou týdně objevují v televizi. To je zcela jasné.

- Jak zásadním východiskem je dnes pro spisovatele internet, jak vám síť pomáhá v možnostech změnit ustálená spojení výroby a distribuce knih, na která nadáváte v knize esejů „Zakázané čtení“, a jaké tu je, kvůli neexistenci filtrů, možné nebezpečí od zahlcení?
- Také jsem se s tím seznámila teprve nedávno a i kvůli tomu měním své mínění. Určitě existuje ohromné množství čtenářů, kteří komunikují přes internet, a existuje také jakási hierarchie, ví se, kdo je kvalitní. Řekněme, že existují také nějaká knižní fóra, která jsou velmi dobrá. Nedávnou jsem se jednoho takového fóra zúčastnila: za pouhé dvě hodiny se stalo neuvěřitelně významným a vlivným a lidé, kteří ho dělají, se stali jistou vrstvou spolutvůrců literárního vkusu. Lidé komunikují, vyměňují si čtenářské zkušenosti a cení si těchto literárních fór, to vše je velmi důležité. To je zajisté nějaký typ náhrady za to, co dnes mizí, protože literárních rubrik v denících je stále méně a časopisy se prodávají v mizerně malých nákladech. Celý prostor ovlivňování a utváření literárního vkusu je ostudně zmenšen, a tak se nutně přesunul na alternativní pole internetu a internetové komunikace.

- V knihovničce Večerního listu brzo vyjde i „Štefice Cveková v čelistech života“. Vzhledem k tomu, že je řeč o výběru toho nejlepšího z chorvatské literatury, vnímáte to jako zvláštní způsob návratu do lůna literatury, ze které jste byla svobodně vyhnána?
- Bylo by příliš vnímat takovouto jednu komerční akci jako nějaký návrat do lůna literatury. Ne, myslím si, že je to jenom komerční akce a doufejme, že si lidé budou knihy kupovat. To je samo o sobě příjemné a hezké a OK, kniha je dostupná, levná a to je dobře.

- Právě v těchto dnech otřásla jedním malým chorvatským městem hrůza xenofobie, kvůli ohlášené stavbě azylového centra. Přirozeně v tom Chorvatsko není samo, ale odpověď vlády byl, že bez takových center nemůžeme do Evropy. Z druhé strany je nutné k takovému hodnocení doplnit, že Evropa hodně pomohla uprchlíkům z našich zemí, když to bylo třeba. Jak bychom měli reagovat na nabídku Evropy, abychom jí, řekněme to tak, splatili dluh? 
- Krátce, jsem přirozeně pro, myslím si, že je to pěkné svinstvo, když si někdo nepřeje přijímat ubohé lidi. Lidé potřebují nějaký status, postel, je potřeba jim to dát a nechápu, z čeho se dělá tak velký problém.

- V souvislosti s tímto případem Žarko Puhovski oznámil, že Chorvatsko je, citujeme, k něčí radosti a k něčí strasti, jeden z nejčistších států v rasově-etnickém smyslu, a právě proto nejsou občané zvyklí, řekněme to jednoduše, spolužít s někým, kdo vypadá trochu jinak. Z druhé strany, Evropa má pestré složení, co se týče všem možných lidských druhů. Jak jsme my od této Evropy daleko, možná i kvůli přání na počátku?
- Chorvatsko je jedna z nejčistších zemí ve smyslu, podobně jako Polsko, že se jedná o monoetnické a monoreligiozní státy. Ale v případě Chorvatska se o tom tak nemůže hovořit, neboť jsem vyšli z Jugoslávie sotva před deseti lety. I vzhledem k tomu naši lidé ještě všechno nezapomněli.

- Jak exulant chodí s kufry v rukou, ve smyslu, že mu identita i vzpomínky v okamžiku odchodu musí nějak zamrznout. V tom smyslu bychom mohli spojit azylanty, kteří budou přicházet do Chorvatska, s těmi, kteří z Chorvatska před deseti lety odešli.
- Tak i o tom něco říká můj román, o těch kufrech v rukou, které nosíme sebou. Je těžké na tuto otázku odpovědět, protože ten takzvaný stav exilu, jak ho nazývá Brodskij, není zkamenělý, ale velmi dynamický, mění se, stejně jako se mění ty kufry v rukou. Exulant se celou dobu kolébá mezi dvěma body, vrátit se nebo ne, zůstat nebo odejít někam jinam, tak je jeho stav následně neklidný a dynamický. Snažila jsem se o tom psát, v „Zakázaném čtení“ je jedna esej na toto téma, můj předchozí román „Muzeum bezpodmínečné kapitulace“ je o tom celý a ten nový také. Přesto, nevěřím, že jsem již nalezla dostatečnou odpověď na otázku, co exil doopravdy znamená.

- Na webu jste rozjela projekt interaktivního „Slovník pojmů YU mytologie“. Jaké jsou výsledky, plánujete to nějak provázat nebo nějakým způsobem jednoduše skončit?
- Já jsem se v podstatě z tohoto projektu stáhla a vím málo o tom, co se s tím právě děje. Ale vím, že v tom pokračují mladí lidé, a to mě těší, protože i moje úloha spočívala v tom, popíchnout mladé lidi, aby se tím zabývali. Kam až to došlo, nevím, ale mám pocit, že bělehradské nakladatelství Rende chce vydat „Lexikon jugoslávské mytologie“ jako knihu. Počkejme si a uvidíme.

- V osmdesátých letech jste byla jedna z nositelek feministické vlny. Místo na rozvoj ženského psaní je lepší zeptat se na stav feminismu dnes, jak si stojíme s rovnoprávností pohlaví, obzvláště ve světle misogynních výpadů, které se objevují v tak reprezentativních institucích jako je parlament či Chorvatské národní divadlo?
- Ano, to jsem trochu zaregistrovala. V podstatě si myslím toto: dokud nevznikne zákon, že musí být určitý počet mužů a žen v parlamentu, dokud bude existovat ten typ dominace, tak to tak bude nadále. Nezapomínejte, že Norsko a Island mají zákon, že v parlamentu musí být pohlaví zastoupena půl na půl. Dokud tedy neexistuje takováto zákonná úprava, bude vše tak, jak to je nyní.

- Po tolika letech exilu, zdá se vám, že je i přesto návrat do Chorvatska možný, potřebný, žádoucí, nebo nic z toho? Máte pocit, že by se jednou, třeba když vstoupíme do EU, toto prostředí mohlo stát vhodné pro eventuelní návrat?
- Nikdy jsem to tak ostře nedělila. Kromě toho, během posledních let jsem přijížděla, v neposlední řádě tu mám i přátele, rodinu a nebyl to až takový řez, jako když se odejde a nikdy pak nevrátí. Co se týče místa stálého pobytu, to je otevřená otázka, protože nevnímám Amsterodam jako místo, kde bych musela zůstat navždy, stejně tak ani Záhřeb není místo, kde je nutné zůstat navždy, takže je vše stále otevřené. Ale zdá se mi, nakolik to mohu posuzovat zvenčí, že se atmosféra v Záhřebu změnila, je vřelejší, veselejší a uvolněnější, dokonce se vrátil i ten specifický záhřebský humor.