S Fredem Chappellem o jinakosti jeho Jihu, moci humoru, nadčasovosti Poeově a o tom, že dělení literatury na vysokou a nízkou rovná se poloviční slepotě

Z bohatého zásobníku Chappellových povídek vybral jeho překladatel Marcel Arbeit reprezentativní desítku těch, ve kterých se Jih zrcadlí co možná nejpestřeji. Výběr povídek Věci mimo nás právě vychází v Argu jako první vlaštovka z nové edice Jiný Jih. Rozhovor s Fredem Chappellem vedla Anna Dytrtová při jeho říjnové návštěvě Olomouce, kde se Chappell zúčastnil festivalu Ostrovy bez hranic.

A. D.: Do češtiny přeložený výběr z vašich povídek vydaný pod názvem Věci mimo nás vychází v Argu jako první z nové řady nazvané „Jiný Jih“. Jak má tomuto názvu český čtenář rozumět? (Asi se v Čechách většinou neubráníme asociaci navozené románem a filmem „Sever proti Jihu“…)
F. Ch.: Smích. Ne, tak „Jiný Jih“ je dozajista něco zcela jiného než „Jih“ v podání Margaret Mitchell! Opravdu, dnešní jižanští spisovatelé míří někam docela jinam! Sám jsem byl překvapen, proč dali v Argu edici tento název a nejsem si zcela jist, co se myslí tím „jiný“. Nejspíš chtějí oddělit současné jižanské spisovatele od jiné generace jižanských spisovatelů – mám na mysli třeba Faulknera. Současní spisovatelé „Jiného Jihu“ mají zcela nový, čerstvý pohled na věci kolem nás.

- Přesto na tyto své předchůdce navazují, nebo ne?
- Ano i ne, do určité míry z nich vycházejí, ale současné psaní je vůči nim i v protikladu. Ne že by se jednalo o nějaký výslovný a programový kontrast. Jde spíše o to uvědomění, že čas hodně změní a také, že každý spisovatel je velice odlišná osobnost od těch, co tu byli dřív. Nejde tu ani tak o vstřebání, jako spíše o přeměnu, transformaci. Změnilo se prostředí, podmínky, situace, možnosti. Je zde potřeba znovu interpretovat to, co už bylo napsáno dříve. I když ta snaha není vědomá, dochází k tomu tak jako tak, vědomě nebo nevědomky.

- Ve vašich povídkách jsou historické události – mám na mysli zejména válku Severu proti Jihu – takovým kostlivcem ve skříni. Nedostatečná znalost nebo pochopení historických milníků se postavám vašich povídek vrací jako bumerang. Máme ale vůbec možnost historii skutečně poznat a poučit se z ní?
- Ono se to má složitěji: my si žijeme ve velice pohodlné a konejšivé představě, že historii známe a rozumíme jí. Ve skutečnosti je ale naše znalost historie založená na spoustě stereotypů a vyprázdněných frází. Kdybychom se mohli vrátit v čase a stanout určitému historickému okamžiku či epoše tváří v tvář, byli bychom překvapení, šokování, ba dokonce zděšení!

- Měli bychom se přesto snažit historii lépe pochopit; a je to vůbec v našich silách?
- Bezpochyby! Nikdy samozřejmě nedojdeme opravdového pochopení, ale ta snaha je zásadní. S minulostí je to stejné jako s budoucností. Obojí se snažíme odhadnout, předpovídat. Ani v jednom případě to želbohu není možné, a tolikrát se obrovsky zmýlíme. Nicméně je důležité dělat, co je v našich silách, snažit se porozumět minulosti a ostatně snažit se lépe porozumět i přítomnosti. Nemáme na vybranou! (Smích.)Pokud si tedy nechcete jít prostě lehnout a spát… I když to vlastně také není vůbec špatný nápad!(Ještě pobavenější smích.)

- Ve svých povídkách se velice hladce pohybujete mezi tím, co je a není běžně považováno za reálné a nereálné, ireálné, neskutečné. Je pro Vás tato hranice skutečně prostupná?
- To je prastarý problém. A také nerozklíčovatelný. Jde o to, co považujeme za subjektivní a objektivní realitu. Co jednomu připadá jako reálné a skutečné, nemusí pro druhého vůbec existovat. Takže mezi subjektivní a objektivní realitou není skutečná hranice a není proto nikterak složité se mezi těmito dvěma realitami pohybovat - jako by to byl jeden celek. Obtížné je načrtnout mezi těmito dvěma stavy mysli hranici, která bude srozumitelná pro čtenáře.

- Kdesi jsem četla, že některé vaše psaní snese označení magický realismus. Mně to ale na vás příliš nepasuje…
- Ne, opravdu, magickým realismem se nezabývám. Ta překroucení, pokřivení a přehánění, která nejdete v tom, co píši, vycházejí z lidových vyprávění a tradic, kde se spontánně mísí skutečné a neskutečné. V lidovém vyprávění jsou „paranormální“ jevy zcela přirozeným prvkem. Jeníček a Mařenka nemají ani v nejmenším pocit, že by les, kterým kráčí, byl neskutečný. Pro ně, s jejich fantazií, je to ta nejreálnější realita. Nerozlišují mezi subjektivní a objektivní realitou. Po nás se ale chce, abychom se tvářili, že máme zcela jasno v tom, co je a není skutečné. Často se samozřejmě zcela mýlíme – vezměte si třeba milostné vztahy. Nejen, že jsme často zcela „vedle“, my máme čas od času i podezření, že jsme „vedle“. Myslím, že se navenek ale musíme tvářit, jako že o našem zmýlení nemáme ani potuchy a chovat se dál tak, jak je to domněle nutné a správné.

- Vaše povídky často spíše nekončí, než končí – někdo nebo něco zmizí, vypaří se, rozplyne, přestane hovořit… Proč?
- Protože pro mě cosi, čemu můžeme říkat „anti-klimax“ jaksi lépe odpovídá skutečnosti než dramatické vyvrcholení - klimax. Komično a komický pohled na svět je pravděpodobně bližší pravdě než tragický pohled. Tragično, smutek kupříkladu, hrdinu obklopí, zahltí. Ale komično znamená, že bláznovství, která pácháme a kterým jsme vystaveni skrze komickou literaturu, nikdy nekončí. Naše bláznovství, pošetilosti, nedorozumění pokračují dál a dál. A komický pohled vyvolává ušklíbnutí, pousmání a nutí nás snést to, vydržet. A to je pro mě mnohem heroičtější, hořčí a těžší; přesto je to ale blíže pravdě a stojí to zato.

- Ve vašich povídkách se komično s tragičnem a nakažlivě humorné momenty s až existenciálně tíživými úžasně potkávají a prolínají. Svíjím se smíchy a pár řádek nato zůstanu jako přibitá; což je fantastická kombinace.
- Velmi mě těší, že to říkáte a je to od vás milé, je to i mým cílem, ale ne všichni to tak pociťují. Ani já sám to ve svých dílech vždy nevidím. Někdy cítím, že se mi to prostě nepodařilo. Možná si všímáte něčeho, co bylo mým záměrem, ale přesahuje moje provedení a já jsem za to velmi vděčný!

- Používáte ironii a parodii k tomu, abyste vyvážil tíži a závažnost některých sdělení?
- Ano, přesně tak. Myslím, že některé věci jsou příliš vážné či smutné na to, aby se sdělovaly s naprosto vážnou tváří, neřku-li s pompou a patosem, nemyslíte?! Musíte o nich mluvit lehce, chcete-li skutečně něco sdělit. Když o závažných věcech budete hovořit těžce jako Heidegger, bude to často leda směšné. Ale když to řeknete lehce a trefně jako Molière, mnohem spíše to bude výstižné a pochopitelné.

- Jde také trochu účelem relativizovat, povznést se nad některé věci, podívat se na ně z ptačí perspektivy?
- Ano, v to věřím, že je třeba relativizovat a nebrat věci jako absolutní pravdu. Naše vlastní perspektiva je velice omezená. Víte, jeden týpek nějakou dobu chodil s jednou dámou. Zasnoubili se - a ona znenadání zasnoubení zrušila. Jeho to velice vzalo, šel do baru, objednal si šestnáct džinů, sedmnáct koňáků a osmnáct whisky. Když vyšel z baru na ulici, všechno se s ním houpalo, budova naproti se houpala, ulice byly jako řeky a celý svět vypadal jako jedno velké moře. Aby znovu získal rovnováhu, musel se ten chlapík přidržet kandelábru, obrátil oči k nebi a zvolal: „Dobrý Bože, v den jako je ten dnešní, musíš být k ubohým námořníkům milostiv!“.

- Mícháte bez zábran vysoké s nízkým. Je podle vás dělení literatury na „vysokou“ a „nízkou“ překonaný koncept?
- Myslím, že je to umělé a do značné míry snobské. Je příliš snadné přehlížet autory, kteří se věnují žánrové literatuře. Kvůli snobským pseudostratifikacím je přeci ohromně škoda pomíjet vynikající díla jen pro to, že patří do škatule nazvané „nízká“ literatura. Takové dělení se v mých očích rovná nesmyslu a poloviční slepotě!

- Napadlo vás někdy, že si řekněme vaši povídku přečte někdo třebas na druhém konci zeměkoule?
- Kdepak. Vždycky jsem překvapen, že moje povídky někdo čte, a že na ně nějak reaguje. Jsem ale samozřejmě velice rád, když se to stane. Dokonce se o to i pokouším, aby se to stalo, ale přesto jsem vždycky znova překvapen!

- Proč tolik inklinujete k hororu?
- Na to se mě kupodivu lidé často neptají, ale jsem rád, že se ptáte! Hororová literatura je pro mě druhem humoru. Je třeba rozlišovat mezi humorem a terorem. Humor nikdy nezahrnuje fyzické násilí. Do světa humoru patří goblini, trpaslíci. Humor vychází z lidových tradic a vyprávění. Takže horor považuji za lehký žánr. Když píši hororové povídky, nechci čtenáře zastrašit. Chci, aby se na věci podíval z jiného úhlu, aby zvážil i jiné možnosti.

- Máte rád Poea?
- Samozřejmě, je to můj hrdina!

- Poe bývá často interpretován na dosti sofistikované symbolické úrovni. I vaše povídky mají symbolický nebo alegorický přesah?
- Určitě to tak funguje u některých Poeových věcí. Nevědomá mysl nebyla v době „Pádu Domu z Usherů“ vůbec rozšířeným a přijímaným pojmem. Ale Poe je velice mnohostranný autor. Některé jeho povídky jsou alegorické a některé nejsou ani symbolické, ani alegorické, ale prostě a dobře jen úžasně vtipné. Vyplouvá na povrch vina, potlačované emoce – třeba v povídce „Černá kočka“. Dneska se nám to zdá třeba divné nebo i samozřejmé, ale v Poeově době se skutečně o tom, co vše dokáže podvědomí, skoro vůbec nemluvilo.

- A když někdo interpretuje v tomto duchu vaše povídky?
- Nevadí mi to, jen mě trošku uvádí do rozpaků, když mi někdo připisuje větší intelektuální schopnosti, než skutečně mám. Ale nejsem v zásadě proti. A není to věc, kterou bych dělal úmyslně. Ostatně všichni se uchylujeme k metaforickému vyjadřování, protože často nemůžeme doslovným vyjadřováním skutečně vyjádřit to, co chceme. Vezměte si takové „Miluji Tě.“ - jak velmi neúplné a symbolické to vyjádření je!

- Jsou potlačenými negativními emocemi v myslích jižanů i výčitky z krvavých etap americké historie, konkrétně otroctví?
- V jižanském podvědomí toto zlo vždycky bude a nikdy nemůžeme své historické zlé duchy zcela vymýtit. Na druhou stranu to samé lze říct o mnoha jiných kulturách. Mnoho kultur má černé svědomí, či podvědomí z toho, jak se některé věci historicky odehrály. My ale máme takovou idealistickou představu, že takového věci by se u nás nikdy neměly stát, věříme v naši sílu šířit dobro. Za zlo v naší minulosti pociťujeme hluboký stud.

- Vraťme se tam, kde jsme začali. Jaký je váš Jih?
- Je hlavně zemědělský, i když ne tolik jak dřív. Třídní rozdíly se pomalu rozbíjejí – mezi rasami i ekonomickými třídami. Pomalu, ale přece, je tu vidět pokrok. Doufám, že tak to je, nejsem sociolog. Tím, že se to děje, dochází k homogenizaci mezi Jihem a zbytkem USA. Ale Jih si udržuje velkou míru svébytnosti, folklor na Jihu stále kvete. A také předsudky!

- Kde všude lze najít jižanský folklor?
- Jižanský folklor je opravdu živý. Folkloru jsou plné písně, literatura… i pitomé filmy. (Smích.)- Povídka Poutníci je o zápasu anarchistických sil nerespektujících základní lidská pravidla a hodnoty na jedné straně a s vírou v dobro a pokrok na straně druhé. Síly na straně dobra tu však prohrávají. Vy sám jste ale čím dál větším optimistou – odkud tento optimismus pramení?
- Z toho, co kolem sebe vidím! Víte, já pocházím z velice zpátečnického a zkostnatělého prostředí. A v některé věci jsem nikdy nedoufal – třeba, že se dožiji zvolení černošského prezidenta.
On je můj hrdina, to je srdeční záležitost. To je chvíle, za kterou jsme bojovali celou generaci! Je to naše šťastná hodina. A Nobela si Obama zaslouží, už jen za tu odvahu, s jakou do voleb šel. Vždyť jemu skutečně velice vážně hrozilo, že se konce volebního klání ani nedožije. S Bushem jsme prošli velice strašným obdobím. Ale nyní přitakávám životu, ač možná je to mým omezeným viděním, že se stávám na stará kolena optimistou!