Literární historik a kritik Pavel Janáček je jedním z členů poroty, která rozhodla o vítězství debutu Vietnamkyi Lan Pham Thi v Ceně Knižního klubu. Osvětluje pozadí udělení letošní Ceny KK a předkládá svůj vlastní názor na oceněnou knihu.

AC:V souvislosti s vítězstvím knihy Lan Pham Thi se spekulovalo o tom, že Cena Knižního klubu se snaží zvýšit svůj mediální ohlas oceněním titulu, který vedle literární kvality nese i kontroverzní náboj, v tomto případě problematiku vietnamské menšiny i velmi nízký věk autorky. Můžete popsat, jaká kritéria o vítězství rozhodovala?
PJ: Nejprve moje kritéria. Próza Lan Pham Thi byla podle mého názoru literárně nejzajímavějším textem, který do loňského ročníku Ceny Knižního klubu přišel. V posledním kole rozhodování nám zůstalo šest rukopisů, z nichž jsem osobně pět pokládal za publikovatelné prózy. Popíšu zdola nahoru podle svého subjektivního žebříčku ty, nad něž jsme nakonec společně zařadili text od Lan Pham Thi (do soutěže byl zadán pod titulem Legenda o Dračí zátoce).
První bylo na můj vkus trochu násilně beletrizované vyprávění o zkušenosti českého gastarbeitera v New Yorku. Tady jsem měl a mám o publikovatelnosti ony avizované pochyby, ale zároveň musím konstatovat, že názory v porotě byly v tomto případě rozporné – snad nebudu příliš indiskrétní, když prozradím, že Terezu Brdečkovou právě tento rukopis velmi oslovil, a ona rozhodně má takový ten spisovatelský cit pro netriviální, excentrické roviny textů, kterému se vyplatí naslouchat. Dále šlo o zručně napsaný politický thriller situovaný převážně do Nepálu, po jehož dočtení mi ale nebylo tak úplně jasné, proč byl napsán, o román kritický k současnému světu lifestylového tisku obohacený o fantastickou linii, jehož nemalé aspirace ale poněkud sráželo to, že téma disputace s ďáblem náleží k velkým toposům světové literatury a je literárně i filozoficky ohromně obtížné, o deníkový román podávaný středoškolským profesorem češtiny a francouzštiny, který tváří v tvář asertivním teenagerům i jejich podobně pragmaticky a na sebe orientovaným rodičům vyhoří tak důkladně, až zemře, což mi přišlo poněkud bezdůvodně martyrské, a konečně o filozofickou detektivku ze Šumavy, postavenou na známém paradoxu slepého svědka, který se však v tomto případě stává navíc ještě vyšetřovatelem. Posledně zmíněná próza má navíc poměrně komplikovanou duchovní linii, protagonista zažívá prorocké sny, ve vrcholné scéně chápe, že do sebe pojal celý svět ve všech rozporech – je vrahem i obětí i soudcem i katem. Tak se symbolicky motivuje i jeho slepota: v mládí nazřel odlesk Boha a toto poznání nesmírnosti ho smyslově ochromilo. Tento rukopis si část poroty také získal, rozhodně třeba Jaroslava Rudiše, a rovněž já si ho v dané konkurenci zařadil hodně vysoko, na předposlední stupínek (ostatně čtenáři budou mít možnost sami toto dílo, v rukopisu nadepsané Ticho, posoudit – slyšel jsem, že rovněž vyjde nebo už dokonce vyšlo).
Když mám vzpomenout, kterou kvalitou ke mně oproti všem zmíněným textům promluvila Legenda o Dračí zátoce od Lan Pham Thi, řekl bych, že to byla její komplikovaná jednoduchost. Popsal jsem doufám pět ostatních kandidátů ceny dostatečně podrobně, aby vyniklo, že vždy šlo o práce psané nejen s určitou dovedností či talentem, ale i s vysokými ambicemi, o práce nezřídka překombinované, přetížené vzhledem k vlastnímu významovému potenciálu snahou udělat literaturu nejmíň na cenu. Každý ten text pro mne v něčem „skřípal“ – zpravidla v tom, že aspiroval na trochu nebo i hodně víc, než nabízel. Oproti tomu próza od Lan Pham Thi je na první pohled průzračně jednoduchá, párkrát se v ní kompozičně prostřídá nedlouhá legenda a nedlouhá sociální povídka, vyprávění se sype v logicky nejjednodušším modelu věty, podobně odstavce i kapitolky. Za chvilku to přečtete a přitom vás – nebo aspoň mne – celou dobu zajímá, co bude dál. Nemyslím, že to, čím nás text udržuje v napětí, je přitom zrovna hlavní dějový motiv oné sociální povídky, spojený s rasovým násilím a korupcí české společnosti. Spíš je to množství kontrastů a kontradikcí, které trčí pod tím tichým povrchem textu a navzájem se zrcadlí, mnohdy na rovině jazykového kódu, ale nejen na ní, také v žánrech a v perspektivě: romantická legenda a deziluzivní realismus, groteska (závěr prózy) a mýtus (oslavy hlavního svátku roku), čeština a vietnamština, vznešená čeština a obecná čeština, pohled vietnamského Vietnamce a českého Vietnamce, muže a ženy, exotická a vlastní kultura... Tak tohle mne na próze Lan Pham Thi oslovilo. A nevytratilo se to, ani když jsem ji znovu četl, to už v knižní podobě, s několikaměsíčním odstupem před předáváním ceny.
Teď k tomu nízkému věku a „atraktivnosti“ tématu. Porota Ceny Knižního klubu dostává rukopisy anonymizované a letitá zkušenost mi říká, že není nic ošidnějšího než usuzovat na základě implicitního autora, toho, který je vepsán do různých signálů v textu, na autora jako fyzickou osobu. Legendu o Dračí zátoce jsem tedy na ocenění navrhoval s vědomím, že autor může, ale nemusí být český Vietnamec, že autor může, ale nemusí být mlád, a že autor může, ale nemusí být ženou. Proces anonymního posuzování textů je pro literárního vědce mimochodem nesmírně zajímavé pozorovat. Ukazuje se při něm, jak moc je naše interpretace i hodnocení textů vázána právě na autora – navzdory tomu, že to není nijak dlouho, co slovutní teoretikové poslali fyzického autora do hrobu jako tu nejméně důležitou instanci ze všech. Až budu jednou senilní, začnu vyprávět anekdoty „z natáčení“ o tom, jak suverénní následníci těchto teoretiků podléhali při zasedáních poroty sugesci vyprávění, zapomínali rozeznávat už jen vypravěče od autora a mocně se pletli nejen ve svých očekáváních, kdo je původcem určitého anonymního rukopisu, ale v návaznosti na to i ve svých soudech o hodnotách a charakteru posuzovaného díla. To pak je zklamání, když se přečtou jména...
Zpátky k Lan Pham Thi. Když jsme se pro ni rozhodli, dozvěděli jsme se, že autorem je skutečně kdosi tohoto jména, a tedy patrně Češka vietnamského původu nebo česká Vietnamka, to už je subjektivní rozhodnutí. Propagační možnosti a efekty, které z toho vyplývají, jsem pokládal a pokládám za dobrý „bonus“ letošní Ceny Knižního klubu, stejně jako „aktuálnost“ sociálního tématu prózy. Tuhle aktuálnost zároveň nepřeceňuju a od svého prvního vystoupení varuju, aby se Legenda o Dračí zátoce vykládala mimeticky, to jest jako proporcionální odraz protivietnamského rasismu dnešní české společnosti. Jednak je tahle tematická linie prózy jako vystřižená z žurnalistiky dnešního Respektu (a dostalo se jí tam taky aplausu – varovná vizitka z hlediska sebereflexe redakce), jednak si její plakátovité vyostření vyžaduje poetika kontrastu, o níž jsem mluvil. Strašně zajímavě se k této rovině vyjádřil v Hospodářských novinách Tomáš Dimter. Upozornil na to, že afekt vůči majoritní kultuře vyznačuje literární produkci druhé generace přistěhovalců jako všeobecný rys. Aniž bych tuhle znalost německé literatury v době rozhodování měl, jako důležitější aktuální rozměr Legendy o Dračí zátoce jsem vnímal a dodnes vnímám vstup nové kulturní zkušenosti do českého literárního a jazykového prostoru. Protože ze svého učitelského působení na FF UK vím, že nám už dorostla první generace vietnamsko-českých intelektuálů plně vrostlých do české kultury i jazyka, ale zároveň vybavených onou „druhou“ či „první“, tolik pozoruhodnou kulturní zkušeností a identitou, nevnímal jsem Legendu o Dračí jeskyni jako senzaci, ale jako první krok určitého zákonitého procesu, který českou kulturu obohacuje o nové tóny, o nový jazykový cit i kulturní intuice. S touto myšlenkou jsem odtajnění jména autorky přijal.
Měl bych dodat, že takový ten despekt k literatuře, která je aktivní vzhledem k politické či kulturní situaci příslušné chvíle, despekt, na jehož základě před půl stoletím kritikové Tváře odmítali třeba Kunderův Žert jako novinářské psaní, je mi cizí. Respektive pokládám toto pojetí literatury za mrtvé. Myslím, že pro věčnost se nedá psát přímo, ale vždy jen tou cestou, že píšu pro svůj den, pro své čtenáře, pro svůj svět a jeho obohacení. Takže pro mne jazykové a tematické kvality Legendy o Dračí zátoce nebo otázka identita autora nebyly s kritérii hodnoty v rozporu. Asi to je próza jen pro tento den či rok, ale to mne neznepokojuje, i to je kus literární práce, událost v literárním životě svého druhu. Navíc porota Ceny Knižního klubu si nevymýšlí texty, kterým by chtěla prémii dát, ale vybírá z rukopisů, které přijdou. Léty se již ustálilo, že jde převážně o „vstupní cenu“ pro nové autory; s rukopisy známých špiček současné literatury konfrontováni nejsme.
Ještě poslední poznámku k věku autorky: nad jeho marketingovým potenciálem jsme rozhodně nejásali. Naopak. Když už bylo rozhodnuto, vrátila nás ještě Tereza Brdečková k diskusi, zda autorce, je-li tak mladičká, cenou neublížíme, zda to není z hlediska začínajícího talentu korumpující. Po úvaze jsme u verdiktu setrvali, protože většina poroty pokládala text Lan Pham Thi prostě za nejlepší a na jiném bychom se neshodli.

- Redaktor Práva Zdenko Pavelka před dvěma týdny ve svém sloupku přednesl svůj názor, že Lan Pham Thi je smyšlená postava, za kterou se skrývá někdo z pražského novinářského prostředí. Dokládá to na několika citacích z textu, které údajně nemohou pocházet z pera mladé dívky, i na faktu, že ani odpovědný redaktor knihy Jindřich Jůzl autorku na vlastní oči neviděl. Považujete takové spekulace za alespoň částečně opodstatněné?
- Ten sloupek jsem nečetl. Nedomnívám se, že by v případě oceněné autorky šlo o mystifikaci, ale nemohu to samozřejmě vyloučit. Autorem je ale každopádně někdo, kdo zná vietnamštinu i vietnamskou kulturu natolik, aby z tamní mytologie zkompiloval onu průvodní legendu, znal kulturní rituály udržované v diaspoře apod. Při předávání ceny vystoupila vrstevnice předpokládané autorky z pražského klubu Hanoj, rovněž česko-vietnamská intelektuálka, která se k pocitům vyjadřovaným v Legendě o Dračí zátoce přihlásila. Zároveň je to někdo, kdo – vzpomeňte na to, co napsal kolega Dimter – intiutivně nebo vědomě napodobil rozhněvanou gestiku literární tvorby druhé imigrantské generace. Pokud je to tedy některý pražský novinář, pak rozhodně překonal můj – dnes už, přiznávám, poněkud povrchní – úsudek o této societě. Jeho próze nicméně i poté zůstanou tytéž kvality jako v případě, že Lan Pham Thi skutečně studuje kdesi v Malajsii, pouze budou zklamány naše – mé – naděje, že jsme byli vyzváni ke kulturnímu a literárnímu dialogu s lidmi z Vietnamu, kteří spolu s námi tvoří dnešní českou kulturu. Vyzvání k dialogu zůstane, bude to však dialog nás jako příslušníků majority opět zase jen s námi, dialog, v němž ti „naši cizí“ budou opět pouze tématem, nikoli subjektem.

- Co vy sám oceňujete na debutu Lan Pham Thi? Jak knihu vidíte v kontextu současné české literární scény?
- Stran první otázky už jsem se úplně vyčerpal. Pokud jde o kontext současné literární scény, vidím Legendu o Dračí zátoce stát stranou, kromě jistého exotismu (vnášeného do dnešní české prózy cestovateli typu Hůlové či Ryšavého) nenacházím spojovací rysy. Je to pro mne avízo proudu imigrační literatury, který děj se co děj dříve či později svět české kultury rozříší o takové sféry lidské zkušenosti, které by pro nás byly jinak nedosažitelné.
V případě, že by stran autorky šlo o mystifikaci (o čemž, ještě jednou zdůrazňuju, nic nevím), bylo by to vlastně ještě zajímavější, protože by se tím vlastně říkalo, jak moc po téhle zkušenosti toužíme.