Knihu devatenáctileté Vietnamky Lan Pham Thi Bílej kůň, žlutej drak vydalo na sklonku letošního léta nakladatelství Knižní klub, zároveň mu byla udělena Cena Knižního klubu pro rok 2009. Poměrně vřelé kritické jednohlasí bylo narušeno spekulací redaktora deníku Právo Zdenka Pavelky, že jde o plagiát a autorem je někdo z pražského novinářského prostředí. Do dnešního dne tuto teorii nikdo nepotvrdil (ale ani dokonale nevyvrátil). Nařčení z podvrhu je v našich krajích poměrně neobvyklou věcí a kráčí ruku v ruce s tím, jak je ke knize přistupováno – víc než jako literární dílo se hodnotí jako zpráva o tom, jak to je s „námi“ a „jimi“, rozuměj Čechy a Vietnamci. Pavelka došel k tomu, že autenticitě popisované reality nevěří, a stvořil spikleneckou teorii. Jiní autentičnost vyzdvihli a s ní i celé dílo. Domnívám se, že zvolený klíč ke čtení prvního literárního příspěvku k česko-vietnamské problematice není obecně špatný, ale je nevhodný vzhledem k tomuto dílu – jehož „autenticitě“ důvěřuji, ale k ostatním aspektům včetně literární hodnoty zůstávám skeptická.

Co se týče onoho „odhalujícího“ obsahu, můj dojem z debutu Lan Pham Thi lze shrnout zhruba do věty „nevím víc, než jsem věděla předtím“. Pravdaže ono „vědění“ bylo spíše „tušením“... Žije-li však alespoň trochu vnímavý obyvatel většinové populace Čech s očima otevřenýma, těžko ho překvapí vyprávění o tom, že starší generace vietnamské komunity žije odtrženě od české společnosti, že tento status quo zvolna narušují dospívající vietnamského původu, kteří se vyznají v české řeči i kultuře stejně dobře jako v té mateřské, a že se na menšině rád přiživí někdo z těch, jimž z toho něco kápne – úředníci, policie, celníci, nájemci atd. A to budiž i hrubým shrnutím faktů, jež se dozvíme z knihy. Vím dobře, že mnohokrát důležitější v literatuře není „co“, ale „jak“, a to je mi oním druhým a zásadnějším kamenem úrazu. Přestože první čtvrtina knihy si udržuje dobrou úroveň stylovou, jazykovou i kompoziční, poté se text rozdrobí na nevyváženou směs scén a scének, jazyk se rozostří a styl zvulgarizuje. A podivně neukončený závěr smíšené pocity utvrdí.

První třetina prózy je zarámována večerem vietnamského svátku Tết Nguyên Đán.

Dívčí vypravěčka spolu se svým bratrancem se stane terčem násilnického útoku čtyř skinheadů v zasněžené ulici v kterémsi z českých měst (později konkrétně označený Písek). Ze šlamastyky jim poněkud zázračně pomůže neznámý muž. Po návratu domů se dívka účastní oslavy svátku a rodinného setkání za účelem požehnání vietnamské restauraci, kterou se brzy chystá otevřít její otec. Skrze starce-mudrce a rituální kohoutí zápas je vybráno ochranné jméno restaurace: Dračí zátoka. A na oslavě se objeví tajemný zachránce, který se ukáže být novým nájemníkem dívčiných rodičů. Na této malé ploše lze nalézt vše, čím je próza Bílej kůň, žlutej drak cenná – intimní vhled do oslav komunity, nesmlouvavý pohled na rasistický výkvět ulice, přesný, strohý jazyk trefně a rytmicky ozvláštněný vietnamštinou, dotek magična. Sevřenost obsahová i jazyková se ale poté hroutí a přizpůsobuje se záměru co nejplastičtěji zobrazit příkoří komunity (vypálení stánku, vymáhání úplatku, výsměch ze strany policie i místní politické elity). Bohužel, s přibývající stránkami se pohled zplošťuje a karikuje místy až na úroveň komunální satiry. Nejvíce utrpěla postava malíře (a zároveň objektu vypravěččina milostného okouzlení), nesoucí neobjevné poselství „každý umělec se nakonec zaprodá komerci“ natolik plakátovitě, až to působí trapně. Konec knihy zůstává otevřený a bez pointy.

I v této recenzi je chválen jazyk prózy. Nelze pominout, že autorka citlivě mísí různé jazykové vrstvy a pracuje s rytmem a spádem textu – důsledně používá krátké, souřadně spojované věty, sugerující věcnost a pozorovatelský odstup. Jenže o to víc zamrzí řada patvarů, jako „zápisník černé vazby“, „žíly poskakují“ či „vzduch se vyčišťuje“, i prohlášení autorky, že volba úsporného stylu nevyšla ze samotného textu, ale z informace, že užití krátkých vět právě letí („Někde jsem si přečetla, že současní autoři píší často v krátkých větách. Že je to trend.“). Ani občasná snaha ozvláštnit prózu metaforou nebo příměrem není příliš šťastná: „Všichni příbuzní a hosté se mačkají za jeho zády podobni vrstvám obřího hamburgeru. (…) Příbuzenský BigMac štěbetá. (…) Ještě chvíli a začnou vonět po kečupu. A mletým mase. I´am lovin´ it.“

V celku na mne kniha Lan Pham Thi zapůsobila jako nehotový, snad i uspěchaný pokus říci otevřené slovo k tomu, jak se Vietnamcům žije v Čechách jednadvacátého století. S radostí bych přehlédla formální nedostatky, pokud bych skutečně zaslechla třesk kulturní srážky, anebo alespoň její ozvěnu, próza mne však zklamala především tím, že vlastně utvrdila společenský stereotyp – byť i takový, který nešetří ani Čechy samotné. Jako nejzajímavější se mi jevila poloha vypravěčky coby dívky rozkročené mezi dvěma kulturami, nikoliv však vnitřně rozpolcené; mladé osobnosti coby tichého pozorovatele obou stran, která jednou – možná – v sobě oba proudy přirozeně a štědře spojí. Nyní cítí příslušnost k oběma světům: mateřský přijímá se samozřejmostí, pokorou a sentimentem, cizí se zvědavostí a pubertální touhou neodlišovat se. Nepřátelskost a nespolehlivost některých Čechů vnímá jako danost, nad kterou není nutné se pozastavovat. Možná tento útrpný, ale nelitující se postoj je oním kýženým odstínem šedi v království černobílých kontrastů.

26.11. se s konečnou platností potvrdilo, že autorkou románu Bílej kůň, žlutej drak není Vietnamka Lan Pham Thi, ale český spisovatel Jan Cempírek.

Pro časopis Týden celou historii shrnul Pavel Mandys: Vietnamskou spisovatelkou je zřejmě Jan Cempírek, Potvrzeno. Vietnamský román napsal Jan Cempírek.