Čaroděj je poslední ruskou prózou Vladimira Nabokova. Byl napsán koncem třicátých let, ale pak se text údajně ztratil a objevil se až koncem padesátých let. Nabokov si jej znovu přečetl a zatoužil po jeho vydání, ke kterému však došlo až v roce 1986, kdy Čaroděje do angličtiny přeložil Nabokovův syn.

Knihu uvádějí dvě poznámky, v nichž Nabokov hovoří o tom, že Čaroděj je jakýmsi předobrazem, první verzí pozdějšího románu Lolita. Avšak, jak autor sám podotýká, předobrazem plnohodnotným a samostatným. Jeho propojení s Lolitou je nicméně nepochybné. Kromě hlavní linie příběhu – nemorálního, utajovaného vztahu postaršího muže k malé dívce – nalezneme v obou textech mnoho podobných scén a motivů. Ty mají pokaždé různý stupeň důležitosti. Kolečkové brusle, na nichž přijíždí dívka v Čaroději ve chvíli, kdy ji poprvé spatří hlavní hrdina, jsou symbolem osudovosti tohoto momentu a v textu se ve funkci takového symbolu objeví ještě několikrát. I Lolitu můžeme spatřit, jak se projíždí na kolečkových bruslích, ale Humbert tyto brusle uctívá pouze jako jeden z mnoha předmětů, jichž se Lolita dotýkala či které použila, a proto nemají tak fatální význam. Najdeme však i motivy, které si svou zásadní roli v obou textech zachovávají. Takovým motivem je například dívčí pokoj. Ten je v obou prózách prezentován jako sakrální prostor, v němž může hrdina cítit přítomnost své vyvolené, v němž může být součástí jejího světa. V Čaroději se muž do dívčina pokoje nastěhuje, v Lolitině pokoji se Humbert poprvé vyspí s Lolitinou matkou (ale myslí při tom samozřejmě na její dceru). Téma obou próz a některé motivy (v jejichž výčtu by bylo možné pokračovat) jsou obdobné, zpracování a vyznění Čaroděje a Lolity se však liší. Zatímco Lolitu vypráví Nabokov matematicky přesně a s jistou dávkou cynismu, v Čaroději je jemnější, mlhavější a činí z příběhu, který se pohybuje na hraně perverzity, ďábelskou grotesku.

Hrdina Čaroděje (který zůstane, stejně jako všechny ostatní postavy knihy, nepojmenován) se v úvodu knihy snaží pod zástěrkou logických a seriózně znějících úvah obhájit svou úchylku – náklonnost k malým (deseti až dvanáctiletým) holčičkám. Snaží se sám před sebou ospravedlnit, ačkoliv tuší, že jeho smýšlení je společensky nepřijatelné. Tento muž se tedy již od začátku nachází v určitém konfliktu s vnějším světem a záměrně si vytváří svět vlastní. Ten je však zvrácený, utopický a tak trochu pohádkový. Je totiž založen na dvojím čarování. Hlavní hrdina se nachází v zajetí kouzla malých dívenek, je jimi váben a očarováván. Moc kouzla se naplno projeví v momentě, kdy potká svou vyvolenou. Od této chvíle žije v jakémsi oparu, v zajetí, je spoután kouzelnými obručemi touhy a chtíče – i když se v rámci občasných záblesků racionality přesvědčuje, že jde jen o vznešenou touhu po kráse jako takové. Zároveň se však v okamžiku, kdy spatří dívku na kolečkových bruslích, sám stává kouzelníkem, který se snaží očarovat objekt svého zájmu a získat jej pro sebe.

Hrdina Nabokovovy prózy je v podstatě směšný a je svým tvůrcem nenápadně, ale nemilosrdně ironizován. Propast mezi tím, jak se hrdina vidí sám, a tím, jak působí na ostatní, se v textu poodkryje jen několikrát, ale přesto dostatečně, takže čtenář může veškeré jeho jednání posuzovat prizmatem tohoto odkrytí. Hrdina žije v klamu svých představ. V jejich rámci je donjuanem a racionálně uvažujícím hráčem, který si všechny své kroky dokáže logicky zdůvodnit a který jedná přesně podle pravidel, jež si sám stanovil. Ale realita nám jej ukazuje jako plešatícího, zpoceného, přinejlepším nevýrazného pána, jako komickou oběť své vlastní vášně. Chová se křečovitě, teatrálně, každý pohyb jako by konal s vypětím všech sil, pomalu, namáhavě. A tato směšnost, kontrastující s velkolepostí myšlenek, které se hrdinovi honí hlavou, dodává celé próze ráz grotesky.

Groteskní ladění je posíleno také určitou přízračností (mimochodem též často přítomnou v pohádkách), jejíž atmosféru dokáže Nabokov vytvořit: „A někdy v noci, když všechno zmlklo – gramorádio, voda na záchodě, bílé krůčky ošetřovatelky, nekonečně prodlužovaný zvuk (horší než jakýkoli rachot), s jakým zavírala dveře, opatrné zacinkání lžičky, dvojí klapnutí lékárničky a vzdálený záhrobní nářek té osoby...“. Hororově působí i sousloví „strašná nevěsta“, kterým hlavní hrdina označuje svou manželku. Závěr prvního setkání muže s dívkou má ráz téměř démonický: „... a tam, v očekávání, až na ni přijde řada, jednu nohu ukročenou, planoucí paže zkřížené na prsou, v mlžném oparu nakloněnou hlavu, sálajíc úděsným, kaštanovým žárem, zatímco fialová zvolna mizela, práchnivěla pod jeho strašným pohledem, o němž neměla tušení...“. Touha po dívce je zaklínadlem, ale sama oběť tohoto zaklínadla je nositelkou nějakého děsivého, mocného kouzla.

Od chvíle, kdy spatří svou vyvolenou, se hrdina žene za svým cílem a zvedá oponu představení, v němž je zároveň loutkou i loutkářem. Je součástí své vlastní hry. Tato hra má precizní pravidla – a přesto je šílená a vyšinutá. Hrdina čaruje, touží začarovat, ale sám je očarován. Je lapen mocí kouzla a začíná snít svůj bláhový sen o „minivile ve slepé zahradě“, kde se bude se svou milou oddávat radovánkám: „Tak tedy budou žít – smát se, číst knihy, podivovat se světluškám, hovořit o kvetoucí temnici světa, on jí bude vyprávět a ona bude poslouchat, jeho maličká Kordelie, a nedaleké moře bude dýchat pod lunou...“
 
Bezhlavé oddání se touze však není prosto strachu ze záhuby. V textu se objevuje několik pasáží, v nichž se hrdina snaží vytrhnout sama sebe ze svého snu: „Zející propast života, zoufalství, znásobené stále velmi živými návaly zoufalství minulých, s nádavkem nové, výjimečné stvůry – ne, nesmí zůstat.“ Chladná logika touhy jej však vždy přemůže a na konci příběhu se proti svému nositeli skutečně obrátí a pohltí jej. To, co se zdálo býti logické, se ukáže nesmyslným, co příjemně rozechvívalo, je najednou nemorální a nelidské. Těsně před tím, než Čaroděj dosáhne vysněného cíle, ztratí kouzlo moc a je vystřídáno hořkým vystřízlivěním, šklebem mrazivé reality. Bublina snu se roztrhne a sám hrdina je najednou schopen vidět realitu tak, jak ji vidí ostatní a jak ji vidí i dívka, která se uprostřed noci probudila a spatřila nad sebou polonahého, touhou se třesoucího muže: „Na okamžik, v mezeře synkopy, spatřil i to, jak se jí to muselo jevit – jako nějaká nestvůrnost, jako strašná choroba...“ Uragánovitý závěr Nabokovovy prózy je vyvrcholením celého příběhu. Ve strhující, fantasmagorické závěrečné scéně prchá hrdina chodbami penzionu, z jejichž temnoty proti němu vyrážejí postavy, svědkové jeho prohry a ponížení, a snaží se jej chytit.

Konflikt reality a snu, případně reality a hry patří k silným a stálým Nabokovovým tématům. Sen a hra jsou útočištěm, jistotou, ale také možností, jak překonat zvyklosti, normy a požadavky vnějšího světa. Zároveň však skrývají nebezpečí. Opuštění jejich hájemství, i když většinou nedobrovolné, znamená pro hráče či snílka ztrátu smyslu života a tedy tragický konec – z hlediska většinové společnosti jistě zasloužený.
„A přesto: za co vlastně odsuzovat čaroděje?“