Rozhovor Markéty Kittlové s Petrem Niklem

Petr Nikl je výtvarník, spisovatel, hudebník, divadelník a možná ještě mnohem víc. Za svou tvorbu obdržel četná ocenění (např. Cena Jindřicha Chalupeckého, Zlatá stuha, Magnesia Litera). Ale především si rád hraje a těší ho, když si hrají druzí.

MK: Jste vystudovaný malíř. Kdy jste zjistil, že vám malba jakožto vyjadřovací prostředek nestačí, a vydal se i do jiných oblastí umění?
PN: Přišlo to samo. Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti byla živnou půdou nejrůznějších recesních performancí, později v osmdesátých letech jsme s přáteli založili loutkové divadlo MEHEDAHA, současně jsem bibliofilsky kutil první knihy a amatérsky vymýšlel hudbu. Bavilo mě vyjadřovací prostředky střídat, mísit, nechat je spolupracovat. Některé nápady se lépe malují, jiné píší. Je tu ale samozřejmě rozdíl ve zpětné vazbě. Obrazy či kresby dělám o samotě v ateliéru a reakci zaznamenávám později. V divadle nebo při koncertě je odezva, ať už jakákoliv, okamžitá a akce se odvíjí v přímé komunikaci s diváky.

- Je pro vás zpětná vazba důležitá? Necháte se inspirovat reakcemi publika na svá díla, promítáte je do své další tvorby?
- Samozřejmě. Do šuplíku se tvoří špatně, potřebujete zpětnou vazbu. Nemusí být nezbytná. Základní otázky si stejně musíte vyřešit sám se sebou, ale stejně pak potřebujete odstup od sebe prostřednictvím druhých. To je také důvod vzniku interaktivních výstav, při nichž mohu být přítomen spontánních reakcí návštěvníků. Chtěli jsme spolu s ostatními zprostředkovat to, co zažíváme při kolektivní práci a hře v divadle, zkusili jsme spustit expozice, které se neustále dějí a každým okamžikem jsou připraveny reagovat na fyzický dotyk. Všichni se mohou aktivně zapojit do hry a vnímat prostředí všemi smysly. Takový komplexní vjem mě velmi baví a žádný z vyjadřovacích prostředků, které k jeho vytvoření používám, pro mě není podružný. Barva, světlo, zvuk, pohyb, teplota, výtvarný, hudební či divadelní jazyk, vše je stejně důležité a zasluhuje maximální soustředění. A protože spolu nakonec všechny tyto způsoby souvisí, nevnímám jako újmu, když obětuji část času jednoho pro druhý.

- Nemyslíte si přesto, že je to na úkor hloubky?
- Co to ale ta hloubka je? Mám zkušenost, že nejintenzivnější práce vznikají spíš nahodile. Jaksi mimoděk, nevypoceny. Samozřejmě, že jsou plodem nějakého dlouhodobého soustředění. To se však nemusí nutně odehrávat před bílým plátnem, nebo v temné kukani divadla. Souvisí spíš s intenzitou prožívání a sebereflexí života. Každý to má ovšem nastaveno jinak. Co jedinec, to originál. Naštěstí. Proto je umění tak pestré.

Myslím si, že se formy mohou vzájemně ovlivňovat a obohacovat. Když pracuji dlouho jen jedním způsobem, mám strach, že ztrácím odstup, že se uzavírám jiným věcem, jiným možnostem. Je to samozřejmě individuální, ale zdá se mi, že ty nejzajímavější věci vytvořili mnozí umělci v mládí, protože je ze sebe vyhrkli spontánně.

- Když ale umělec pracuje na formě, tak směřuje k nějaké dokonalosti, přibližuje se jí...
- Otázkou ale je, jestli ta dokonalost je lepší než nedokonalost. Jestli má být cílem. Někdo si uchová vitalitu a spontánnost do smrti, zářným příkladem je třeba Picasso. Ale jsou i opačné příklady, kdy se umělec promaluje a prohraje do polohy, ke které by nedorazil, kdyby to neustále a intenzivně nezkoušel, kdyby na té formě neustále nepracoval a nepřemýšlel o ní.

- Propojování různých forem je pro vás tedy zcela záměrný a vědomý koncept...
- Ano, je to prostě moje cesta. Zároveň mě zajímá tento fenomén jako takový. Zajímá mě práce tvůrců, kteří jsou takto minimálně obojetní. A takové osobnosti, i z neuměleckých řad, jsem vyzval ke spolupráci k interaktivním výstavám, protože mají zkušenosti, ač ve většině výtvarníci, s hudebním či divadelním vystupováním. Jsou otevřenější, zvědaví na reakce publika, jejich slovník je komplexnější.

- Když jsme opět u reakcí publika – například u knih přímý účinek na čtenáře sledovat nemůžete..
- To sice ne, ale můžu knihou, pokud se to podaří, rozesít nějaký bacil, a tím vyvolat širokou rezonanci. Kniha vychází ve velkém nákladu, podobně jako hudební album, a je dostupnější pro širší spektrum lidí - narozdíl od obrazů. Může na sebe pozvolna nabalovat další reakce a inspirace. Ohlas mých knih je pro mne velkým překvapením. Když jsem je psal, netušil jsem, že se budou takto prodávat a dosud to vlastně nechápu. Ozývají se mi nejrůznější lidé – učitelé, děti, důchodci – ze všech koutů země. A vrací se to zajímavými bumerangy – třeba škola z Uherského Hradiště vytvořila z mých textů divadlo, Dismanův rozhlasový dětský soubor nacvičil některé moje pohádky. Jiná škola z Frýdlantu zase jako knihu zpracovala třetinově rozdělené verze zvířat atd. Když se mě ptají na autorská práva, směji se, protože to jsem právě chtěl: vyvolat reakci, čert vem práva.

- Čím si takový úspěch vysvětlujete?
- Tím, že jsem asi vyplnil nějaké prázdnější místo. Že kódem mých knih je spontánnost, která chybí, a proto zabírá. To je i základ úspěchu interaktivních výstav. Ty mají také nečekaný ohlas, jsou velmi vyhledávané. Už první z nich – Hnízda her v roce 2000 v Galerii Rudolfinum – měla nebývalou návštěvnost, což nikdo nečekal. Vytvořili jsme jen takový experiment na zkoušku a on se ujal. Stejně velký zájem vyvolávají i naše současné interaktivní expozice Orbis Pictus a Labyrint světla. Což svědčí o tom, že to není náhoda.

- Vaše výstavy jsou hojně navštěvovány také dětmi. Zároveň se však dospělí návštěvníci stávají při interakci s vystavovanými objekty také tak trochu dětmi, ztrácejí veškeré zábrany. Pro koho je tedy vaše tvorba? Pro děti? Nebo je vaším cílem spíše probudit dítě v dospělém člověku?
- Interaktivní výstavy rozhodně nebyly primárně tvořeny pro děti. Zároveň se však ani nesnažím v někom dítě probouzet. Probouzíme spontánnost. Jde nám spíš o tvůrčí potenciál, který je v každém člověku ukrytý a který každému samozřejmě připomene dětství, protože tkví v tom, všechno si vyzkoušet, ohmatat, dívat se na věci tak, jako bych je viděl poprvé. Mít pocit objevování světa. Věřím tomu, že každý má smysl pro humor a každý disponuje tvůrčím potenciálem, více či méně zasutým pod vrstvou starostí, tragických zkušeností, ale také výchovy a vzdělání. Naším cílem je tuto schopnost k tvorbě v člověku roznítit, vynést ji na povrch a objevit další způsoby, jak se dívat na svět.

Má práce je v podstatě terapeutická. Co se týká mých knih, vycházejí sice v dětské edici, ale také nejsou jen pro děti. Každý si z nich může vzít to, co s ním rezonuje.

- Z vašich knih, divadelních představení, písní, obrazů na mě kromě hravosti dýchá také poměrně silná melancholie. Některé písně, kresby či převleky jsou až děsivé. Je to záměr? Neodrazujete takovým laděním dětské publikum?
- Rozhodně nechci strašit, ale propojování vlastních traumat  hravostí, vlastně zastrašování těchto traumat směšností nebo naopak zatemňování bezelstné hravosti, mě vzrušuje. Na svém druhém cédéčku, nahraném spolu s Lakomými Barkami, (první CD se jmenovalo Nebojím se smrtihlava...), jsem nechal děti, aby zazpívaly smutnou, melancholickou píseň o nemocném klaunovi, abych si ověřil, jak vyzní. Když slyšíte dětský hlas, jste automaticky připraveni na něco milého, veselého, ne na ponurý text. Výsledek tohoto propojení je mrazivější než má sólová verze. Celé to album je vlastně spojením melancholických balad s rozjuchanými písněmi v aranžmá Lakomých Barek. Rád obě polohy střídám, nechci skončit komicky jako strýček Jedlička, ani jako patetický tragéd. Svět není jen hravý a veselý, také není jen tragický, je obojetný. Život končí smrtí, což je skutečnost, kterou nemůžeme vytěsnit a tvořit jenom radostné věci proto, že jsou pro děti. To by byla lež.

- Otázka je, jestli na to pak ty děti slyší, jsou přeci jen zvyklé na jiné, sladší a jednoznačnější zacházení...
- Děti jsou mnohdy cynické. Jsou to vlastně už hotoví lidé, tak proč jim to zjednodušovat. Rád s nimi jednám jako s partnerem a je zase těší, že jsou přibrány do hry, na kterou reagují i dospělí.

- Svou nedávno skončenou výstavu jste pojmenoval Labyrint světla, ilustroval jste také anglické vydání Labyrintu světa a ráje srdce. Jaký je váš vztah ke Komenskému?
- V roce 2005 jsem byl vyzván Radanou a Jiřím Waldovými, kteří tehdy vydali Labyrint světa a ráj srdce v češtině s ilustracemi Rut Kohnové, jestli bych nepřipravil výstavu, která by nějakým způsobem odkazovala k J. A. Komenskému. Byla to úžasná výzva, neboť platí, že jeho myšlenky, jeho filosofie poznávání skrze vlastní smysly a vlastní schopnosti, jsou stále i po 400 letech aktuální. Komenský je mimořádná postava, je znám, ale ne tak, aby si nezasluhoval být stále připomínán. Naše souborná výstava je volnou metaforou, která se váže k jeho myšlenkovému odkazu.

- Považujete svoji tvorbu za hru, nebo za umění?
- Za umění hrou. Já bych byl rád, kdyby to byla hra. Umění je příliš výlučný pojem, to mi nevyhovuje. Nesedí mi role spiklenectví, něčeho, co je uzavřeno těm méně chápavým... Myslím, že nejdůležitější je tvůrčí potenciál a ten mají všichni - stejně jako třeba ledviny. Všichni jsou schopni umění vnímat jako funkci, jíž si pročišťují život, pohled na svět a na sebe.

- Máte trému, když vystupujete před publikem?
- Míval jsem strašnou trému – třeba když mě někdo vyvolal k tabuli. Byl a jsem nervózní vždy, když mám něco předvést před hodnotícím publikem, komisí... a bojím se, abych se neztrapnil, abych neřekl nějakou hloupost. Například řidičák jsem z tohoto důvodu neudělal. Jakmile člověku záleží na tom, jak bude vypadat, jakmile se sleduje, má trému pokaždé. Když si ale uvědomíte, že o vás vůbec nejde, třeba na jevišti – že jste jen součástí nějakého celku, k jehož podobě chcete přispět, tréma zmizí a vy jste unášeni tokem dění. Začnete si užívat očistný proud vzájemné a společné komunikace. Hlavní je nesoustředit se na sebe, ale na to co, se děje a čeho jste součástí.