„Bezplatné zdravotnictví je skvělým příkladem předností kolektivní akce a veřejné iniciativy ve sféře, v které se tržní principy projevily ze své nejhorší stránky.“
Aneurin Bevan

„Přejeme si, aby lidé v Nokii cítili, že my všichni jsme partneři, nikoli šéfové a zaměstnanci. Je to asi evropský způsob práce, ale u nás se to osvědčuje.“
Jorma Ollila (generální ředitel firmy Nokia), 1996

„Evropané chtějí mít jistotu, že už nedojde k žádným avanturismům. Těch už zažili až příliš mnoho.“
Alfons Verplaetse (guvernér Belgické státní banky)

„Amerika je místo, kam je dobré vyrazit, když jste mladí a svobodní. Ale až nastane čas dospět, měli byste se vrátit do Evropy.“
(Odpověď maďarského podnikatele v průzkumu veřejného mínění, 2004)

„Moderní společnost […] je demokratická společnost, a mělo by se na ni pohlížet bez záchvatů nadšení nebo nevole.“
Raymond Aron

Mnohonásobné buněčné dělení Evropy na konci 20. století – proměnlivá geometrie jednotlivých regionů, států i celé unie, protichůdné vyhlídky a rozpoložení dvou hlavních náboženství na kontinentu, křesťanství a islámu, dosud nevídaná rychlost komunikací a obchodní výměny uvnitř hranic Evropy i mimo ně, bezpočet dělicích linií, které protínají kdysi jasně vymezené hranice mezi státy a společenskými skupinami, pocity nejistoty týkající se jak minulosti tak budoucnosti – to všechno ztěžovalo úkol vystihnout přesné kontury společné zkušenosti. Konec 20. století v Evropě postrádá soudržnost, jíž se vyznačují sebejisté popisy předešlého fin-de-siècle.

Přece jen se však rodila svébytná evropská identita rozeznatelná v mnoha společenských vrstvách. Ve vysoké kultuře – zejména v jevištních formách umění – si stát podržel svou roli mecenáše, alespoň v západní Evropě. Muzea, galerie, operní a baletní soubory, symfonické orchestry – všechny takové instituce byly silně, a v některých zemích výhradně, závislé na štědrých každoročních dotacích z veřejných prostředků. Pověstná výjimka, kterou představuje postthatcherovská Británie, kde břemeno výdajů na podporu kultury z eráru částečně snímá státní loterie, nás nesmí mýlit. Loterie koneckonců představují jen další způsob, jak doplňovat státní příjmy, jsou jen sociálně regresivnější než obvyklé berní instituce.

Velké sumy vynakládané v rámci takového veřejného financování kultury vyvolávaly pochybnosti, zda je vůbec možné tak štědré dotace poskytovat trvale. To platí zejména o Německu, kde se v 90. letech jednotlivé zemské vlády začaly pozastavovat nad výší svých rozmařilých výdajů. Veřejné subvence v Německu běžně pokrývaly více než 80 procent provozních nákladů divadel a operních scén. Jenže kultura na této úrovni byla úzce svázána s postavením a identitou příslušného regionu. Město Berlín navzdory rostoucímu rozpočtového deficitu a stagnujícím příjmům podporovalo tři stálé scény: Německou operu (někdejší západoberlínská opera), Státní operu (dřívější východoberlínská opera) a Komickou operu. K tomu je nutné připočítat Berlínský komorní orchestr a Berlínské filharmoniky. Všechny tyto kulturní instituce dostávaly velké částky z veřejných prostředků. Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Stuttgart, Hamburk, Düsseldorf, Drážďany, Freiburg, Würzburg a mnoho dalších německých měst stále podporovalo prvotřídní mezinárodně složené baletní nebo operní soubory a hradilo mzdy jejich členů, hudebníků doprovodných těles a technického personálu včetně všech zaměstnaneckých výhod a státních penzí. V Německu v roce 2003 úředně spadalo plných 615 000 lidí do kategorie „uměleckých pracovníků“ zaměstnaných na plný úvazek.

I ve francouzských odlehlých provinčních městech umění (zejména divadelní) prosperovalo, což zajišťovala přímá finanční pomoc, kterou rozdělovaly ústřední fondy z jediného úřadu – ministerstva kultury. Navíc prezident Mitterand kromě peněz vynaložených na zbudování knihovny, jež nesla jeho jméno, a dalších monumentů, poskytoval další sumy, jaké neměly obdoby od časů vlády Ludvíka XVI., nejen Louvru a předním scénám jako Opéra de Paris a Comédie Française, ale také oblastním muzeím, uměleckým střediskům, divadelním souborům a zároveň síti cinématheques, jejichž úkolem bylo uchovávat a promítat klasické i moderní filmy. Zatímco v Německu se vysoké umění pyšnilo svým kosmopolitním duchem (Rus Vladimir Děrevjanko ve funkci režiséra Drážďanského baletu a opery uváděl pro nadšené německé publikum díla amerického choreografa Williama Forsytha), hlavní smysl dotací plynoucích do umění ve Francii spočíval v uchovávání a prezentaci bohatého domácího kulturního odkazu – francouzské exception culturelle. Špičková kultura ve Francii i nadále plnila se souhlasem velké části společnosti také pedagogickou úlohu, a zejména kánon francouzského divadla pořád zůstával pevnou součástí státních učebních osnov. Jane Brownová, ředitelka jedné londýnské školy, která v roce 1993 žákům zakázala návštěvu představení Shakespearovy hry Romeo a Julie – na základě tvrzení, že jde o politicky nekorektní dílo („bezostyšně heterosexuální“ podle jejích slov) –, by na opačném břehu Lamanšského průlivu kariéru určitě neudělala.

Ve Francii a v Německu veřejné financování kultury možná svým objemem nejvíce ohromovalo, ale stát byl rozhodujícím mecenášem umění – a ve většině případů i jediným – v celé Evropě. „Kultura“ vlastně zůstávala poslední významnou oblastí života společnosti, ve níž mohl stát hrát zásadní úlohu, větší než Evropská unie nebo soukromopodnikatelské kruhy, jako bezmála monopolní přispěvatel. Dokonce i ve východní Evropě, kde starší generace měla dobré důvody k silnému znepokojení při vzpomínce, kam až může vést, když má vláda rozhodující slovo v kulturním životě, představovala zchudlá státní pokladna jedinou alternativu k neblahému dopadu tržních sil.

Za komunismu byly výkony podávané ve sféře jevištního umění spíš úctyhodné než vzrušující. Technicky obvykle na dobré úrovni, téměř vždy však opatrné a konzervativní – každému, kdo viděl a slyšel Kouzelnou flétnu například ve Vídni a Budapešti, mohl rozdíl jen těžko uniknout. Ale po pádu komunismu, kdy se umělci pustili do nízkorozpočtových experimentů – zejména Sofie se stala pařeništěm postmoderního hledačství na poli choreografie a výpravy –, chyběla jim téměř úplně jakákoli finanční podpora, a proto mnoho nejlepších hudebníků, tanečníků a dokonce i herců zamířilo na západ. Vstup do Evropy mohl také znamenat krok k provinčnosti.

Mezi další příčiny změněné situace patřilo, že i samo publikum evropského špičkového umění se nyní poevropštělo. Národní soubory v významných metropolích vystupovaly před stále mezinárodnějším obecenstvem. Nová kasta evropských vagantů, kteří bez námahy zdolávali hraniční a jazykové bariéry, měla čas a prostředky k neomezenému cestování za zábavou a osvětou ve stejně opulentní míře jako za nákupy nebo za prací. Recenze některých výstav, divadelních her nebo operních inscenací se objevují v tisku mnoha různých zemí. Úspěšné představení v jednom městě – třeba v Londýně nebo Amsterdamu – má naději, že přiláká diváky třeba až z Paříže, Curychu nebo Milána.

Otázka, zda je toto kosmopolitní obecenstvo také opravdu kulturně vyspělé – a ne jen zazobané –, vyvolává určité pochybnosti. Kulturní události s dlouhou tradicí, jako je každoroční festival v Salcburku nebo pravidelné uvádění wagnerovského cyklu v Bayreuthu, i nadále přitahují starší publikum, které zná nejen uváděná díla, ale také společenské rituály, které jsou s podobnými akcemi spojené. Všeobecný trend ovšem charakterizuje energické úsilí zpřístupnit tradiční repertoár mladším posluchačům, u kterých není možné brát znalost klasických děl (a jejich původního jazyka) jako samozřejmost – nebo uvádět nová, neotřelá a sdělná díla, která dokážou oslovit novou generaci.

Těm, kdo k nim přistupovali s porozuměním, přinášely modernizované operní inscenace, „špičkové“ taneční soubory a „postmoderní“ performance a divadelní představení novou polohu evropské kulturní scény: mladistvou, novátorskou, neuctivou a především populární – což je zcela patřičné ve sféře, jež v tak zásadní míře závisí na veřejné štědrosti, a má tedy i povinnost usilovat o přízeň širokého publika a snažit se je zaujmout. Ovšem pro ty, kdo na celou věc pohlížejí kriticky, potvrzuje nová kulturní scéna v Londýně („Brit Art“), již ztělesňuje třeba William Forsythe se svými kontroverzními baletními inscenacemi ve Frankfurtu, nebo bizarní operní „adaptace“, jaké jsou občas k vidění v Paříži, jejich pesimistický předpoklad, že více někdy znamená méně.

Jak bylo zřejmé, projevovala nyní „vysoká“ evropská kultura – která kdysi mohla předem počítat s tím, že její chlebodárci jsou také dědici a znalci společného kánonu – sklony k využívání kulturní nevytříbenosti nového obecenstva, které nedokázalo s jistotou rozlišovat mezi dobrým a špatným (zato se dalo spolehnout na to, že bude nadšeně reagovat na módní diktáty). To však nebyla tak bezprecedentní situace, jak občas rádi prohlašují kulturní pesimisté – snadno zneužitelná nejistota nepříliš kultivovaných nouveaux riches bývala tématem literární a divadelní satiry přinejmenším od dob Molièrových. Tím opravdu novým jevem se stal kontinentální rozsah takového kulturního posunu. Složení obecenstva od Barcelony po Budapešť bylo nyní překvapivě uniformní, a stejné tudíž bylo i to, co se mu nabízelo na jevišti. V očích kritiků se tím jen potvrzoval zjevný fakt, že umění a jeho konzumenti uvázli v oboustranně škodlivém objetí: eurokultura jako eurobrak.

Otázka, zda stále těsněji provázaná unie dělá ze sjednocovaných národů kosmopolitnější Evropany, nebo prostě jen smíchává jejich individuální provincionalismy, se nekladla pouze na stránkách věnovaných exkluzivní kultuře v denících jako Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) nebo Financial Times. Z listů jako FAZ, FT, Le Monde nebo – v menší míře – italská La Repubblica se nyní staly skutečně evropské deníky, které se prodávaly a měly své čtenáře po celém kontinentu. Vysokonákladové bulvární noviny však nadále zůstávaly pevně ukotvené v příslušných národních jazycích a uvnitř daných státních hranic. Jejich čtenářů – jichž bylo nejvíc ve Velké Británii a nejméně ve Španělsku – ubývalo ovšem všude, a proto svébytné národní tradice populární žurnalistiky hrály teď méně významnou roli než v minulosti. Výjimkou z tohoto pravidla byla – opět – Anglie, kde místní bulvár rozdmychával a využíval eurofobní předsudky. Dlouhá léta neexistence svobodného tisku ve východní Evropě a na Iberském poloostrově způsobila, že mnoho lidí, zejména těch, kteří žili mimo velká města, epocha tištěných médií úplně minula – a oni tak přešli od předčtenářského stadia rovnou k elektronickým hromadným sdělovacím prostředkům.

Ty se teď s televizí v čele staly pro většinu Evropanů hlavním zdrojem informací, myšlenek a kultury (vysoké i nízké). A jsou to zase Britové, které – stejně jako tomu bývalo v případě denního tisku – televize přitahuje nejvíc a kteří se coby nejnenasytnější diváci pravidelně objevují v čele evropského žebříčku těsně následováni Portugalci, Španěly, Italy a – pořád ještě ovšem s určitým odstupem – Východoevropany. Tradiční státní televize sice musejí čelit konkurenci nejen ze strany komerčních televizních stanic, jež své programy šíří prostřednictvím pozemních vysílačů, ale i satelitním televizním kanálům, přesto si však udržely překvapivě velkou část diváků. I ony ovšem většinou čerpají z práce denního tisku a vlastní sítě zahraničních zpravodajů většinou nekompromisně zredukovaly.

V důsledku toho představuje evropská televize na sklonku 20. století zvláštní paradox. Zábavné pořady nabízené v jednotlivých zemích si jsou téměř k nerozeznání podobné: zahraniční filmy a seriály, všelijaké „reality show“, zábavné soutěže a další běžné konzumní žánry. To vše můžeme vidět na obrazovkách od jednoho konce světadílu na druhý, a jediný rozdíl bude spočívat v tom, zda se vysílají dabované (jako v Itálii) či s titulky nebo zcela bez úprav (což je stále častější případ v malých nebo mnohojazyčných zemích). Vnější podoba pořadů – například zpravodajských relací – je pozoruhodně uniformní, a v mnoha případech se řídí podle vzoru amerických televizních zpráv.

Na druhé straně ale zůstává i výrazně nacionálním a dokonce vůči cizím vlivům uzavřeným médiem. Proto je italská televize nezaměnitelně italská – od podivuhodně zastaralých estrád přes afektovaný styl rozhovorů až po proslulé hezounství hlasatelů a prapodivné úhly záběrů kamer při snímání skromněji oděných mladých žen. V sousedním Rakousku kontrastuje charakteristická naléhavá morální opravdovost domácích diskusních pořadů se stylem německých programů, které téměř monopolně okupují zbytek zdejšího televizního vysílání. Ve Švýcarsku (stejně jako v Belgii) má každý region svoje vlastní televizní kanály, na nichž se hovoří různými jazyky, informuje se o jiných událostech a pracuje krajně odlišnými styly.

BBC se v honbě za sledovaností vzdala, jak její kritici trpce poznamenávají, své někdejší estetiky i ambicí národního morálního arbitra a laskavého učitele. Ale navzdory svému zhloupnutí (nebo možná právě díky němu) je dokonce ještě výrazněji a nezaměnitelněji britská, než kdy byla. Každému, kdo by o tom pochyboval, stačí jen porovnat zprávy a diskusní nebo zábavné pořady na BBC s obdobnými programy na francouzských stanicích Anténne 2, nebo TF1. Kolik se na protilehlých březích Kanálu změnilo, nás překvapí mnohem méně než to, jak mnoho zůstalo stejné. Diametrálně odlišné okruhy intelektuálních nebo politických problémů nebo postoje k autoritě a moci jsou i dnes stejně markantní, jako byly před půlstoletím. V epoše, kdy byla velká většina kolektivních aktivit a společenských organizací na ústupu, se televize stala tím, co měly masy obyvatelstva v každé jednotlivé zemi společné. A to velice účinně posilovalo rozdíly mezi jednotlivými národy a vysokou míru jejich vzájemné nevšímavosti.

Pokud zrovna nedochází k nějaké opravdu vážné krizi, projevují televizní stanice pozoruhodně malý zájem o dění v sousedních státech – o dost menší, pokud vůbec nějaký, než v raných dobách televizního vysílání, kdy fascinace novou technikou a zvědavost na dění za hranicemi vedla ke vzniku bezpočtu dokumentů a „přenosů ze zahraničí“, z exotických měst a přímořských scenerií. Ale protože Evropu teď všichni brali jako samozřejmost, která většině diváků nepřipadala – s výjimkou jejího problémového a chudého jihovýchodu – ani trochu exotická, cestopisné a další programy evropských televizí se už před drahnou dobou „globalizovaly“. Svou pozornost obrátily ke vzdálenějším obzorům a zbytek kontinentu zcela opomíjely v přesvědčení, že to je dostatečně prozkoumaný terén. Jenže ve skutečnosti šlo o území do značné míry neznámé.

Velké společenské události – francouzské státní pohřby v imperiálním stylu, královské sňatky a tryzny v Británii, Belgii, Španělsku nebo Norsku, ukládání ostatků, pamětní shromáždění a prezidentské omluvy v různých postkomunistických zemích – zůstávaly výlučně lokálními záležitostmi, sice v hojné míře nabízené domácímu publiku, ale za hranicemi prakticky nepovšimnuté. Volební výsledky z jiných zemí zmínila národní média pouze tehdy, pokud byly šokující nebo měly kontinentální dopad. Jinak Evropané většinou měli o tom, co se děje v sousedních zemích, jen velmi vágní představu. Jejich pozoruhodný nedostatek zájmu o evropské volby nevyplývá pouze z nedůvěry a otrávenosti, které vyvolávají výplody linoucí se z Bruselu; je to přirozený vedlejší produkt převážně neevropanského mentálního obzoru většiny Evropanů.

Existovala tu ovšem jedna univerzální výjimka: sport. Satelitní televizní kanál „Eurosport“ vysílá přenosy široké škály sportovních událostí v různých evropských jazycích. Všechny národní televize od Estonska po Portugalsko věnují rozsáhlé bloky vysílacího času sportovním soutěžím, mnohdy celoevropským, často dokonce aniž by se v nich objevily jejich domácí týmy. Zájem o divácké sporty v posledních desetiletích 20. století dramaticky vzrostl, a to i přesto, že přímo na stadionech diváků většinou ubylo. Ve třech středomořských zemích navíc stále existují skupiny zanícených sportovních fanoušků dostatečně početné na to, aby zajistily prosperitu vysokonákladovým deníkům věnovaným výlučně sportu (L’Equipe ve Francii, Marca ve Španělsku, Gazzetta dello Sport v Itálii).

Ačkoliv se mnoho zemí stále ještě pyšnilo svébytnými národními sporty nebo sportovními událostmi – lední hokej v České republice, košíková (kupodivu) v Litvě a Chorvatsku, cyklistická Tour de France nebo wimbledonský tenisový turnaj –, z kontinentálního hlediska šlo o menšinovou záležitost, i když občas dokázaly přilákat miliony diváků (Tour de France byla jediným sportovním podnikem, kde počet přímých diváků v průběhu času dokonce rostl). Býčí zápasy ve Španělsku vyvolávaly u mladých Španělů jen vlažný zájem, i když se v 90. letech dočkaly oživovací injekce v rámci zapojení do výdělečného „turistického průmyslu“. Dokonce i kriket, erbovní sport Angličanů, se z hlediska diváckého zájmu ocitl v okrajovém postavení navzdory snahám udělat z něj pestřejší a zábavnější podívanou – a udělat konec v příjemném v poklidu probíhajícím, ale komerčně katastrofálním pětidenním zápasům. Fenoménem, který Evropu doopravdy sjednocuje, se stal fotbal.

Vždycky tomu tak ale nebývalo. Tento sport se pěstoval ve všech evropských zemích, ale v prvních poválečných desetiletích zůstávali hráči úzce svázáni s vlastní zemí. Fanoušci sledovali hlavně domácí ligové soutěže, a nepříliš časté mezinárodní zápasy brali diváci v některých zemích jako emočně nabitou reprízu dějinných válečných konfliktů. Žádný člověk, který se tehdy zašel podívat třeba na mezistátní utkání Anglie – Německo nebo Německo – Holandsko (a tak trochu i Polsko – Rusko), by si nejspíš nedělal nejmenší iluze o budoucnosti Římské smlouvy a „upevňujícím se evropském svazku“. Relevantní historickou perspektivou zůstávala zcela jednoznačně 2. světová válka.

V prvních poválečných desetiletích se hráči z různých evropských zemí vzájemně prakticky vůbec neznali a mimo hřiště se normálně nikdy nesetkali. Když v roce 1957 psal velšský fotbalový útočník John Charles novou stránku dějin svým přestupem z Leedsu United do turínského Juventusu za do té doby neslýchanou sumu 67 000 liber, objevila se zpráva o tom na prvních stránkách novin v obou zemích. Ještě hluboko do 60. let bylo krajně neobvyklé, aby se fotbalista ve svém klubu potkal s cizincem – s výjimkou Itálie, kde novátorští předsedové zdejších klubů právě zahajovali hon na zahraniční talenty. Slavný Real Madrid se v 50. letech sice opravdu mohl pochlubit tím, že má ve svém mužstvu jedinečného maďarského střelce Ference Puskáse, ale to byl stěží reprezentativní příklad. Kapitán maďarské fotbalové reprezentace uprchl z Budapešti po sovětském vpádu a přijal španělské občanství. Do té doby byl, jako všichni ostatní maďarští fotbalisté, mimo svou rodnou zemi prakticky neznámý – a to do té míry, že když v listopadu 1953 přiváděl své mužstvo na trávník londýnského stadionu ve Wembley k utkání s Anglií, jeden z anglických reprezentantů při pohledu na Puskáse prohodil: „Podívej se na toho malýho špekouna. Tuhle partičku teda zaříznem.“ (Maďarsko pak zvítězilo 6:3 a byla to historicky první porážka Anglie na domácí půdě.)

O generaci později měly Juventus, Leeds, Real Madrid a skoro všechny velké evropské kluby kosmopolitní soupisky hráčů nakoupených po celém světě. Talentovaní mladíci ze Slovenska nebo Norska, kdysi odsouzení k tomu, aby se po celou fotbalovou kariéru protloukali v Košicích nebo Trondheimu s občasným vystoupením na mezinárodní scéně v dresu státní reprezentace, si teď mohli dělat naději, že budou hrát v nejkvalitnějších ligových soutěžích a získávat zkušenosti, slávu a velice dobré platy v Newcastlu, Amsterdamu nebo Barceloně. Hlavním trenérem anglické fotbalové reprezentace byl v roce 2005 Švéd, a přední britský fotbalový tým na počátku 21. století, londýnský Arsenal, trénoval Francouz. Základní sestavu tohoto mužstva tvořili hráči z Francie, Německa, Švédska, Dánska, Islandu, Irska, Holandska, Švýcarska, Španělska, Brazílie, Pobřeží slonoviny a USA – a spolu s nimi hrstka Angličanů. Fotbal se stal hrou bez hranic pro hráče, trenéry i diváky. Kluby z horních pater žebříčku popularity jako třeba Manchester United přetavily své sportovní úspěchy ve „značku“, která se dala prodávat (a také se prodávala) se stejným úspěchem od Lancashiru po Lotyšsko.

Několik fotbalových hvězd – což nemuseli nutně být ti nejtalentovanější fotbalisté, ale stačilo, že měli přitažlivý vzhled, krásné manželky a rušný osobní život – zaujalo takové postavení v životě společnosti a v bulvárním tisku, jaké bylo dosud vyhrazeno filmovým hvězdičkám a méně významným členům královských rodin. Když v roce 2003 David Beckham (anglický fotbalista se slušnou technikou, ale nepřekonatelným talentem pro sebepropagaci) přestoupil z Manchesteru United do Realu Madrid, stalo se to hlavní zprávou televizních stanic ve všech členských státech Evropské unie. Beckhamův trapný výkon na fotbalovém mistrovství Evropy v Portugalsku o rok později – anglický kapitán zahodil dvě penalty, což urychlilo potupné vyřazení anglického národního mužstva – nadšený obdiv jeho oddaných fanoušků prakticky nijak neumenšil.

Ještě významnější je, že vyřazení anglického týmu ze soutěže nemělo v Británii žádný patrný vliv na sledovanost televizních přenosů ze závěrečných zápasů mezi reprezentacemi malých států (Portugalska, Holandska, Řecka a České republiky), ve kterých už britští fanoušci nemohli vidět hráče svých národních týmů. Navzdory emocionálně vybičované atmosféře mezinárodních zápasů s vlajícími prapory, vztyčenými korouhvemi a souboji ve zpívání hymen měla nakonec společná posedlost fotbalem – ať už hraje kdokoliv – větší význam než jednotlivá fandovská vyznání. Přenosy zápasů z evropského šampionátu v Portugalsku, které vysílala BBC, přivábily toho léta k obrazovkám dvacet pět milionů diváků jen v samotné Británii. „Euro.com“, oficiální webová stránka Mistrovství Evropy, zaznamenala čtyřicet milionů návštěv s půlmiliardou vstupů do jednotlivých stránek v průběhu zápasů.

Kopaná se k tomu, aby si získala takovou oblibu, velice dobře hodila. Byla to neoddiskutovatelně rovnostářská hra, k níž není potřeba nic jiného než nějaký míč, a věnovat se jí může kdokoliv a kdekoliv – na rozdíl od tenisu, plavání nebo atletiky, které vyžadují jistou úroveň příjmů nebo veřejná zařízení, jakých je v mnoha evropských zemích často nedostatek. Ve fotbalu není žádnou výhodou být mimořádně vysoký nebo statný – právě naopak –, a není to ani nijak nebezpečná hra. Jako způsob obživy fotbal celkem dlouho představoval nepříliš výnosnou alternativu pro chlapce z dělnické třídy v průmyslových městech; dnes nabízí cestu mezi prosperující vyšší vrstvy na drahá rezidenční předměstí a ještě mnoho dalších věcí.

Navíc ani ty nejtalentovanější a nejpopulárnější fotbalové hvězdy nemohou působit jinak než jako součást týmu. Nelze je tak snadno přepodstatnit, jako se to stalo v případě věčnými neúspěchy stíhaného francouzského cyklisty Raymonda Poulidora, v symboly zmarněného národního úsilí. Fotbal je také příliš přímočarý na to, aby se dal využívat k metaforickým a rádoby metafyzickým účelům, jak se to někdy děje v Americe s baseballem. A je to hra přístupná všem mužům (a stále víc i všem ženám) v takové míře, jaká už nepřipadá v úvahu u některých kolektivních sportů pěstovaných například v Severní Americe. Kopaná je zkrátka evropský druh sportu.

Občas se říkává, že jako předmět zájmu evropské veřejnosti už fotbal nenahrazuje jen válku, ale i politiku. Nu, v novinách každopádně zabírá více prostoru a politici všude velice pečlivě dbají na to, aby sportovním hrdinům pokaždé vzdali příslušný hold a prokázali se patřičnou znalostí jejich úspěchů. Ale z evropské politiky už mezitím vyprchala vyhrocená bojovnost. Přesto ovšem skutečnost, že se vytratily tradiční velké příběhy (socialismus vs. kapitalismus, proletáři vs. kapitalisté, imperialisté vs. revolucionáři), ještě neznamená, že by jednotlivé politické otázky už nemobilizovaly nebo nerozdělovaly veřejné mínění. Je však stále obtížnější definovat politické preference a vazby v tradičních stranických pojmech.

Pradávná extrémní politická křídla – krajní levice a krajní pravice – se nyní často sjednocovala, obvykle na bázi nepřátelských postojů vůči cizincům a obav z evropské integrace. Antikapitalismus – převlečený do poněkud nevěrohodného kostýmu antiglobalizace, jako by ryze domácí kapitalismus ve srovnání s tím globálním představoval nějak odlišné a méně agresivní plemeno – přitahoval jak naivní zpátečníky, tak internacionalistické radikály. Co se týče politického hlavního proudu, tam se někdejší rozdíly mezi pravým a levým středem z větší části vytratily. Ve vztahu k širšímu spektru soudobý problémů asi měli švédští sociální demokraté a třeba francouzští gaullisté k sobě blíž, než každé z těchto uskupení k vlastním ideologickým předkům. Politický zeměpis Evropy se během uplynulých dvou desetiletí dramaticky proměnil. Ačkoliv se udrželo konvenční uvažování v pojmech „levice“ a „pravice“, není už dnes jasné, v čem je vlastně mezi nimi rozdíl.

Také politická strana tradičního typu se stala jednou z obětí těchto změn, na které doplatila, jak už víme, odlivem členstva a klesající volební účastí. Další ztrátu představoval zánik další, téměř stejně úctyhodné, evropské instituce – společensky angažované inteligence. Předchozí fin-de-siècle zažil nástup první vlny veřejně činných intelektuálů – ve Vídni, Berlíně, Budapešti, ale především v Paříži – lidí, jako byli Theodor Herzl, Karl Kraus nebo Léon Blum. O sto let později zaujímali jejich potenciální nástupci na evropské scéně, pokud se vůbec vyskytovali, stále okrajovější postavení.

Tento odchod evropských intelektuálů z kontinentální veřejné scény (v Británii byl daný živočišný druh vždycky poměrně vzácný, a když už se objevil, šlo obvykle o vedlejší produkt exilu, jako tomu bylo v případech Arthura Koestlera nebo Isaiaha Berlina) měl rozmanité příčiny. Ve střední a východní Evropě se nyní otázky, jež kdysi mobilizovaly politickou inteligenci – marxismus, totalitarismus, lidská práva nebo ekonomická transformace – setkávaly u mladších generací se znuděným nezájmem. Stárnoucí moralisté jako Havel – nebo někdejší političtí hrdinové jako Michnik – byli nerozlučitelně spjati s minulostí, jejíž přezkoumávání zajímalo jen málo lidí. Czesław Miłosz kdysi psal o tom, že „‚Hloupost‘ amerických mas, které nacházejí uspokojení v čistě materiálních výhodách moderní civilizace, je pro intelektuály [ze střední a východní Evropy] neobyčejně iritující” (ZD, 42). Nyní tedy měli možnost se stále víc rozhořčovat i nad vlastními spoluobčany.

V západní Evropě se burcující úloha intelektuálů ještě úplně nevytratila – německý nebo francouzský seriózní tisk pořád ještě čas od času svým čtenářům přinášel plamenné politické promluvy z pera Güntera Grasse nebo Régise Debraye –, ale ti už přišli o své velké téma. Existovalo mnoho jednotlivých nepravostí, které mohli veřejní karatelé tepat, ale žádný všeobsáhlý cíl nebo ideál, v jehož jménu by mobilizovali své stoupence. Fašismus, komunismus a válka byly z kontinentu vymeteny společně s cenzurou a trestem smrti. Potraty a antikoncepci už legalizovaly prakticky všechny státy, stejně jako homosexualitu, jejíž projevy byly přípustné i na veřejnosti. Kořistnická podstata volnotržního kapitalismu, ať už globálního nebo lokálního, sice i nadále všude intelektuály podněcovala k ostrým kritickým výpadům, ale při neexistenci sebevědomého antikapitalistického alternativního plánu to byla debata vhodnější pro mozkové trusty než pro filosofy.

Posledním útočištěm, které evropským intelektuálům stále ještě skýtalo možnost propojovat morální opravdovost s univerzálními politickými koncepcemi, představovala sféra zahraniční politiky, jež se nemusela brodit bahnem kompromisů vnitropolitického provozu a kde pořád ještě byly v sázce zásadní otázky pravdy a lži nebo života a smrti. V období jugoslávských válek se intelektuálové ze západní i východní Evropy pustili do neúnavného boje. Někteří, jako Alain Finkielkraut v Paříži, se tělem i duší ztotožnili s chorvatskou věcí. Našlo se i pár takových – zejména ve Francii a v Rakousku –, kteří zase zásah Západu odsoudili jako donebevolající útok proti srbské suverenitě, řízený Američany a podniknutý na základě (jak tvrdili) překroucených nebo zcela vylhaných zpráv o neexistujících zločinech. Ale většina intelektuálů se stavěla za ozbrojený zásah v Bosně a později v Kosovu. Svou argumentaci přitom opírali o všeobecně uznávané zásady včetně povinnosti mezinárodního společenství chránit také ta práva, k nimž se poprvé přihlásilo před dvaceti lety v Helsinkách, a poukazovali na genocidní charakter počínání srbských ozbrojených sil.

Ale dokonce ani situace v Jugoslávii při vší své naléhavosti nenavrátila intelektuály do středu veřejného dění. Bernard-Henri Lévy v Paříži se sice dočkal i pozvání do Elysejského paláce ke konzultacím s prezidentem, a podobným způsobem bude Tony Blair občas přijímat k soukromým rozhovorům přední britské žurnalisty a další literární dvořany. Ale těmito pečlivě inscenovanými akcemi si příslušní vedoucí představitelé jen vylepšovali svůj mediální obraz a jejich vliv na politiku byl nulový. Ani Francouze, ani Brity, ani žádné z jejich spojenců nepřiměl tlak intelektuálů, aby třeba jen o píď slevili ze svých mocenských kalkulací. A politicky angažovaní intelektuálové se už nedokázali ani ujmout své kdysi zásadní úlohy při mobilizaci veřejného mínění jako celku, jak se to jednoznačně potvrdilo v průběhu atlantické roztržky v roce 2003.

Evropská veřejnost (na rozdíl od některých evropských politiků) se v naprosté většině stavěla jak proti americké invazi do Iráku toho roku, tak i proti obecnému směřování americké zahraniční politiky za vlády prezidenta George W. Bushe. Ale ani tyto obavy a rozhořčení, které se zrodily z odporu lidí proti politice Spojených států, nepotřebovaly ke své artikulaci nebo organizaci evropské intelektuály, přestože i oni smýšleli stejně a dávali to veřejně najevo. Někteří francouzští publicisté – opět třeba Lévy nebo Pascal Bruckner – se k odsuzování Washingtonu nepřipojili. Částečně z obav, aby nevypadali jako nekriticky protiameričtí, a částečně ze sympatií pro americký postoj vůči „radikálnímu islámu“. Jejich postoj prošel prakticky bez povšimnutí.

Kdysi vlivné osobnosti jako Michnik a Glucksmann vedly své čtenáře k podpoře Washingtonu rozvíjením argumentů ze svých starších úvah o komunismu, že politika „liberálního intervencionismu“ na obranu lidských práv kdekoliv na světě je oprávněná na základě všeobecně platných zásad a že Amerika i dnes, stejně jako v minulosti, stojí v čele zápasu proti politickému zlu a morálnímu relativismu. Když takhle sami sebe přesvědčili, že americký prezident řídí svoji zahraniční politiku podle jejich důvodů, upřímně je překvapilo zjištění, že se ocitli v izolaci a narážejí na naprostý nezájem svého tradičního obecenstva.

Přehlížení Michnikových nebo Glucksmannových názorů přesto nijak nesouviselo s tím, na jakou stranu se postavili. Stejný osud potkal i ty intelektuály, kteří zaujímali opačný postoj. Jürgen Habermas a Jacques Derrida – dva z nejznámějších evropských filosofů – uveřejnili 31. května 2003 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung článek pod názvem „Unsere Erneuerung. Nach dem Krieg: Die Wiedergeburt Europas“ (Naše obnova. Po válce: znovuzrození Evropy), ve kterém dokládali, že nová nebezpečná cesta Spojených států je pro Evropu alarmujícím signálem a příležitostí k tomu, aby Evropané nově promysleli svou kolektivní identitu a na základě společných hodnot osvícenství zaujali svébytné evropské postavení ve světových záležitostech.

Uveřejnění své úvahy načasovali tak, aby se objevila ve stejnou dobu jako podobné úvahy srovnatelně proslulých veřejných osobností v dalších západoevropských listech. Byli to: Umberto Eco v La Repubblica, jeho italský kolega, filosof Gianni Vattimo v La Stampa, švýcarský předseda německé Akademie der Künste Adolf Muschg v Neue Zürcher Zeitung, španělský filosof Fernando Savater v listu El País, a jediný Američan, filosof Richard Rorty v Süddeutsche Zeitung. V minulém století by se iniciativa intelektuálů v takovém rozsahu, na stránkách tak prominentních listů a z pera osobností srovnatelného formátu téměř vždycky stala událostí zásadního významu, manifestem a výzvou k boji, která by vyvolala vzrušenou odezvu v politických i kulturních kruzích.

Ale přestože Derridova a Habermasova iniciativa vyjadřovala pocity, které sdílelo mnoho Evropanů, prošla prakticky bez povšimnutí. Nemluvilo se o ní ve zprávách, ani se jí nedovolávali sympatizanti. Nikdo také úpěnlivě nevyzýval její autory, aby se chopili svých per a ujali se vedení. Vlády značného počtu evropských států nepochybně v obecném smyslu s názory vyjádřenými v těchto úvahách sympatizovaly, ale žádnou z nich nenapadlo pozvat profesory Derridu nebo Eca k poradě. Celý projekt vyšuměl do ztracena. Sto let po Dreyfusově aféře, padesát let po apoteóze Jeana–Paula Sartra svolávali přední evropští intelektuálové ke společné akci – a nikdo nepřišel.

–

Šest desetiletí po skončení 2. světové války se atlantické spojenectví Evropy a Spojených států ocitlo ve zmatku. Zčásti to byl předvídatelný důsledek konce studené války – takových, kteří by si přáli rozklad nebo rozpuštění NATO, sice mnoho nebylo, ale aliance měla ve své současné podobě jen malý smysl a její cíle pro budoucnost zůstávaly nejasné. Další ránu utrpěl Severoatlantický pakt za jugoslávských válek, kdy se američtí generálové odmítali dělit o rozhodovací pravomoc se svými evropskými kolegy, kteří zase na druhou stranu otáleli ve chvílích, kdy bylo potřeba chopit se iniciativy, a praktické pomoci na bojišti mohli nabídnout jen málo.

V NATO vzniklo dosud nevídané napětí především kvůli reakci Washingtonu na útoky z 11. září 2001. Nekompromisní a netaktní jednostrannost přístupu prezidenta Bushe („s námi, nebo proti nám“), urážlivé odmítnutí nabízené pomoci ze strany spojenců a napochodování Spojených států do války s Irákem i přes téměř všeobecný mezinárodní nesouhlas a bez mandátu OSN zavinily, že se na Ameriku nyní hledělo – stejně jako na „terorismus“, jemuž vyhlásila neomezenou válku – jako na zásadní hrozbu světovému míru a bezpečnosti.

Tvrzení amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda z jara 2003 o jím objevených rozdílech mezi „starou a novou Evropou“, kterým chtěl vrazit klín mezi evropské spojence Washingtonu, o vnitroevropských dělicích liniích vypovídalo jen málo, ale zato svědčilo o zásadně chybném posouzení stavu věcí. Jedině v Polsku se Amerika mohla spolehnout na neochvějný respekt a podporu veřejnosti. Jinde v Evropě, staré stejně jako nové, vyvolávala americká politika vůči Iráku – a ještě mnoho jiných věcí – upřímný odpor. Ale skutečnost, že vysoký americký představitel byl schopen sáhnout až k pokusu o znesváření Evropanů jen pár roků potom, co se s takovými obtížemi začali dávat dohromady, dovedla mnoho lidí k závěru, že nejvážnějším problém, před nímž teď Evropa stojí, představují samotné Spojené státy.

Severoatlantický pakt vznikl proto, že západní Evropa se bez americké pomoci nebyla schopná bránit, a důvodem jeho přetrvávající existence je stálá neschopnost evropských států vytvořit si vlastní efektivní ozbrojené síly. V Maastrichtské smlouvě z roku 1993 Evropská unie konečně alespoň uznala potřebu společné zahraniční a bezpečnostní politiky, i když způsob jejího vytváření a uskutečňování zůstával nejasný. O deset let později se už EU chystala přikročit k vybudování vlastního Sboru rychlé reakce o síle 60 000 mužů pro potřeby vojenských zásahů a k plnění úkolů spojených s udržováním míru. Evropské vlády se také na podnět Francie a ke zjevnému rozladění Washingtonu přiblížily k dohodě o ustavení samostatné obranné instituce schopné jednat mimo NATO a nezávisle na něm.

Ale atlantická roztržka nekončila jen u neshody v otázce ozbrojených sil. Její podstatou nebyly dokonce ani ekonomické spory, i když Evropská unie už teď byla dost mohutná na to, aby mohla vyvíjet účinný nátlak na americký Kongres a jednotlivé americké výrobce a nutit je, aby se přizpůsobili jejím normám a pravidlům, protože jinak by riskovali, že budou vytlačeni z jejích trhů – a takový vývoj mnoho amerických kongresmanů a podnikatelů zaskočil. Evropa už nejen nebyla v americkém stínu, ale vzájemné postavení atlantických partnerů se už spíš obracelo. Přímé evropské investice v USA dosáhly v roce 2000 celkového objemu 900 miliard dolarů (oproti necelým 650 miliardám amerických přímých investic v Evropě), téměř 70 procent všech investic ve Spojených státech pocházelo z Evropy, a evropské nadnárodní společnosti nyní vlastnily velký počet erbovních symbolů amerického podnikání včetně Brooks Brothers, Random House, tabákové značky Kent, Pennzoil, Bird’s Eye a losangeleského baseballového týmu Dodgers.

Hospodářská soutěž, jakkoli ostrá, zůstávala navzdory všemu ve skutečnosti projevem úzkých vzájemných vazeb. Tím, co nyní oba kontinenty od sebe vzdalovalo, byl stále větší nesoulad v oblasti „hodnot“. Řečeno slovy deníku Le Monde: „Transatlantické společenství hodnot se rozpadává.“ Na Evropany začínala Amerika, s níž se povrchně seznámili teprve v éře studené války, působit velmi cize. Nefalšovaný náboženský zápal stále většího počtu Američanů – jehož výrazem se stal jejich právě úřadující prezident, který „znovu nalezl víru“ – byla většině křesťanských Evropanů nesrozumitelná (na rozdíl od jejich zbožnějších muslimských sousedů). Americká záliba v osobních střelných zbraních včetně plně funkčních poloautomatických pušek způsobovala, že se život v USA jevil z evropského pohledu jako nebezpečný a anarchický, zatímco časté a samozřejmé používání trestu smrti posouvalo Ameriku v očích drtivé většiny evropských pozorovatelů málem někam mimo okruh moderní civilizace.

K tomu všemu ještě na straně Washingtonu přistupovala stále patrnější neúcta k mezinárodním smlouvám, svérázný pohled na všechny problémy od globálního oteplování až po mezinárodní právo, a především krajně předpojatý postoj k arabsko-izraelské krizi. Přitom v žádné z těchto sfér nenabrala americká politika po zvolení prezidenta George W. Bushe v roce 2000 nějaký zásadně nový kurs; atlantická trhlina se začala rozevírat už dlouho předtím. Nicméně tvrdší tón nové administrativy utvrzoval mnoho evropských komentátorů v podezření, které chovali už dřív, že tady už nejde jen o rozdílné názory na jednotlivé politické otázky. Kupily se doklady zásadního kulturního antagonismu.

Myšlenka, že Amerika je kulturně odlišná – či podřadná, nebo nebezpečná –, byla sotva nějak originální. V roce 1983 varoval francouzský ministr kultury Jacques Lang, že vysoce sledovaný americký televizní seriál Dallas znamená pro francouzskou a evropskou identitu vážnou hrozbu. Když o devět let později do francouzských kin dorazil film Jurský park, zopakoval Langovo varování jeden z jeho konzervativních nástupců téměř do písmene stejnými slovy. Když se v roce 1992 otevíral ve Francii Eurodisneyland, zašla radikální pařížská divadelní režisérka Ariane Mnouchkinová ještě o krok dál svým výrokem, že se zábavní park se stane „kulturním Černobylem“. To však byly důvěrně známé projevy intelektuálního snobismu a kulturního pocitu znejistění s podstatnou příměsí – nejen ve Francii, ale i kdekoliv jinde – šovinistické nostalgie. Gianfranco Fini, předák exfašistické strany Národní spojenectví v Itálii, řekl v rozhovoru pro deník La Stampa u příležitosti 50. výročí vylodění Spojenců v Normandii, že doufá, že „[s]i nikdo nebude myslet, že obhajuje fašismus, když si klade otázku, zda s americkým vyloděním na kontinentu neztratila Evropa kus své kulturní identity“.

Situace na počátku 21. století byla nová v tom, že podobné postoje začínaly být zcela běžné, a šířily se z intelektuálských kruhů nebo politické periferie hluboko do hlavního proudu evropského života. Intenzita a rozšířenost protiamerických nálad v dnešní Evropě daleko překračuje vše, co se v ní dělo v době vietnamské války nebo na počátku 80. let, kdy vrcholilo mírové hnutí. Převážná část veřejnosti ve většině zemí sice stále věřila, že atlantické vztahy je možné zachovat, přesto v roce 2004 pokládaly tři pětiny Evropanů (a v některých zemích ještě mnohem víc – zejména ve Španělsku, na Slovensku a překvapivě také v Turecku) silné americké vedoucí postavení ve světě za „nepřijatelné“.

Něco z toho se dá připsat na vrub značně rozšířené nechuti vůči politice a osobě prezidenta George W. Bushe v protikladu k sympatiím, jimž se těšil jeho předchůdce Bill Clinton. Jenže už například koncem šedesátých let vzbuzoval prezident Lyndon Johnson u mnoha Evropanů velice silnou nevraživost; jejich postoje k válce ve Vietnamu se však přesto obvykle neproměňovaly v odpor vůči Americe nebo Američanům vůbec. O čtyřicet let později převládl na celém kontinentu názor (a do značné míry to platilo o Britech, které krajně popuzovala horlivost, s jakou jejich premiér podporoval amerického spojence), že se z Ameriky začíná stávat špatná adresa – nebo, jako mnozí tvrdili, že to špatná adresa odjakživa byla.

A tak se z domnělých „neamerických“ kvalit Evropy skutečně začínal rychle stávat nejvýznamnější společný faktor evropského sebepojetí. Evropské hodnoty se stavěly do protikladu k těm americkým. Evropa je – nebo by se měla snažit být – vším, čím Amerika není. Jérome Clement, ředitel Arte, francouzsko–německé televizní stanice věnované kultuře a umění, upozorňoval v listopadu 1998, že „evropský tvůrčí potenciál“ je jedinou obranou před zpěvem sirén amerického materialismu, a jako názorný příklad uvedl postkomunistickou Prahu ohroženou tím, že podlehne „une utopie libérale mortelle“ (smrtící liberální utopii) a bude otročit trhu bez přívlastků a svodům zisku.

V prvních postkomunistických letech by Prahu, stejně jako zbytek východní Evropy, vůbec nenapadlo zapírat, že touží po všem americkém, individuální svobodou počínaje a materiální hojností konče. A žádný návštěvník východoevropských metropolí od Tallinu po Lublaň nemohl přehlédnout představitele výbojné nové elity elegantně oblečených mladých mužů a žen, jak se ve svých luxusních vozech ženou na schůzky či nákupní výpravy a radostně se oddávají smrtící liberální utopii z Clémentových zlých snů. Ale přesto si dokonce i Východoevropané udržovali od amerického vzoru odstup. Částečně z ohledu na své nové spojení s Evropskou unií, zčásti kvůli rostoucí averzi k některým aspektům americké zahraniční politiky, ale ve stále větší míře proto, že hospodářský systém a společenský model Spojených států se už nejevil jako tak úplně samozřejmá cesta do budoucnosti.

Vypjatý antiamerikanismus ale ve východní Evropě zůstával záležitostí menšiny. V zemích jako Bulharsko nebo Maďarsko se z něj nyní stal politicky přijatelný způsob, jak skrytě vyjádřit stesk po státním komunismu – a ovšem také, jako tolikrát v minulosti, šikovná náhražka za antisemitismus. A dokonce ani komentátoři a politikové hlavního proudu už nyní nepřistupovali k americkým institucím nebo zvyklostem jako k samozřejmému zdroji inspirace nebo příkladu hodného následování. Amerika bývala po dlouhá léta symbolem jiné doby – budoucnosti Evropy. Teď už však představovala cosi úplně jiného. Mnoho mladých lidí samozřejmě pořád ještě toužilo odjet do Ameriky. Jenže, jak to vysvětlil tazateli provádějícímu průzkum veřejného mínění jeden Maďar, který několik let pracoval v Kalifornii: „Amerika je místo, kam je dobré vyrazit, když jste mladí a svobodní. Ale až nastane čas dospět, měli byste se vrátit do Evropy.“

–

Představa Ameriky jako země věčně zaslíbené mládí a dobrodružství – a Evropy 21. století jako pohodlného ráje lidí středního věku, kteří si nelibují v riziku – byla hodně rozšířená, zvláště v samotné Americe. A Evropa skutečně stárla. V žebříčku prvních dvaceti zemí na světě s největším podílem obyvatel ve věkové skupině nad šedesát let byly všechny až na jeden evropské (touto výjimkou bylo Japonsko). Míra porodnosti se v mnoha evropských zemích pohybovala dost hluboko pod hranicí přirozené reprodukce. Ve Španělsku, Řecku, Polsku, Německu a Švédsku připadalo na jednu ženu 1,4 dítěte. V některých částech východní Evropy (například v Bulharsku, Lotyšsku nebo Slovinsku) se tento poměr blížil k číslu 1,1 a patřil k nejnižším na světě. Pokud se tyto hodnoty extrapolují do roku 2040, může se některým evropským zemím stát, že počet jejich obyvatelstva klesne o jednu pětinu i víc.

Žádné z tradičních vysvětlení poklesu porodnosti nedokáže dát odpověď na otázku, co je příčinou nastupující demografické krize v Evropě. Před stejným problémem stojí chudé země jako Moldávie i bohaté jako Dánsko. V katolických státech, jako jsou Itálie nebo Španělsko, mladí lidé (sezdaní stejně jako svobodní) často ještě dlouho po třicítce žijí u svých rodičů, zatímco v protestantském Švédsku mají své vlastní příbytky a možnost čerpat ze štědré státní nabídky přídavků na děti a placené rodičovské dovolené. Ale i když měli Skandinávci o trochu více dětí než Evropané ve Středomoří, shodné rysy ve vývoji porodnosti byly mnohem nápadnější než případné odlišnosti. A počty narozených dětí by byly ještě nižší, nebýt přistěhovalců z mimoevropských částí světa, kteří vylepšovali celkové populační statistiky, když vykazovali mnohem větší ochotu přivádět na svět více dětí než Evropané. V roce 1960 dosahoval v Německu podíl dětí narozených neněmeckým rodičům pouhého 1,3 procenta. O čtyřicet let později to už bylo 20 procent.

Demografická situace Evropy se ve skutečnosti nijak zvlášť nelišila od stavu, jaký byl za Atlantikem – americká míra porodnosti na počátku nového milénia také klesla pod úroveň prosté reprodukce. Rozdíl spočíval v tom, že počet přistěhovalců každoročně přicházejících do USA byl ve srovnání s Evropou mnohem vyšší a v jejich řadách byla nepoměrně silněji zastoupená věková skupina mladých dospělých lidí, takže celková porodnost ve Spojených státech je na dobré cestě k tomu, aby v dohledné budoucnosti snadno překonala tu evropskou. A ačkoliv demografické propady nasvědčují tomu, že Ameriku i Evropu v nacházejících desetiletích zřejmě čekají potíže s pokrytím nákladů na státem vyplácené důchody a další závazky, vždy nepoměrně štědřejší sociální systémy v Evropě stojí před mnohem vážnějším problémem.

Evropané teď stáli před zcela jasnou otázkou: co se stane, pokud (až?) lidí v produktivním věku nebude dost na to, aby naplnili státní pokladnu dostatkem peněz nutných k pokrytí nákladů na stále se zvětšující skupinu starobních důchodců, kteří se dnes ještě ke všemu dožívají mnohem vyššího věku než v minulosti, státu však už žádné daně pochopitelně neodvádějí a nepoměrně víc zatěžují systém státní zdravotní péče? Jedno z možných řešení spočívalo ve snížení penzí. Další volbou pak bylo posunout věkovou hranici pro odchod na odpočinek na pozdější dobu, a oddálit tak vznik nároku na vyplácení penze – což znamenalo přinutit lidi, aby pracovali déle. Třetí možnost – zvýšení daní – by měla za následek, že klesnou mzdy těch, kdo ještě pracují. Čtvrté možné řešení, o němž se skutečně reálně uvažovalo pouze v Británii (a i tam jen polovičatě), znamenalo zařídit se podle vzoru USA a občany přimět k tomu, dokonce možná i silou zákona, aby se ve sféře sociálního zabezpečení obrátili k soukromému sektoru. Všechny tyto alternativy byly potenciálně politicky výbušné.

Podle mnoha zastánců volného trhu a kritiků evropského pojetí sociálního státu nespočívala podstata potíží starého světa v demografickém deficitu, ale v ekonomické strnulosti. Problém nebyl v tom, že není nebo nebude dostatek pracujících, ale v tom, že existovalo příliš mnoho zákonů chránících jejich mzdy a jejich pracovní místa, a navíc také zaručené velkorysé podpory v nezaměstnanosti a důchody, které je málo motivovaly k tomu, aby se na prvním místě snažili najít si sami práci. Pokud se podaří překonat tuto „nepružnost pracovního trhu“ a redukovat nebo privatizovat nákladné sociální programy, a odlehčit tak břemeno, které doléhá na zaměstnavatele a daňové poplatníky, bude možné vypořádat se s „eurosklerózou“.

Tato diagnóza byla správná i chybná zároveň. Nebylo žádných pochyb o tom, že některé státní příspěvky sjednané v době vrcholné poválečné prosperity, jejichž výše se od těch dob nezměnila, znamenaly v současnosti příliš velkou zátěž. Každý německý pracující, který ztratil zaměstnání, měl nárok na příspěvek ve výši 60 procent své předchozí mzdy po dobu dvaatřiceti měsíců (v případě, že měl děti, dostával 67 procent). Potom jeho měsíční podpora klesala na 53 (resp. 57) procent – na neurčito. Zda taková sociální síť opravdu odrazovala lidi od toho, aby si hledali novou práci, není nijak jednoznačně prokázané. Ovšem zadarmo nebyla. Regulace zavedené kvůli ochraně pracujících znesnadňovaly zaměstnavatelům ve většině zemí EU (proslulý je případ Francie) propouštění zaměstnanců z trvalého pracovního poměru. Z toho plynula neochota přijímat nové pracovníky, což přispívalo k úporně vysoké míře nezaměstnanosti mezi mládeží.

Na druhé straně skutečnost, že evropské ekonomiky – z amerického pohledu - trpěly vysokou mírou regulace a z toho plynoucí nepružnosti, ještě neznamenala, že byly nutně neefektivní a nevýkonné. Z hlediska ekonomické výkonnosti vztažené k objemu pracovní doby v roce 2003 byla produktivita práce v Dánsku, Švýcarsku, Rakousku nebo Itálii srovnatelná s produktivitou v USA. Podle stejného kritéria pak Irsko, Belgie, Norsko, Holandsko a Francie (sic) Spojené státy dokonce předčily. To, že Amerika přesto celkově víc vyráběla – a produkovala větší množství zboží, služeb a peněz – bylo dáno tím, že vyšší procento Američanů pracovalo; zaměstnaný Američan trávil v práci delší dobu než Evropan (za rok 2000 to představovalo v průměru na jednoho pracovníka o tři sta hodin víc); v USA také bylo mnohem méně placených státních svátků a kratší dovolené.

Zatímco Britové měli ze zákona nárok na 23 dnů placené dovolené za rok, Francouzi na 25 a Švédi na 30 i víc, mnoho Američanů se muselo spokojit ani ne s polovinou, podle toho, ve kterém americkém státě žili. Evropané si vědomě zvolili možnost pracovat méně, vydělávat méně – a žít příjemněji. Oplátkou za své jedinečně vysoké daně (jež v očích anglo-amerických kritiků představovaly další překážku hospodářskému růstu) dostávali Evropané bezplatnou nebo téměř bezplatnou zdravotní péči, odcházeli dřív do důchodu a mohli využívat ohromné šíře sociálních a veřejných služeb. Střední školy v Evropě poskytovaly lepší vzdělání než obdobná zařízení v USA. Evropané žili ve větším bezpečí a – zčásti i z tohoto důvodu – déle, těšili se lepšímu zdraví (navzdory tomu, že na zdravotnictví vynakládali méně prostředků) a bylo mezi nimi méně lidí žijících pod hranicí chudoby.

Takový tedy byl „evropský sociální model“. Není sporu o tom, že byl velice nákladný. Ale většina Evropanů chápala zajištěné pracovní místo, progresivní zdanění a rozsáhlé přerozdělování ve prospěch sociálních služeb jako samozřejmou součást společenské smlouvy mezi občanem a státem i mezi občany navzájem. Podle každoročních průzkumů veřejného mínění „Eurobarometr“ zastává naprostá většina Evropanů názor, že chudoba je důsledkem společenských podmínek, nikoli individuální neschopnosti. Jsou také ochotni platit vyšší daně, pokud je cílem zmírnění chudoby.

Takové postoje jsou podle očekávání rozšířené ve Skandinávii. Ale skoro ve stejné míře převládají i v Británii, Itálii nebo Španělsku. Panuje široká mezinárodní a mezitřídní shoda v otázce povinnosti státu chránit své občany před ranami osudu nebo nežádoucími dopady trhu. Ani zaměstnavatelé, ani stát by neměli s lidmi zacházet jako se zaměnitelnými jednotkami ve výrobním procesu. Sociální odpovědnost a ekonomická výhodnost se nemusejí nutně vzájemně vylučovat – „růst“ je chvályhodná věc, ale nikoli za každou cenu.

Tento evropský model nemá jen jednu podobu. Existují tu vedle sebe „severská“, „porýnská“ a „katolická“ varianta, a ještě různé obměny v rámci každé z nich. To, co je jim společné, nejsou jednotlivé soubory služeb nebo ekonomických pravidel nebo konkrétní míra státního zasahování. Mnohem spíš je to smysl – někdy zakotvený v dokumentech a zákonech, jindy vyváženost sociálních práv, občanské solidarity a kolektivní odpovědnosti, jakou umožňuje moderní stát a která k němu také určitě patří. Celkové výsledky se mohou značně lišit, když srovnáváme třeba Itálii a Švédsko. Ale společenskou smlouvu, kterou existence sociálního státu předpokládá, považuje mnoho občanů za oficiální závazek. Proto když v roce 2004 sociálnědemokratický německý kancléř zavedl změny ve vyplácení sociálních příspěvků, přivolal na svou hlavu bouři sociálních protestů, stejně jako gaullistická vláda o deset let dříve, kdy navrhla podobné reformy ve Francii.

Od 80. let se objevovaly různé pokusy vyřešit nějak dilema mezi evropskou sociální solidaritou a ekonomickou pružností v americkém stylu. Mladší generace evropských ekonomů a podnikatelů, z nichž někteří strávili nějaký čas na podnikatelských kursech a ve firmách v USA, se snažili přesvědčit politiky o potřebě „dynamizovat“ zavedené postupy a povzbuzovat hospodářskou soutěž. Francouzská iniciativa trefně nazvaná „Gauche Américaine“ (americká levice) si dala za úkol vyléčit levici z jejího antikapitalistického komplexu, aniž by ji přitom zbavila její sociální odpovědnosti; ve Skandinávii se i sociální demokraté zamýšleli nad nežádoucími účinky progresivního zdanění (i když ne vždy připouštěli, že takové skutečně existují). Pravice se kdysi dopracovala k tomu, že uznala oprávněnost sociálních opatření; levice nyní dospívala k pochopení výhod tvorby zisku.

Úsilí o propojení toho nejlepšího z obou přístupů se nikoli náhodou prolínalo se snahami o nalezení koncepce, která by nahradila zaniklý spor mezi kapitalismem a socialismem, jenž tvořil jádro politiky Západu po více než jedno století. Krátkodobým výsledkem takových snah se počátkem 90. let stala takzvaná „třetí cesta“, v níž se navenek propojovalo nadšení pro neomezenou kapitalistickou produkci s patřičným ohledem na sociální důsledky a celospolečenské zájmy. V té se prakticky nedalo najít nic nového a jen stěží mohla přispět něčím podstatným k „sociálně-tržní ekonomice“ Ludwiga Erharda z 50. let. Ale politika, a zejména postideologická politika, je do značné míry záležitostí formy. A právě forma této třetí cesty utvářená podle Clintonovy úspěšné „triangulace“ levice a pravice a formulovaná především novými labouristy Tonyho Blaira přitahovala zájem komentátorů a pozorovatelů.

Blair měl samozřejmě na své straně určité jedinečné výhody času a místa. Margaret Thatcherová posunula ve Spojeném království brankové tyče daleko doprava, zatímco jeho předchůdci v labouristickém vedení odvedli obtížnou práci s likvidací staré levice ve vlastní straně. V postthatcherovském prostředí proto Blairovy teze mohly znít věrohodně a „evropsky“ už proto, že hovořil o potřebnosti rozumného rozdělování sociálních služeb, a zároveň se přitom hlasitým zdůrazňováním předností soukromého podnikání a svou politikou vytváření podnikatelsky příznivého prostředí jasně zařazoval do „amerického“ tábora. Vroucně se zavazoval k tomu, že Spojené království přivede do evropské náruče, ale současně trval na tom, že je třeba Británii udržet mimo dosah sociálního ochranářství evropských zákonů i fiskální harmonizace, které unijní „jednotný trh“ předpokládal.

Takovou třetí cestu její zastánci propagovali jako pragmatické řešení ekonomických a sociálních problémů, a zároveň jako významný myšlenkový průlom po desetiletích teoretické stagnace. Přidat se k takové třetí cestě dychtili i její nadšení stoupenci na kontinentu, aniž by se zatěžovali ohledáním neúspěšných „třetích cest“ v minulosti vlastních zemí – zejména oblíbené fašistické „třetí cesty“ ze 30. let. Evropská komise pod vedením Jacquese Delorse (1985–1995) budila tak trochu dojem, že je posedlá vytvářením a zaváděním předpisů a pravidel – a „Evropou“ nahrazuje ztracené dědictví byrokratického socialismu fabiánského střihu. Zdálo se, že i Brusel potřebuje nějakou třetí cestu, svůj vlastní povznášející příběh, který by unii dokázal usadit někam do středové pozice mezi oběma krajními póly: neviditelnou institucí a superregulativním orgánem.

Blairova politika nového stylu neměla nadlouho přežít jeho katastrofální rozhodnutí spojit vlastní zemi i pověst s iráckou válkou v roce 2003 – rozhodnutí, jež zahraničním pozorovatelům jen připomnělo, že neoddělitelným rysem třetí cesty nových labouristů je neochota Velké Británie volit mezi Evropou a Spojenými státy. Navíc důkazy, že Spojené království prožívá stejně jako USA dramatický vzestup počtu chudých – na rozdíl od ostatních částí EU, kde podíl chudého obyvatelstva narůstal jen mírně, pokud vůbec –, značně ubíraly britskému modelu na přitažlivosti. Ale tato třetí cesta byla už od počátku nutně odsouzena k jepičímu životu. Už samo její označení předpokládalo existenci dvou extrémů –ultrakapitalismu volného trhu a rigidního státního socialismu –, z nichž už ani jeden neexistoval (přičemž ten prvně jmenovaný vždy býval jen výplodem dogmatických představ). Potřeba dramatických teoretických (nebo rétorických) průlomů už pominula.

Privatizace na počátku 80. let byla kontroverzním podnikem, který vyvolal širokou diskusi o rozsahu a smyslu státního sektoru, v níž se lidé zamýšleli nad dosažitelností sociálnědemokratických cílů a morální legitimitou na zisku založené motivace poskytování veřejných služeb. Privatizace v roce 2004 už byla jen čistě pragmatická záležitost. Pro východní Evropu znamenala nezbytnou podmínku členství v EU vzhledem k přísným opatřením Bruselu proti tržně deformačním státním dotacím. Francouzům nebo Italům měl zase prodej státního majetku pomoci k dosažení krátkodobého cíle – rozpočtové rovnováhy. Tímto způsobem snížily deficit v daném roce natolik, aby se vešly do limitů závazných pro státy eurozóny.

Dokonce i plány osobní třetí cesty Tonyho Blaira – například na částečnou privatizaci londýnského metra nebo zavádění „konkurence“ do poskytování nemocničních služeb – se omezovaly na kalkulace se snižováním nákladů a případné získávání dalších příspěvků do státního rozpočtu. Spojovat to s debatou o sociálních principech byl jen nepřesvědčivý dodatečný přílepek. A Blairova přitažlivost časem klesala (jak ukáže strmý úbytek voličské přízně při jeho třetím volebním vítězství v květnu roku 2005). Navzdory škrtům ve státních výdajích, nepřijetí evropské sociální charty, snížení daní pro firmy a vábení soukromých investorů všemožnými lákadly zůstávala Velká Británie zatvrzele neproduktivní. Vezmeme-li jako kritérium hodinovou produktivitu práce, Britové za svými „sklerotickými“ a regulovanými partnery z EU trvale zaostávali.

Navíc plán nových labouristů vyhnout se nadcházející evropské krizi státních důchodových systémů strádajících nedostatkem financí tím, že břemeno přenechá soukromému sektoru, byl odsouzen k nezdaru ještě dřív, než uplynulo deset let od jeho hrdého spuštění. Firmy, které v Británii, stejně jako v USA, investovaly prostředky ze svých zaměstnaneckých penzijních fondů na nevyzpytatelném akciovém trhu, měly jen malou naději, že dostojí svým dlouhodobým závazkům vůči svým pracovníkům odcházejícím na odpočinek, zvláště když se vezme v úvahu, že ti budou – stejně jako důchodci závislí na státních penzích – žít mnohem déle než příslušníci předchozích generací. Bylo čím dál jasnější, že se většina z nich nikdy nedočká vyplácení firemních důchodů v plné výši… pokud stát nebude donucen znovu za penzijní systém převzít odpovědnost a schodek vyrovnat. Tahle třetí cesta se začínala zatraceně silně podobat hře vabank.

–

Dilema, před kterým stáli Evropané na počátku 21. století, neznělo „socialismus nebo kapitalismus“, „levice nebo pravice“ či „třetí nebo nějaká jiná cesta“. Nebyl to dokonce ani spor „Evropa“ versus „Amerika“, poněvadž ten si pro sebe většina lidí jednoznačně vyřešila ve prospěch Evropy. Mnohem spíše to byla otázka – právě ta otázka –, kterou historie přinesla na pořad jednání v roce 1945 a která s tichou urputností nakonec zatlačila nebo přečkala všechny ostatní, jež si dělaly nárok na pozornost Evropanů: Jakou mají budoucnost samostatné evropské státy? A mají vůbec nějakou?

Návrat ke světu autonomních, nezávisle jednajících států, jež se svými sousedy nemají společného nic kromě hranic, už nebyl možný. Poláci, Italové, Slovinci, Dánové – dokonce i Britové – byli teď Evropany. A právě tak jimi byli Sikhové, Bengálci, Turci, Arabové, Indové, Senegalci a další z milionů mimoevropských přistěhovalců a jejich potomků. V ekonomické sféře svého života se každý, jehož země byla v Evropské unii – nebo v ní chtěla být –, neodvolatelně stával Evropanem. EU představovala nejrozsáhlejší vnitřní jednotný trh na světě, největší trh se službami, a výlučný pramen autority ve vztahu k členským státům ve všech záležitostech týkajících se ekonomické regulace a zákonných norem.

Ve světě, kde už se komparativní výhody historicky pevně daného potenciálu – v podobě zdrojů energie, nerostného bohatství, zemědělské půdy, ba i polohy – nemohly co do významu rovnat podpoře vzdělání, vědy, výzkumu a investic, bylo nesmírně důležité, že se Unie stále více ujímala iniciativy právě v těchto oblastech. Tak jako kdysi hrály při vytváření trhů určující úlohu státy – stanovováním pravidel, jimiž se řídil obchod, zaměstnanost a chod společnosti –, nyní byla institucí, jež byla garantem pravidel, Evropská unie; díky vlastní měně si téměř monopolní postavení zajistila i na finančních trzích. Jediným zásadním ekonomickým nástrojem, který ještě zůstával převážně v rukou jednotlivých států, bylo určování daňových sazeb, a i to jen proto, že na tom trvala Velká Británie.

Život lidí se ovšem neodehrává na trzích, ale v  pospolitostech. Ty se po několik století seskupovaly buď dobrovolně, nebo (častěji) z donucení, do státních celků. Po zkušenostech z let 1914–1945 pociťovali Evropané naléhavou potřebu státu, a právě ta se v politice a sociálních opatřeních odrážela víc než co jiného. S nástupem a trváním hospodářské prosperity, sociálního smíru a mezinárodní stability se ovšem tato potřeba vytratila. A místo ní se objevila podezíravost vůči dotěrné státní autoritě a touha po individuální autonomii a odstranění překážek omezujících soukromou iniciativu. Navíc se v éře supervelmocí zdálo, že o osudu Evropy se z valné části rozhoduje někde jinde. Evropské státy se proto stále víc jevily jako nadbytečné. Nicméně od roku 1990 – a e fortiori od roku 2001 – se zdá, že státy opět značně nabývají na významu.

Rané moderní státy měly dvě úzce svázané funkce: vybírání daní a válčení. Evropa – Evropská unie – není stát. Nevybírá daně a nemá žádný potenciál k vedení války. Jak už víme, trvalo jí opravdu velmi dlouho, než získala alespoň zárodky vlastní vojenské moci, a tím méně se dá mluvit o uskutečňování vlastní zahraniční politiky. Po větší část poválečného půlstoletí to nijak nevadilo. Představa další evropské války děsila skoro všechny Evropany, kteří si svou obranu proti jedinému možnému nepříteli smluvně zajistili za Atlantikem.

Ale po 11. září 2001 zřetelně vyvstaly meze postnacionálního receptu na lepší evropskou budoucnost. Tradiční evropský stát koneckonců nejen válčil za svými hranicemi, ale udržoval mír také na domácí půdě. Právě to, jak si už před staletími uvědomil Hobbes, propůjčuje státu jeho svébytnou a nezastupitelnou legitimitu. V zemích, kde v nedávných letech ve značném měřítku docházelo k násilnému politicky motivovanému boji proti neozbrojeným civilistům (Španělsko, Británie, Itálie a Německo), se na důležitost státu – policie, armády, zpravodajských služeb a justičního aparátu – nikdy nezapomnělo. V éře „terorismu“ se státní monopol na používání ozbrojené moci většině jeho občanů jevil jako lákavě uklidňující.

Funkcí státu je zajišťovat bezpečí jeho občanů. A neobjevovaly se žádné známky toho, že by Brusel (Evropská unie) v dohledné chtěl nebo dokázal takovou odpovědnost na sebe vzít. V tomto životně důležitém ohledu byl stát i nadále nezpochybnitelným legitimním zástupcem svých občanů do takové míry, že si žádná nadnárodní unie Evropanů přes všechny své pasy a parlamenty nemohla dělat naději, že by se mu vyrovnala. Evropané mohli uplatňovat svou výsadu obracet se přes hlavy svých domácích úřadů k evropským soudcům, a mnozí lidé nepřestávali žasnout nad tím, že se soudy v Německu nebo v Británii tak lehce smířily s verdikty vynesenými ve Štrasburku nebo Lucemburku. Když však šlo o to, zadržet zabijáky a teroristy s bombami, zůstávala odpovědnost, a tedy i moc pevně zakotvená v Berlíně nebo Londýně. Co by také měl občan Evropy koneckonců dělat, když na jeho dům začnou dopadat Molotovovy koktejly? Zatelefonovat úředníkům do Bruselu?

Legitimita je funkcí akceschopnosti. Takže například zčásti právě proto, že na kousky rozebíraný ultrafederální belgický stát působí občas dojmem, že není schopen zajistit bezpečnost svých občanů, je zpochybňována jeho legitimita. A ačkoliv akceschopnost státu začíná zbraněmi, ani zdaleka jimi nekončí, a to dokonce ani dnes. Dokud je to stát – a ne nějaká nadstátní entita –, který vyplácí důchody a podpory v nezaměstnanosti a zajišťuje školní vzdělání pro děti, dotud zůstane monopol státu na některé atributy politické legitimity nesporný. V průběhu 20. století na sebe evropské státy vzaly značnou zodpovědnost za sociální blaho, bezpečnost a prosperitu svých občanů. V posledních letech upustil od svého dotěrného dohledu nad soukromou morálkou a zřekl se některých – nikoli ale všech – ekonomických iniciativ. Ostatní zůstalo nedotčeno.

Legitimita je dána také územím. Evropská unie, jak si mnoho analytiků povšimlo, je zcela novým živočišným druhem: je definována teritoriálně, aniž by tvořila souvislou územní jednotku. Její zákony a pravidla platí po celém jejím teritoriu, ale její občané nemohou volit v jiných zemích, než v těch svých (ale tam mají právo odevzdat svůj hlas v domácích i evropských volbách). Její velká zeměpisná rozloha nehraje žádnou roli vzhledem k tomu, jak je relativně bezvýznamná pro každodenní život Evropanů v porovnání s jejich domovskou zemí nebo bydlištěm. Samozřejmě, že je unie významným poskytovatelem ekonomických a jiných služeb. To však její občany definuje spíš jako spotřebitele než jako podílníky – „společenství pasivních občanů… kterým vládnou cizinci“ – a z toho plyne riziko nelichotivých srovnání s předdemokratickým Španělskem nebo Polskem nebo strnulou politickou kulturou Adenauerova Západního Německa. Nepříliš nadějné precedenty pro tak ambiciózní podnik.

Občanství, demokracie, práva a povinnosti jsou úzce svázány se státem – zvláště v zemích s živou tradicí aktivní účasti občanů na věcech veřejných. Důležitá je fyzická blízkost. K tomu, aby se člověk podílel na záležitostech státu, musí cítit, že je jeho součástí. Dokonce ani ve věku superexpresů a okamžité elektronické komunikace není jasné, jak může být třeba Portugalec v Coimbře nebo Polák v Rzeszówě aktivním občanem Evropy. Má-li si takový koncept zachovat nějaký smysl a mají-li Evropané zůstat v jakémkoli užitečném smyslu politicky aktivními, budou se v dohledné budoucnosti pořád vztahovat k Lisabonu nebo k Varšavě, a nikoli k Bruselu. Není žádná náhoda, že v moderní době mají obrovské státy – Čína, Rusko, USA – buď autoritářskou vládu, nebo se v nich udržují zřetelné odstředivé tendence a jejich občané pohlížejí na federální metropoli a veškeré její konání se značnou nedůvěrou.

Vnější zdání je proto zavádějící. Evropská unie v roce 2005 svým vlivem ještě nad zavedenými územními celky nepřevládla, a v dohledné budoucnosti se od ní ani nic takového nedá očekávat. Šest desetiletí po Hitlerově porážce se mnohé identity, suverenity a územní jednotky, jež dohromady tvoří Evropu, zajisté vzájemně překrývají a prolínají jako dosud nikdy v minulosti. Tato situace je nová a pro vnější pozorovatele tudíž obtížněji srozumitelná tím, že dává člověku možnost být zároveň Francouzem a Evropanem, nebo Kataláncem a Evropanem – nebo Arabem a Evropanem.

Jednotlivé národy a státy nezmizely. Právě tak, jako se svět nesjednotil podle jednotné „americké“ normy – rozvinuté kapitalistické společnosti vykazují širokou škálu společenských forem a velice rozdílných postojů nejen k tržní ekonomice, ale i ke státu –, ani v Evropě se nepřestala projevovat různost národů a tradic. Iluze, že žijeme v postnacionálním a postetatistickém světě, pochází z toho, že až příliš velkou pozornost věnujeme „globalizovaným“ ekonomickým procesům… a předpokládáme, že podobné transnacionální procesy musí probíhat i ve všech ostatních sférách lidského života. Evropa nahlížená výlučně skrze výrobu a obchod se skutečně stala plynulou křivkou diagramu zachycujícího proměny nadnárodního vývoje. Když se však na Evropu díváme z hlediska moci nebo legitimity nebo kulturních příbuzností, pak zůstává tím, čím je už odedávna: dobře známým shlukem separátních států-částic. Nacionalismus víceméně přišel a odešel; ale národy a státy zůstávají.

Vezmeme-li v úvahu, co si Evropané v první polovině 20. století navzájem prováděli, je to docela pozoruhodné. Určitě se nic takového nedalo předpovídat na hromadách válečných trosek roku 1945. Skutečnost, že se na kolena sražené evropské národy dokázaly vyhrabat z rumiště třicetileté války svého světadílu a znovu vybudovat jednotlivé národní kultury a instituce, by se vlastně dala považovat za dokonce ještě větší výkon, než jakým je jejich společný úspěch při budování nadnárodní unie. Tu koneckonců měly různé evropské iniciativy v plánu už dávno před 2. světovou válkou, a právě devastace, kterou tento konflikt způsobil, nakonec usnadnila její vznik. Ale vzkříšení Německa, Polska nebo Francie, nemluvě už o Holandsku nebo Litvě, se původně jevilo jako ještě mnohem nepravděpodobnější.

Ještě méně předvídatelná – a před pouhými několika málo dekádami vlastně naprosto nemyslitelná – byla představa, že se na prahu 21. století z Evropy stane vzor mezinárodních ctností: společenství hodnot a systém mezinárodních vztahů považovaný Evropany stejně jako Neevropany za příklad hodný následování pro celý svět. Zčásti se v tom projevovala reakce na rostoucí zklamání z americké alternativy, ale dobrá pověst byla zasloužená. A nabízela se tu dosud nevídaná příležitost. Zda tahle nová dokonale vycíděná podoba, zbavená minulých hříchů a ran osudu, přečká výzvy nastupujícího století, bude ovšem hodně záviset na tom, jaký postoj Evropané zaujmou k Neevropanům ve svém středu i za svými hranicemi. V nelehkých prvních rocích 21. století to zůstává otevřenou otázkou.

Před sto sedmdesáti lety, na úsvitu éry nacionalismu, vystihl německý básník Heinrich Heine významný rozdíl mezi dvěma typy národního cítění: „Nám [Němcům]“, napsal,

„bylo přikázáno stát se vlastenci, a my jsme jimi stali, protože plníme všechny rozkazy svých vládců. O takovém vlastenectví si člověk ovšem nesmí myslet, že je stejné jako cit, který se tímto slovem označuje tady ve Francii. Vlastenectví u Francouze znamená, že jeho srdce je vřelé, a tato vřelost je činí větším a širším, takže jeho vlastenectví už nezahrnuje pouze jeho nejbližší rodáky, ale celou Francii, celý civilizovaný svět. U Němce vlastenectví znamená, že se jeho srdce smrští a scvrkne jako kůže v mrazu, a Němec pak nenávidí všechno cizí, už se nechce stát občanem světa, Evropanem, ale pouze provinčním Němcem.“

Francie a Německo už dnes samozřejmě nepředstavují modelové příklady. Ale volba obsažená ve dvou typech vlastenectví, jak ji předestřel Heine, je příhodná přímo k situaci dnešní Evropy. Pokud se vznikající Evropa vydá „německým“ směrem a smrští se „jako kůže v mrazu“ k defenzivnímu provincialismu – této eventualitě napovídají výsledky plebiscitů v Francii a Holandsku v roce 2005, v nichž jasná většina odmítla navrhovanou evropskou „ústavu“ – bude to promarněná příležitost a Evropská unie už nikdy nepřesáhne meze svých účelových prvopočátků. Nezůstane tu nic víc než součet a nejmenší společný jmenovatel partikulárních zájmů jejích členů.

Pokud však evropské vlastenectví dokáže najít cestu k sebepřesahu, k přijetí ducha Heinovy idealizované Francie a být „větší a širší, aby zahrnovalo celý civilizovaný svět“, pak se tu otevírá ještě jedna možnost. Dvacáté století – americké století – vidělo pád Evropy do propasti. Obnova Starého světa postupovala jen pomalu a nejistě, a v některých ohledech nebude nikdy hotová. Amerika bude mít větší armádu a Čína bude vyrábět víc a levnějšího zboží. Ale ani Amerika ani Čína nemají tak životaschopný model, který by mohly nabídnout ke všeobecnému použití. Navzdory hrůzám nedávné minulosti – a do značné míry právě kvůli nim – to jsou Evropané, kteří se nacházejí v jedinečném postavení, kdy mohou světu nabídnout pár skromných rad, jak by se mohl vyhnout tomu, aby neopakoval jejich vlastní chyby. Sice by něco takového před šedesáti lety předpokládal jen málokdo, ale 21. století by přece jen ještě mohlo patřit Evropě.