Žid, kterému v mnoha ohledech nevyhovuje soudobý judaismus; sociální demokrat, jenž se často dostává do rozporu se svými radikálními kolegy; člověk vrostlý do velkého množství duchovních tradic, ale nikoli kosmopolita. I těmito slovy charakterizoval sám sebe Tony Robert Judt (1948–2010) v knize Penzion vzpomínek (The Memory Chalet, 2010). Tento „veřejný intelektuál“, britský historik a univerzitní profesor v ní rekapituluje svůj intelektuálně velmi pestrý životaběh. Podává zprávu o nelehkém dětství v poválečném Londýně i o nevlídné atmosféře středního školství, z níž se jako světlý bod vynořuje podivínský, ale hluboce lidský učitel. Líčí, jak v mládí pracoval o prázdninách v kibucu a jak postupně z nadšení pro tuto formu soužití vystřízlivěl, jinde s přesností a sociálním citem zachycuje poměry za svých studií v Cambridgi a v Paříži nebo vzpomíná na studentské brigády či revoluční studentské hnutí. Za přečtení stojí i pasáže věnované integritě slov, která jsou „vším, co máme“, a různým podobám fanatismu.

Nemálo prostoru je v knize věnováno Americe, „zemi nevinné a nebezpečné současně“, jejím protikladům a zvláštnostem, pruderii i okouzlující rozmanitosti New Yorku. Jestliže o francouzských intelektuálech autor píše s nemalou dávkou sarkasmu, o Americe se celkově vyjadřuje s respektem. Silně kritizuje politiku George Bushe mladšího. A v knize najdeme i – jakoby do budoucna zaslaný – vzkaz nastupujícímu americkému prezidentovi: „Patriotismus zůstává posledním útočištěm ničemů i dnes.“ Neméně kriticky se však Judt vyjadřuje i vůči tamním hyperkorektním normám chování. Přiznává, že leccos z toho je i paradoxním důsledkem uskutečnění ideálů 60. let, a v tomto smyslu kniha mistrně odhaluje mentální proměny západního světa druhé poloviny dvacátého století. Hravé mantry autorova mládí se pro další generace staly způsobem života, takže odkazem jeho generace je „genderová politika a přecitlivělost vůči zraněným citům (jako by existovalo právo na nedotknutelnost)“. Zatímco jeho generace alespoň věděla, že „v sexu jde… o sex“, jeho američtí studenti jej hledají všude. Jako příklad uvádí, že jej jistá slečna obvinila z diskriminace, jelikož ji nezařadil do svého semináře, a příčinu mylně hledala v tom, že mu nenabídla sexuální služby. Skutečným důvodem ovšem byl nedostatek jejích schopností. „Ani ve snu ji nenapadlo, že bych mohl být elitář,“ dodává posmutněle Judt.

Sexuální chování svých vrstevníků autor ani nehájí, ani nezavrhuje, ale ukazuje jeho vnitřní protikladnost. Jeho generace totiž byla posedlá silným rozlišováním mezi teorií a praxí: „Náš sexuální život se odvíjel v protikladech. V teorii jsme byli avantgardou, aspoň jsme se tím chlubili. V praxi jsme však byli konformisté, které více formovalo naše dětství v padesátých letech než šedesátá léta našeho dospívání. Mnozí z nás překvapivě vstupovali do manželství hodně mladí. Často jsme si brali první vážnou známost a mnohým z nás manželství vydrželo. Prosazovali jsme nezcizitelné právo každého člověka dělat si, co chce, ale sami jsme měli jen omezenou možnost tohoto práva využít.“ I sám na sebe autor prozrazuje, že se dvakrát rozvedl, nicméně i on „zůstal v zajetí podivné směsice radikálních postojů a domácké konvenčnosti, tak příznačné pro šedesátá léta“. S pochopením píše například o starší pokojské pohoršené, že studenti v prostorách koleje prováděli četné nepřístojnosti a vůbec se to nesnažili skrývat. Pokud by něco podobného udělali tradiční studenti, druhý den by se jí omluvili nebo jí dali malý dárek; nová „sorta“ mládeže se k ní ale chovala tak, jako by si byli rovni, „a to ji uráželo ze všeho nejvíce“. Judt samozřejmě ví, že čas nelze vrátit zpět, přesto do minulosti pohlíží s jistou částečně odůvodnitelnou nostalgií.

Čeština léčivá

Své vrstevníky autor vykresluje také jako levičáky, kteří nadšeně rozvíjejí radikálně marxistické vize, ale vůbec je nezajímá, co se roku 1968 děje ve východním bloku a zvláště v Československu. Po útoku jednoho britského historika na českého disidenta se Judt snažil o jeho obranu, načež se poprvé v životě ocitl v situaci, že se vyjadřoval k problémům některé země, aniž by znal její jazyk. „Vím, že to politologové dělají pořád, ale právě proto nejsem politolog,“ dodává kousavě. Tento nelad vyústil v to, že se začal učit česky. Byl to pro něj i jeden ze způsobů, jak řešit krizi středního věku. Zatímco jiní v podobné životní etapě mění manželky, auta a „někteří dokonce i pohlaví“, on se rozhodl učit se pro mnohé jeho kolegy „nevýznamný slovanský jazyk“.

To mu otevřelo nový svět; díky tomu se ze zklamaného kritika módní historiografie změnil v integrujícího historika Evropy, jak prokázal v knize Poválečná Evropa: historie po roce 1945 (Postwar: A History of Europe Since 1945, 2005, č. 2008). Četba, písemné diskuse a také setkání s lidmi jako Václav Havel, Adam Michnik a János Kis mu „umožnily znovu zažít vášeň pro politiku a neobvyklou chuť věnovat se vědeckým a intelektuálním zájmům“. Vděčně vzpomíná: „Ono nadšení bylo mnohem vážnější a závažnější než cokoli, co jsem si z té desítky let byl schopen vybavit. Nepřeháním, když řeknu, že mé zahloubání do problematiky východní Evropy mě znovu probralo k životu.“ Především prostřednictvím Polska dokázal nalézt vazbu ke svému východoevropskému a židovskému původu. A také s úžasem objevil bohatou a přitažlivou literaturu, o níž dosud téměř neměl tušení. „Mé nedostatečné znalosti by se daly nepochybně připsat na účet provinčnosti i toho nejlepšího britského vzdělání, ale samozřejmě jsem na tom měl svůj díl viny také já,“ přiznává sebekriticky. Jistou výhodu přitom spatřoval i v tom, že si ke studiu vybral právě češtinu, čímž unikl typicky polskému i ruskému „pocitu kulturní převahy“. Před ním dával přednost typickým českým vlastnostem, jako jsou pochyby, malé kulturní sebevědomí a skeptická sebeironie. To už ovšem znal ze židovských pramenů, především od Franze Kafky, i když ten byl rovněž „českým spisovatelem par excellence“.

Palác paměti

Kniha vznikala za pohnutých okolností, respektive autor své vzpomínky namlouval v nezáviděníhodném stavu. Roku 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, o to tíživější u člověka, který miloval změnu a pohyb. V souvislosti s Kafkovou Proměnou zde Judt mluví o své „hmyzí existenci“. Útočiště mohl nacházet jedině v myšlení – svůj „palác paměti“ situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. Navzdory tomu se ale nadále pokládá za šťastného člověka, alespoň ve srovnání se stejně postiženými lidmi, protože svoje vzpomínky umí zpracovat mnoha rozličnými způsoby.

Jeho vzpomínání se přitom netýká jednoho jediného člověka, ale má obecnější platnost: je do jisté míry účtováním s celou generací a jejím charakteristickým způsobem života a chování. Kniha je intelektuálně pronikavá, stejně jako formulačně vybroušená a precizní a dá se v tomto směru srovnat s autobiografií Arthura Kostlera. Skutečnost, že byla psána na prahu smrti, jí dodává hloubku a strohost. Mnohé soudy v ní obsažené jsou nemilosrdně přímočaré, ale nikoli vulgární či kruté. Vědomí blížícího se konce tu vyvažují autorův jiskřivý sarkasmus a sebeironie, vášeň poznávat, analyzovat a pojmenovávat. Jak napsala jistá britská recenzentka, nevnímáte v ní „přicházející smrt. Zvídavost, intelektuální odvaha, požitek z komických detailů a krystalická próza jsou symptomy muže posedlého nikoli smrtí, nýbrž životem.“