První Ammanitiho kniha Branchie (Žábry) vyšla poprvé v roce 1994 v nízkém nákladu a podle Ammanitiho si ji zakoupili jen jeho spolužáci a přátelé. Nakladatelství Einaudi se rozhodlo knihu znovu vydat, pro toto druhé vydání ji však Ammaniti přepracoval. Ve své definitivní verzi se kniha dočkala ještě několika vydání včetně toho, které nyní recenzujeme.

Hlavní hrdina Marco Donati, kdysi nejvyhlášenější prodavač akvaristiky v Římě, nám začíná vyprávět svůj příběh poté, co mu byla zjištěna rakovina plic a on se odmítl podrobit jakékoliv léčbě. Jeho postoj pasivního odevzdání se nemoci a čekání na smrt nemůže vystát Markova matka, postava, jejímž prostřednictvím si Ammaniti smlsnul na výstřelcích dnešních starších dam. Představuje ten druh žen, které i přes svůj pokročilý věk dělají vše pro to, aby stopy stáří smazaly všemi možnými způsoby. Je proto velmi aktivní sportovkyní, chodí na jednu plastickou operaci za druhou až ji její vlastní syn ani nepozná, vyhledává mladé milence, obléká se jako teenager. Tato životního elánu se zuby nehty držící žena proto nemůže vystát, že se její syn rozhodl se zhoubnou chorobou nebojovat. Nasadí všechny prostředky (a jak se čtenář sám během knihy přesvědčí, i ty nemyslitelné) k tomu, aby syna před nemocí zachránila sama. A právě toto její nezlomné rozhodnutí stojí za celou sérií naprosto neuvěřitelných událostí, které se Markovi přihodí.

Celý kolotoč se roztáčí krátkým dopisem, v němž jakási stará dáma z Indie Marka žádá o vybudování největšího akvária v Dillí. Marco, který nikdy nevytáhl paty z domu, tuto příležitost k překvapení svého okolí chytí pevně za pačesy, zničí vše, co si v Římě vybudoval, a odlétá z Itálie smířen s tím, že se do své vlasti asi již nikdy nevrátí. S jeho nasednutím do letadla se ozubená kolečka mašinérie příhod dávají do pohybu a dobrodružství může začít. Již na letišti je unesen, podaří se mu utéci, v Dillí se přidá ke skupině hudebníků, prožije tam i milostný příběh, ovšem je znovu unesen, tentokrát na strašidelný hrad, v němž šílený doktor provádí plastické operace čehokoliv výměnou nežádoucí části těla za stejnou od někoho jiného. Zabíjí přitom místní podhradní obyvatele, aby si zajistil přísun potřebného „materiálu“ k zákrokům, za které si nechává platit horentní sumy. Zde se Marco dozvídá, že za celou jeho cestou do Indie stojí plán jeho matky, která mu chce nechat vyměnit nemocné plíce za zdravé právě v tomto monstrózním zařízení. Přátelé z kapely jej však vysvobodí a on pak spolu s nimi zničí celý hrad i doktora a jeho šílený projekt.

Po příletu do Indie je děj utkaný ze samých nečekaných zvratů a čtenáře pohltí svojí dynamikou. Ammaniti si pohrává s možnostmi vytvářet co nejkurióznější situace, snaží se však balancovat ještě na hranici možného a neunikat příliš do světa sci-fi. Mnohé události si tak, i přes jejich neuvěřitelnost, nakonec dokážeme představit přenesené i do našeho světa plného nejrůznějších šíleností. Kuriózní je Markův byt, respektive prostory bývalé prodejny s akvaristikou, kde žije v dokonalé symbióze se svým vodním světem, kuriózní je skupina „oranžáků“, lidí připomínajících oranžovým oblečením a vyholenou hlavou budhistické mnichy, ve skutečnosti se však jedná o zaměstnance šíleného doktora. Kuriózní je i hudební těleso BAP (v překladu Kapela hlubokého poslechu), ke kterému se Marco v Dillí přidává a které se vyznačuje tím, že zjišťuje možnosti hudebního zvuku v podzemních prostorách, kterých je v Dillí dostatek v podobě různých kanálů, kanalizačních kloak či studen, kuriózní je nakonec i hrad, kde šílený doktor provádí své operace. Marco žije v tomto světě plném absurdit s naprostou přirozeností, takže když se mu stane, že je unesen, mučen, a podaří se mu za dramatických okolností utéci a dostat se v otrhaném šatstvu s prázdnýma rukama do Dillí, okomentuje to pouze tím, že to jsou „věci, které se stávají“.

Ammaniti se již ve svém raném díle představil jako zdatný vypravěč, v dramatických scénách se ukazuje jako mistr zkratky. V románu Branchie ovšem jeho mistrovství spočívá především v použití vtipu a ironie, které z celé zdánlivě hrůzostrašné historie činí knihu plnou zábavy. Čtenář tak zakouší vesměs dva druhy pocitů; buď mu vstávají vlasy hrůzou na hlavě nebo se vzápětí výborně pobaví nad nějakou glosou, která dramatickou situaci odlehčí. Marco se například nachází v situaci, která mu „zavání víc, než záchod na nádraží Termini“, jeho rozloučení s přáteli z kapely je „nejtrýznivější a nejbolestnější rozloučení v italské literatuře za posledních patnáct let“, skupina čističů kanálů, pocházející ze Sardinie, má jako součást své výbavy kromě nejrůznějších přístrojů a pracovních pomůcek přibaleno i pár románů od Alberta Bevilacqui. Dalším zdrojem zábavy jsou také parodie na scény vídané v televizi. Nepřekvapí proto, že se Marco při pádu z velké výšky zachytí za kotník své nepřítelkyně technikou, kterou okoukal z televizní obrazovky, nebo sestaví papírové letadlo, na němž chce uniknout s přáteli z hořícího hradu. Mělo by fungovat, protože ho viděl používat v nějakém televizním pořadu. Čím blíže jsme dramatickému vyústění celého příběhu, tím více se vypravěč Marco Donati zobrazuje jako superhrdina, tím barvitěji jsou všechny scény líčeny a mohly by být snadno ztvárněny v komiksové podobě. Akční scény si nic nezadají s těmi z filmů o Jamesi Bondovi, ostatně Marco si kontroluje čas před odpálením hradu na svých rolexkách.

Lehkost a dynamika, s jakou se děj odvíjí, jsou především výsledkem přepracování románu před jeho druhým vydáním. Nemění to však nic na tom, že již mladičký Ammaniti byl obdařen značným fabulačním nadáním a především výrazným smyslem pro humor. Ten nakonec okořenil i jistou dávkou sebeironie, když zmiňuje, že se jeho bývalá snoubenka z Říma provdala za nějakého „mladého spisovatele, který si o sobě myslí bůhví co, protože vydal románek, který si přečetlo sotva třista lidí“. Nelze v tom nevidět začínajícího Ammanitiho.