Niccolò Ammaniti patří k nejčtenějším současným italským spisovatelům. Získal již několik ocenění včetně prestižní literární ceny Viareggio. Krátký bildungsromán z roku 2010 Io e te (Já a ty) začíná přesným datovým i místním vymezením: 12. ledna 2010, Cividale del Friuli. Po velmi stručném úvodu se ale dostáváme do zcela jiné časové roviny a také na jiné místo, a to do Říma před deseti lety, tedy do Říma roku 2000.

Příběh čtrnáctiletého chlapce Lorenza začíná, jak již je autorovým zvykem, zcela nenápadně a poklidně. Zpočátku se nám jeví jako běžný příběh jakéhokoliv normálního chlapce v tomto věku. Události ale dostávají rychlý spád. Nejprve se dozvídáme, že Lorenzo není normální „malej kluk“, ale že se jedná o introvertního a trochu neurotického chlapce, pro něhož jsou běžný život a zejména kontakty s okolím, s vrstevníky nebo jinými lidmi zcela traumatizující. A proto se uchyluje ke hře na mušku-vosu, k mimetické taktice, jak splynout s davem. Velmi rychle pochopí, že aby muška přežila, musí se maskovat a vypadat jako vosa. Ostatní predátoři-vosy ji nechávají žít, protože si myslí, že je jednou z nich. Zároveň ale Lorenzo musí hrát další hru i před rodiči, aby si mysleli, že je „normální“, a neměli již o něj takový strach. Život pro něj tak znamená nutnost neustále se přetvářet, maskovat, dělat ze sebe něco, co není: přetvářka před ostatními dětmi ze školy, kdy hraje „tvrďáka“, aby měl od nich klid, a přetvářka před rodiči, aby si mysleli, že je normální oblíbený kluk se spoustou kamarádů.

Z tohoto důvodu vznikne také jeho ztřeštěný nápad: týden volna. Aby rodiče přesvědčil, jak je v kolektivu oblíbený, a také proto, že chce udělat radost mamince, namluví doma, že ho ostatní spolužáci pozvali, aby s nimi strávil týden na horách. Mezitím si ale tajně naplánuje týden klidu. Chystá se ho prožít ve sklepě, který patří k jejich bytu. Týden beze sporů, bez otravných spolužáků, týden bez přetvářky. Týden klidu, zabarikádovaný ve sklepě, plném starého nábytku po předchozí majitelce bytu, ve sklepě se sušenkami, coca colou, konzervami s tuňákem, videohrami a hororovými romány. Lorenzo se těší jako malý kluk, ale zároveň má i strach. Několikrát se už mamince skoro přizná, že si to pozvání spolužáků vymyslel, ale pak k tomu nenachází odvahu, a tak svůj plán uskuteční. Nechává se odvézt na údajné místo srazu a po chvíli se tajně vrací městskou hromadnou dopravou zpět. Následuje pro Lorenza zatím nejtěžší úkol hodný filmového akčního hrdiny: dostat se přes zahradu do části, kde jsou sklepy, aby ho nikdo, a zejména pak domovník, který přes den uklízí dům a jeho okolí, neviděl. To se Lorenzovi podaří. Zabarikáduje se ve sklepě a začíná si užívat „svoji dovolenou“. Zamýšlené volno je ale drsně narušeno vpádem Olivie, jeho nevlastní sestry. Sestry, která ale s nimi už nežije. Lorenzo si Olivii pamatuje jen trochu, z dřívějších letních prázdnin, kdy mu připadala drobná a krásná. Stále ještě dětskou intuicí pozná, že na dnešní Olivii není vše úplně v pořádku, a postupně mu docházejí i další skutečnosti. Lorenzo se nejdříve trochu sobecky a trucovitě, přesně jako „malej kluk“, Oliviině přítomnosti ve sklepě brání. Později ale potřebuje její pomoc..., a nebude sám.

Ammaniti zůstal v této knize věrný své vyprávěcí technice, svému specifickému vizuálnímu stylu vyprávění, kdy velmi sugestivně líčí jeden obraz za druhým. Románový text tak získává podobu filmového snímku. Autor mistrně stupňuje napětí, ale nezapomíná je uvolňovat přesně odměřenými kapkami leckdy černého humoru. Příběh čtenáře doslova pohltí. Autor toho dociluje zejména přesnými popisy, do nichž vkládá množství drobných detailů, které známe z běžného života: plechovky cocacoly, konzervy s tuňákem, sklenička Nutelly, román Stephena Kinga, namačkaní cestující v MHD apod.

V tomto krátkém románu nám autor nabízí další skvěle zpracovaný pohled do duše dospívajícího chlapce, předestírá jeho vnímání světa, které se postupně mění, dozrává. Neméně sugestivní je popis Olivie, silné a zároveň křehké a krásné ženské postavy, která zde vlastně vystupuje jako průvodkyně na cestě do světa dospělosti. Zajímavá je v kontextu italské literatury právě ona ženská postava „průvodkyně“, která nutně navazuje na dvě nejslavnější ženské postavy italské literatury, totiž Dantovu Beatrici a Petrarcovu Lauru. Dalším zajímavým prvkem v tomto Ammanitiho díle je také koncept masky, role, oné nutnosti ze sebe vlastně neustále dělat něco, co nejsme, nutnosti neustále „hrát nějakou roli“. Tato myšlenka je v italské literatuře opět velmi známá a rozpracovaná zejména v díle Luigiho Pirandella.

Ammanitiho krátký román Já a ty je každopádně kniha, která se čte jedním dechem. Bez zbytečného moralizování a patosu dramaticky graduje až do finálního rozuzlení, ze kterého čtenáře až zamrazí.