Niccolò Ammaniti je často zmiňován jako jeden z největších talentů mezi současnými italskými spisovateli a všechny jeho knihy patří v Itálii mezi bestsellery. Proslavil se především díky svému románu Já se nebojím (Io non ho paura), který posloužil i jako předloha pro stejnojmenný film, ale za přečtení stojí všechny jeho knihy stojí. Ráda bych upozornila na do češtiny dosud nepřeložený román Ti prendo e ti porto via (Vezmu tě a odvedu tě pryč).

Začátek románu nás přenese do míst, kde „stojí jen pár baráků poblíž laguny plné komárů“ a do poněkud nevýrazného příběhu, kterému chybí náležitý spád. Autor nám představuje dva hlavní protagonisty, kteří se jeví jako stereotypní ničemové: první postavou je domýšlivý a podivínský Graziano Biglia, stárnoucí playboy, který vede nevázaný život, je milovníkem skupiny Gipsy King, divokého sexu, alkoholu a drog. Druhou postavou je Pietro Moroni, malý chlapec pocházející z chudé rodiny, jehož matka trpí depresemi a otec je násilnický psychopat. Toto prostředí má silný vliv na Pietrovo chování a učí ho využívat různých úskoků a lží.

Děj se však po úvodních stranách začíná rychle rozvíjet a čtenář je lapen do originálního narativního schématu. Pietro, neustále čelící teroru autoritativního otce a šikaně ze strany několika svých spolužáků, se snaží hledat nějaké východisko ze svého každodenního pekla. Zamiluje se do své kamarádky Glorie, krásné, chytré a sebevědomé dívky z dobře situované rodiny, která k chlapci tvoří zajímavý protipól a on je díky tomuto křehkému vztahu schopný snášet spoustu útrap a křivd.

Graziano, unavený svým dosavadním životem, se rozhodne vrátit do své malé a zapomenuté rodné vesnice Ischiano Scalo a začít zde nový spořádaný život. Seznámí se s nenápadnou samotářskou ženou Flora Palmieriovou, od které se všichni obyvatelé Ischiana Scala drží stranou. Je to právě Flora, která nevědomky svádí příběhy obou hrdinů dohromady. Stává se Grazianovou milenkou, jedinou ženou která ho skutečně miluje a je schopná ho přijmout takového, jaký je. A zároveň je Flora Pietrovou učitelkou ve škole. Jejich vztah vyústí až do strašné scény, ve které ji Pietro shodou nešťastných náhod zabije. Flora tudíž, ač není přímo hlavní postavou, je jakýmsi středobodem knihy. Hlavní protagonisté spolu totiž nemají žádný jiný vztah a jejich příběhy by jinak mohly tvořit dva různé romány.

Další postavy (Flořina matka, školník, policisté, spolužáci, učitelé, prostitutka atd.) jsou Ammanitim velmi pečlivě konstruovány a přestože jsou pouze vedlejší, mají všechny prostor pro svůj vlastní malý příběh a spolu s ním vnáší do dalšího děje důležité detaily.

Velice působivý je závěr knihy. Právě na posledních stránkách, kde celý příběh graduje, je vylíčena téměř nulová možnost obou protagonistů změnit svůj předurčený život k lepšímu. Oba měli zdánlivě příležitost: Graziano mohl odhodit svoji pohodlnou roli playboye a poznat skutečnou lásku; Pietro se mohl vyhnout otcově tvrdosti, násilnostem spolužáků a své věčné nejistotě, aniž by spáchal onen hrozný čin. Avšak události, které se na ně řítí jedna za druhou a které jim postupně přerůstají přes hlavu, ukazují, že jsou jen hříčkou nezvratného osudu.

Kniha je postavená na vzrůstající dramatičnosti a obou příběhů, které se slévají do mimořádného a tragického konce. Ammanitiho gradační vyprávěcí linie dokážou čtenáře úplně strhnout tím, jak stránku po stránce nabývají na intenzitě, poutavosti a spletitosti. Jazyk, který k vykreslení děje Ammaniti používá, je jednoduchý, přímý a velmi sugestivní. Ani časté použití vulgarismů není čtenáři nijak protivné, protože je v rovnováze s kontextem románu a jeho postavami.

Kromě vynikajícího vyprávěcího schématu je v knize patrný i velmi silný emoční náboj, který autor vtiskl světu dětí i dospělých. V příbězích vykresluje krutost, nenávist, žárlivost, sociální rozdíly a rodinné tragédie - jeho záměrem je totiž poukázat na dramata a hrůzy, které se ukrývají v některých skutečných rodinách, životech a všedních dnech.

Právě v této snaze můžeme přirovnat Ammanitiho ke Stephenu Kingovi, kterého obdivuje a často cituje (ať záměrně či bezděčně). Oba spisovatelé však mají i další společné znaky. Jedním z nich je například schopnost tvořit paralelní příběhy, které se nakonec prolínají, aby sestavily konečný a nečekaný obraz. Jak Ammaniti, tak i King mají slabost pro dětské postavy, hlavně pro „cyklisty“ – v naší knize jsou to např. odkazy na závodníka Coppiho, když se Pietro snaží na kole marně ujet svým pronásledovatelům.

Ke svému hlavnímu dětskému protagonistovi se Ammaniti sklání s pohledem téměř otcovským a pojímá ho jako nevinného chlapce nedotčeného okolním světem. Skoro jako by chtěl čtenáře přesvědčit, aby se nad ním slitoval a odpustil mu všechny jeho špatné činy, protože k nim byl donucen zkaženým okolím.

A opravdu. Když dočtete poslední stránky tohoto románu, budete mít smíšené pocity. Na jedné straně uvidíte ve dvanáctiletém chlapci malou stvůru, která zabila svoji učitelku. Na té druhé pocítíte soucit a porozumění. Přijdete na to, že ten strašlivý čin byl pro Pietra jedinou cestou k vysvobození. Jen tak se totiž mohl dostat z místa, kde by se s největší pravděpodobností stal zrůdou ještě větší. Jen tak mohl i on sám vše pochopit. A proto mu odpustíte. Budete mu přát, aby jednou, až opustí výchovný ústav, našel možnost a vnitřní sílu změnit svůj osud a stal se lepším člověkem. Podvědomě pro něj budete hledat jiný konec. Ne ten násilný, kterým kniha končí, jiný, vzdálený, nejistý, přesto však šťastný.

Myšlenka předem určeného života bez možnosti pozitivní změny je velmi zneklidňující. Vždyť kolik z nás se denně právě o toto snaží? A když už se náhodou nějaká možnost naskytne, kdo má skutečně odvahu za ní jít? Kdo se nakonec nespokojí s tím svým málem a vydá se po nejisté cestě? Kdo se nenechá stlačit okolím zpátky? Kdo je jiný než Pietro a Graziano?

Ammaniti je skutečně vynikající vypravěč. Od chvíle, kdy vezmete knihu do ruky a překonáte první nepříliš zajímavé popisné pasáže, nebudete od ní chtít ani na malý moment odejít. Patří k těm, které se čtou jedním dechem. Ne však pro svoji krásu, sentimentalitu, nebo poetičnost, všechno to se zdá být Ammanitimu cizí. Je to naopak nejistota, úzkost, napětí, co vás nenechá odložit knihu a nutí vás číst dál a dál.