Kratochvilův Slib sice obraz společnosti vrcholného stalinismu nezbavuje rzi estebáckých praktik a brutální manipulace, avšak neodpovídá na ně zapálenými morálními odsudky, nýbrž prostředky, jež jsou literatuře vlastní. Fikcí dovede měnit zrůdnost v absurditu a obraz stalinistického ráje konstruovat z nadhledu, s laskavým pochopením toho, kdo má odstup a výsadu vlády nad vyprávěným příběhem.

Příběh architekta Kamila Modráčka, který se rozhodne po svém pomstít běžnému zástupci státních složek, obsahuje silný prvek grotesknosti – odplata se vymyká strůjci z rukou a mimoděk vytváří mikroskopickou „sklepní“ verzi totalitní utopie postavené na bohulibém motivu. Kratochvil navíc bohatou fabuli románu rozšiřuje o panoptikální výjevy z komunistického Brna, kde se pod rouškou ctnostného budování smilní jako kdykoli předtím. Pracuje s fantaskně podbarveným obrazem skutečnosti, čtenáře zbytečně nepoučuje, nevnucuje mu hodnocení a dokáže v pojetí padesátých let zachovat jiskřivý rozpor mezi banalitou všední existence a pokřiveností státního aparátu, stejně jako nostalgické echo avantgardních konceptů vzrušující revoluce.

Klíče, klec, pomsta

Jiří Kratochvil využil nadmíru náročné formy vypravěčské polyfonie. Různorodost vypravěčů neslouží k odkrytí podstaty světa, jenž postrádá scelující řád a smysl. Kratochvilova narace je silně dostředivá a početné nitky využitých vypravěčů-postav směřují do jediného ohniska, k jediné stabilní výpovědi. Nedočkáme se alternativních verzí fikčního světa – autorský vypravěč zůstává sebevědomě ve středu svého díla.

Na rovině vypravěče se zrcadlí ústřední­ metafora Slibu. Podobně jako Kamil Modráček i on vězní postavy ve zlaté kleci. Je majitelem klíčů a stále zpřítomňovaným architektem metafory o šalebné pomstě. Otevřeně podléhá kouzlu manipulace, svými hrdiny vláčí a vstupuje do jejich vnitřních monologů žertovnými glosami. Takový přístup hraničí se svévolí – a té se Kratochvil bohužel nevyvaruje. Vyprávění chybí ona iluzorní svoboda uvažování a celistvé nitro; mají tím pádem sklony k zpovrchnění. Autor obdivuhodně bohatým stylovým rejstříkem dokáže odlišit jednotlivé promluvy, ale hlubší charakterizace naráží na zmíněnou podřízenost dostředivému půdorysu jeho stavby. Postavy jsou dočasnými nositeli pohledu, prázdnými skořápkami, které vypravěč naplní a vzápětí opustí.

Vzdušné vězení ze slov

Zatímco Kamilu Modráčkovi se jeho podzemní utopie z rukou vymyká, pánovitý autorský vypravěč Slibu zůstává jistý. Jeho účel plně světí prostředky. Udržuje napětí, žongluje aluzemi, pohrává si se čtenářem a tragického vyznění docílí bez přepjatosti. Především ale dokáže zpřítomnit podstatu manipulací ve stalinské společnosti. Jeho ležérně rozevláté promluvy k „ctěnému čtenáři“ sice občas trpí až nadbytečným slovním exhibicionismem a strojenou květnatostí, ale i to lze brát jako součást velké narativní hry na pána sklepení a jeho poslušné vězně.

Kratochvilova nová kniha nesochá křečovitý pomník obětem komunistické zvůle. Neuzavírá místo pro komiku a absurditu, skrze niž se uhrančivá zrůdnost stalinské utopie vyjevuje přirozeně. Metaforickou strukturou poodhaluje cosi univerzálního v lidské povaze – neodolatelnost pomsty, sklon podléhat utopiím, podmanivý pocit třímání „volantu dějin“, ale i opojnou iluzi kontroly nad vlastním příběhem. Jakkoli Kratochvil podvratnou sílu vyprávění autoritativně ovládá, Slib v žádném případě není schematickým žalozpěvem. Spíše souzní s výrokem Slavoje Žižeka na adresu reprezentací velkých traumat lidských dějin: „Smích je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s nepochopitelným.“