Román Octaviana Palera Život na nástupišti, který vydalo nakladatelství Mladá Fronta v překladu Jindřicha Vacka, je prvním uvedením tohoto rumunského spisovatele a novináře do českého literárního prostředí. Kdo však v poslední době navštívil rumunská knihkupectví, nemohl Palerovy knihy přehlédnout, ač se možná jedná jen o pokračování vlny zájmu o jeho osobu vyvolané autorovým úmrtím v roce 2007. Octavian Paler může být vnímán jako kontroverzní osobnost: na jedné straně stojí jeho literárně–politická kariéra v rumunských médiích (mj. ředitel Rumunské televize v letech 1960–65, šéfredaktor významného deníku România liberă 1971–83), která vyvrcholila poslaneckým postem ve Velkém národním shromáždění (jak se tehdy nazýval rumunský parlament) v letech 1978-82, na druhé straně byl sledován tajnými službami kvůli svým prozápadním názorům a kritice Ceauşescova režimu.

Život na nástupišti se odehrává v jakémsi bezčasí na opuštěném vlakovém nádraží v blíže neurčeném místě obklopeném bažinami a zemí nikoho. Bezejmenný hlavní hrdina, jemuž můžeme říkat třeba Profesor, se tam ocitá po útěku z města ovládaného krotiteli kober a sepisuje tu paměti, v nichž obhajuje své předchozí skutky a ospravedlňuje svůj život. Profesor je prototypem vášnivého hledače pravdy a spravedlnosti, který si uvědomil její relativitu a není tudíž nikdy s to rozhodnout, vynést rozsudek; proto se nestal soudcem, ale profesorem historie v naději, že v minulosti je již vše jednoznačně dáno, včetně spravedlnosti. Zároveň je schopen oddat se vášnivě pouze jedné věci či myšlence a těsně před jejím završením či dokončením couvnout; tuto fatální vlastnost přičítá narození ve znamení Raka.

Jeho sekundantkou při čekání na nepřijíždějící vlak je Eleonora (jejíž jméno v arabštině znamená „Bůh je mé světlo“), žena, která utekla z města terorizovaného pro změnu psy a především jejich cvičiteli. Byla zamilovaná do soudce, který se pokusil vzepřít se tomuto nátlaku, a protože věděla příliš mnoho, musela ve vlastním zájmu odejít a dostala se na totéž nástupiště jako Profesor. Spojuje je pustina, v níž musí přežívat, nádraží, kam nepřijíždí žádný vlak a na hodinách funguje pouze minutová ručička. Každý z nich si s sebou nese noční můru své minulosti, své strachy a pochyby. Spolu však sdílejí nejistou přítomnost - nekonečné čekání na vlak, který přece musí přijet, když sem vedou koleje… Nakonec však minulost dostihne oba, i když každého z nich odlišným způsobem a každý z nich se s ní musí sám nějak vypořádat. Útěk se ukazuje být řešením pouze dočasným a útočiště v pustině je bezpečné jen zdánlivě.

Tyto dvě postavy Palerovi postačují k tomu, aby jejich prostřednictvím vyjádřil extrémní situace, do nichž se lidská bytost může dostat. Na jedné straně život plný neustálého strachu a zastrašování ve městech ovládaných krotiteli kober a cvičiteli psů, jejichž přání se většina obyvatel podvoluje z obavy o holý život, na druhé straně protipólem je život v naprosté pustině na nádraží, které je sice lidským výtvorem, ale bylo kdysi lidmi opuštěno a ztratilo tak svůj původní smysl. Kousek za nádražím končí koleje. Hrdinové jsou na zdánlivém konci, v pasti, ve slepé uličce. Nedobrovolný pobyt na liduprázdném nádraží umožňuje především Profesorovi přehodnotit jeho mladické touhy stát se poustevníkem a žít sám bez lidí. Odpověď na otázku, zdali je lepší žít uprostřed vyděšeného zmanipulovaného davu či naprosto sám bez vyhlídky na setkání s jakýmkoliv člověkem, román nedává, ale jeho závěr v sobě skýtá určitou, velmi lidskou naději.

Vzhledem k době vzniku díla je velmi snadné vnímat román jako jednu velkou alegorii na vládnoucí totalitární režim. Města ovládaná krotiteli kober a cvičiteli psů jsou velmi průhlednou narážkou na tehdejší situaci, v níž je člověk jen „nedokonalou mangustou“, tzn. bytostí bez protijedu proti kobrám. Zdánlivým řešením se jevilo opuštěné nádraží, které už dávno neslouží svému účelu a tady nezbývá než nekonečně dlouho čekat na vysvobození, na vlak, o němž není známo, zdali vůbec přijede, natož kdy. Čímž lze snadno rozumět změnu, pád režimu, komunistické zvůle a bezčasí: „Nezapomínej, že každé čekání je jen dočasné, i kdyby mělo trvat celý život.“ Je proto až s podivem, že takovéto dílo mohlo počátkem osmdesátých let v jednom z nejtvrdších diktátorských režimů východního bloku vůbec vyjít. Vysvětlením může být nejen rozporuplnost Palerova společenského postavení, ale i zvláštnosti tohoto režimu, kde se, podle slov bukurešťského profesora Eugena Negrice, „díky známostem dalo leccos zařídit“. Podrobněji o rumunském politickém vývoji pojednává překladatel Jindřich Vacek v doslovu, který osvětluje odlišnosti tamější situace.

Není však bezprostředně nutné číst jen mezi řádky. Samotná dějová linie románu je sice v podstatě velmi jednoduchá a dala by se převyprávět několika slovy, nicméně děj je pouhou záminkou pro autorovy úvahy a zamyšlení. Forma pamětí, výpovědi a jediné obhajoby, jaká je „odsouzenému“ povolena, umožňuje Palerovi obracet se přímo ke čtenáři a podtrhnout tak naléhavost těchto sdělení. Autor se však někdy svými myšlenkami nechává příliš strhnout a některé pasáže, u nichž se hůře hledá souvislost s hlavní dějovou linií, jsou příliš rozvláčné (např. Profesorova posedlost francouzskou revolucí a hloubáním o osudu Maximiliena Robespierra).

Historické souvislosti si patrně nelze zcela odmyslet a koneckonců by to ani nebylo žádoucí, ale klíčem k současné interpretaci tohoto díla může být citát Wilhelma von Humboldta, jímž je román uvozen: „To jak svůj osud člověk přijímá, je důležitější než osud sám“. Přes vnější okolnosti, které mohou být jakkoliv nepříznivé, je to nakonec člověk, každý sám za sebe, jenž je hybatelem věcí a může se snadno stát katem, resp. krotitelem, i obětí kobřího jedu. Člověk, pro něhož je jednodušší podlehnout než odolat, sklonit hlavu než zůstat stát rovně. Proto na závěr hlavní hrdina pronáší modlitbu vtělenou do několika slov: „Bože ochraňuj mě přede mnou samým.“ Ty nejdůležitější zápasy našich životů se, přes veškerá zdání, odehrávají jen a pouze uvnitř nás samých.