Když psal Michal Šanda svou sbírku povídek, musel se zřejmě náramně bavit. Obec Merekvice obydlel množstvím bizarních postav a příběhů, kterými na první pohled narušuje tradiční vyprávěcí postupy a syžetovou výstavbu klasických pohádek.

Jeho obec je vystavěna především na slově, ostatně všechny příběhy ve skutečnosti vypravěči sdělila hokynářka Oktábcová, jedná se tedy o jakési smíšené zboží obsahující drby všeho druhu. Od hospodských povídaček po nonsensovou zacyklenou pohádku v jedné větě V Maredovic stodole. V závěru se celý tento svět příznačně nahází se svými proprietami do hořícího rybníka, kde zmizí nadobro, na důkaz toho, že vše bylo jen šplechtem.

Stavebními kameny tohoto světa jsou zejména archaické či slangové výrazy (všelijakými „grobiány“, „gourmety“, „ožbrundy“ se kniha jen hemží), podivné figury (např. postava jménem Chobodides objeví v jednom opuštěném „buřtstánku“ čerty, kteří opékají na grilu hříšníky), a především vypravěčovo upovídané „vodění za nos“. Tak by se dalo nazvat mnoho situací, kdy čtenáře nechává vyčkat před očekávanou pointou či odbočí od děje, okomentuje vlastní vypravěčství, záměrně vypráví „z cesty“ apod.

Z toho důvodu, jako by na truc čtenáři, například v příběhu Meducína, říká, proč do textu vpašoval slovo pecivál, a vysvětluje, že i samotné vypravěčovo vysvětlování ho vždy v knihách nudilo. Jinde dokonce prozrazuje, čím chce tato kniha být – „pramennou“, a proto do ní zařazuje příběh o hastrmanovi. Často retarduje děj i dlouhými výčty, v závěrečné povídce předměty, které podlehnou ohni, dokonce vypisuje do jednotlivých řádků. V Hraničním kameni typicky „obnažuje“ svou metodu: „U pohádek je mustr zhusta sklenutý do třetice, přitom nosný fór je zřejmý hned napoprvé. Kánon je kánon, a proto i já musím zůstat věrný praxi starých vypravěčů.“ Jako v předchozím případě svými osloveními a poučováním čtenářů mnohdy ospravedlňuje celé dlouhé pasáže. Jedna z digresí je ukázková, vysvětluje v ní význam sousloví „dát za pravdu“. Připomíná slavnou Cervantesovu lingvistickou vsuvku v Donu Quijotovi o významu slova „albogues“; i v naší knize by se chtělo se Cervantesem na závěr dodat: „Toto jsem ti řekl mimochodem, poněvadž mi to přivedla na mysl příležitost zmíniti se o albogues.“

Michal Šanda se zkrátka poučil u množství předchůdců, které bavilo spíše rozprávět, než směřovat nejsnazší stezkou k závěru. Podobných fines hojně využívá například Karel Čapek ve svých Devatero pohádkách. Viktor Šklovskij mnohé z nich trefně popsal ve své Teorii prózy. (Mimochodem o problematizování přístupu k fabuli digresemi se vyjadřuje jako o běžném prostředku literatury a o mimořádném díle podobného druhu, o Tristamovi Shandym, mluví jako o „nejtypičtějším románu světové literatury“.)

Tak autor vstupuje Merekvicemi na cestu již hluboko vyšlapanou, ale přesto se jeho kniha jeví v současné literatuře jako zjev poměrně neobvyklý. Svět podobných textů je velmi široký, je zde možné cvrnkat si se slovy, s významy, s obrazy, a to často záměrně mimo důlek do průzračné tůně či strmého kopce, odkud se nakonec skutálí zpět. Je to hra, ale má jistá pravidla. A jak je u her obvyklé, je nutné ji inovovat či její meze nepřepínat, jinak se opotřebuje. A to se může stát i v Merekvicích. Jejich autor na slovech vystavěl vysokou stavbu, jež není vždy podložena zajímavým příběhem a je tak o to více vrtkavá (Hrabalovy, Ajvazovy ani Vančurovy příběhy se nespokojí se slovním žonglérstvím) a mohla by se snadno zřítit do sutin nudy, kterou by neospravedlnila žádná z odboček.

Sem míří ilustrace Jaromíra Františka Palmeho, protože většinou nerespektují žánr knihy a svou názorností a upjatostí spíše vyvolávají pochmurný dojem. Což je škoda, neboť hra vyžaduje hravost.