Prababička

Třesu se už celé ráno. Jsem doma sama, Joško je u sebe v pokoji, viděla jsem ho. Čumí, kouří a jednou nás určitě všechny podpálí. Volala mi soudružka Radojka přes mobil. Její syn je komentátor v jedněch velkých novinách. Každý den jí nosí domů všechny možné noviny, dostává je zadarmo a soudružka Radojka je pak čte a všechny kolem informuje, kdo umřel. Dneska umřely soudružka Branka a soudružka Mira. A to byly mladší než já. V Chorvatsku žije tisíc čtyři sta lidí starších sta let. Co jestli budu žít ještě dvacet let?

Opravdu, chleba je čím dál menší, ale mám v životě i tak nějaké radosti. Dostala jsem veselou zprávu, na kterou jsem dlouho, dlouho čekala. Někde jsem si přečetla, že nejšťastnější a nejstarší lidé nežijí na Kavkazu a nepijí zakysané mléko, nesnáším mléko, mám krevní skupinu A, po zakysaném mléce zvracím, zvracím, když jsem sama doma, polykám to, když je někdo doma. Nikomu se nelíbí poslouchat starou ženskou, jak zvrací. Nejstarší lidé žijí v nejdražší pařížské ulici, zapomněla jsem, jak se ta ulice jmenuje, určitě to není Pátá, ta je v New Yorku. A proč tam lidi žijou nejdéle? Protože jsou bohatý. Peníze totiž dělají život snesitelnější a dlouhý. Pochopila jsem to pozdě, moc pozdě. Ne, ne. Přišla dobrá zpráva.

Povím vám teď něco o soudružce Radojce, vy máte trpělivost. Vnuk mi povídá, babi, Američani se furt usmívají, říkají dobrý den, jak se máte, tam tě nikdo neposílá do prdele, lidi jsou tak milí. Proto vám to budu vyprávět pomalu. Nespěcháte ani vy, ani já. Mám radost, mluvím teď o soudružce Radojce, když mi zavolá. Jak bych jinak znala, kdo umřel. Ale moc mi vadí, když mluví o svém synovi. Furt mluví o svém synovi. Můj Mirko, můj Mirko, byl v televizi, poslechni si někdy nějaký jeho komentář, zase ho zvali do televize, i když jim řekl, poslal je, kam patří, svině! A svině jsou politici, které Radojčin Mirko napadá ve svých komentářích.

Mlčím, poslouchám, mlčím, poslouchám. Poslouchám a mlčím. A nic neříkám. Možná jsem neměla říkat „a nic neříkám“, když jsem řekla, že poslouchám a mlčím? Nevím, jak smazat větu „a nic neříkám“. Kdyby mi soudružka Radojka nezavolala, nevěděla bych, kdo umřel, ano, to jsem už řekla, a když někdo z našich umře, tak můžu telefonovat, jak dlouho chci. Když povím, že umřela soudružka Lidija, ona ještě neumřela, ale oni nevědí, jak se moje soudružky jmenují, tak se na mě vážně podívají, jako by jim bylo líto, že soudružka Lidija umřela a jako by jim bylo líto, že je smrt soudružky Lidije ohlášení mojí smrti, parchanti všiví, pak můžu telefonovat. Když někdo z našich umře, nejdřív vyjádřím soustrast pozůstalému, když je to soudruh – tak soudruhovi, když je to soudružka – tak soudružce. A pak si popovídáme o starých časech...

s. 95-96

Dvojčata

- Spíš?

- Ne.

- Jestli jsme malý Srbky, tak až se narodíme, bude nás vlastní děda píchat, až z nás budou malý holky.

- Nebude, dneska už je v Chorvatsku mír, nejsou tady malý Srbky, náš děda nás nebude píchat kdyby jsme byly malý Srbky až se narodíme. V míru se v Chorvatsku znásilňujou jenom malý Chorvatky.

- A jestli budeme malý Chorvatky, tak nás náš děda bude píchat, protože náš děda v míru bude píchat malý Chorvatky?

- Nebude. Náš děda v míru honí.

- Náš děda je válečný zločinec.

- Není. Znásilňování není v době války zločin, to je boj za svobodu jinými prostředky.

- A to je každý boj za svobodu píchání malých holek?

- Každý.

- Nechtěl bych být holka. Slyšel jsem, že holky v Argentině, které pracujou na pokladnách v megamarketech, můžou chodit na záchod jenom když mají menstruaci a nosej červené pásky na rukávu, aby se vědělo, že můžou na záchod. Já se nechci narodit, jestli mám být holka, abych pak musel chodit s páskou na rukávu a sedět za kasou.

- Chorvatsko ještě není Argentina a kdyby jsme byli za kasou, budeme aspoň v teple. V Chorvatsku je mír, mír, mír, bratře, mír, vojáci nás nebudou píchat.

- Nechtěl bych být holkou a křičet mámo, mámo, zatímco mě budou píchat vojáci se špinavým ptákem.

- Slyšel jsme válku v televizi. Pořád pršelo, oni jsou v zákopech a v zákopech je bláto. Není možné, aby vojáci byli špinavý a měli čistý ptáky.

- To by ti bylo líp, kdyby tě ve válce píchali bojovníci za svobodu s čistým ptákem?

- Stejně tak je to stejnej pták.

- Je ošklivé mluvit sprostě.

- Proč náš děda říká mámě – slepičko?

s. 138-139

Vedrana Rudan: Crnci u Firenci (Černoši ve Florencii), nakladatelství Profil International, Zagreb 2009, 170 s.