I když česky už vyšly překladové knihy o sociální a kulturní antropologii od Roberta F. Murphyho (ta dokonce už v sedmi vydáních) a další od Jeana Copanse, publikace norského antropologa Thomase Eriksena Sociální a kulturní antropologie je z nich nejobsáhlejší, asi nejvíce zohledňuje nejnovější trendy tohoto oboru a - jak se píše v anotaci - přitom skutečně „překlenuje propast mezi klasickou a současnou antropologií“.

I Copans ve své knize postihuje to, že sociální a kulturní antropologie se zaměřuje právě na „hledání jinakosti a jejích identických forem“, přičemž dnes už „Jiný“ není exotický primitiv ani náš venkovský předek, nýbrž je naším spoluobčanem a souborem „jiných“, produkovaných naší vlastní společností. Tentýž sebereflexivní pohyb současných západních společností zmiňuje také norský autor, ovšem zdůrazňuje, že v současné době vnukové těch, kteří kdysi podávali o svých domorodých kulturách zprávy evropským antropologům, sami píšou sociologické a antropologické, teoreticky fundované texty.

Nejrůznějších odlišností, kterými se vyznačují jednotlivé kultury, ovšem navzdory vší globalizaci stále zůstává mnoho, a jak Eriksen na mnoha stránkách své knihy ukazuje, právě vlivem činnosti západních antropologů nebo internetu dnes mnozí „domorodci“ objevují / konstruují / nacházejí svoji etnickou identitu. To však platí i pro Evropany: třeba vlivem pořádání karibského karnevalu v londýnském Notting Hillu se oživují také středověké místní tradice tohoto rituálu.

Podle Eriksena se ovšem i dnes jednotlivé kultury značně liší třeba v tom, který smysl je pro jejich vnímání a organizaci světa primární: existují kultury, které třídí svět podle tepla, jiné podle čichu, další podle barvy. V antice a středověku byla v Evropě růže spojována s vůní, a až v 18. století se jejím smyslem stalo „rozptýlit oko“. V některých kulturách se neexistuje evropské rozlišení mezi rozumem a citem, a samotný pojem osobnosti v našem pojetí je vlastně vynálezem Západu. Erikson přitom zdůrazňuje, že třeba melanéský koncept lidského já je z hlediska i západní sociologie správnější než běžné pojetí obyvatel Západu - stejně jako sociologové totiž mnohé přírodní národy člověka vnímaji jako souhrn jeho společenských vztahů a lidskou bytost nepovažujáí za plně vyvinutého člověka, dokud si neosvojí základní kategorie místní kultury. Podobně v některých společnostech člověk není považován za mrtvého, dokud nejsou splaceny všechny jeho dluhy a dokud není rozděleno dědictví, jež po něm zůstalo.

Eriksen probírá nejrůznější oblasti antropologie: obsáhle a záslužně se například věnuje koexistenci naprosto odlišných systémů vědění, které jsou kladeny vedle sebe bez pokusů o jejich integraci. Podle situace tak může tentýž aktér čerpat z několika navzájem logicky se vylučujících soustav vědění, a podle druhu svých obtíží či problémů jít třeba k léčiteli, knězi, šamanovi nebo lékaři.

Autor připomíná antropologické přístupy k takovým jevům, jako jsou sportovní utkání: olympijské hry pak mohou být interpretovány jako rituály oslavující a legitimizující modernitu. V nezvyklém kontextu, kterému se u nás někdy blíží - pokud vím - snad jen Tomáš Halík - antropolog píše i o soudobém konzumentství. Nepřidává se totiž na stranu jeho kritiků, ale naopak referuje o dílech antropologů, kteří výpravy londýnských hospodyněk za nákupy vysvětlují ne jejich hrabivostí, ale jejich citovou starostí o druhé. A namísto stereotypních, i když oprávněných stížností na komercionalizaci Vánoc Eriksen horečné adventní nakupování chválí jako projev pospolitosti.

Kniha se neomezuje jen na odborné antropologické texty: je prokládána citáty z krásné literatury (třeba Kafky), najdeme v ní i odkazy na romány (S. Rushdie, exil a etnická revitalizace) či drama (S. Beckett, divadelní hra jako rituál). V závěru navíc najdeme vymezení cílů antropologie, které se shodují třeba s definicemi fantastické literatury: jde v ní o vědomí toho, že „všechno v naší společnosti by mohlo být jinak: náš životní způsob je jen jedním z mnoha nesčetných životních způsobů, které si lidé osvojili“. V Eriksonově knize je ovšem všechno - ve srovnání s fantasy - přece jen o něco skutečnější.

Thomas Hylland Eriksen: Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál, Portál, Praha, 2008.
Robert F. Murphy: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Sociologické nakladatelství, Praha, 2008.
Jean Copans: Základy antropologie a etnologie, Portál, Praha, 2001.