O jednom spasiteli

V tom roce už se stáhli do hor.
Byla zima. Sužovaly je přízraky. Měli hlad, i když sem tam se ještě našel alespoň potkan. Ti, kteří byli ještě ochotní vařit, stáli před velkou zkouškou, ale docela uspěli. Všichni uznale pomlaskávali jazykem. Velikým, společným jazykem.
„Jistě,“ řekl jeden, „ale všem je snad jasné, že je to ústupek. Nedobrovolný.“
Snažili se hodně spolu mluvit. O bytí, nebytí, smyšlených světech. Toho, co by stálo za to, si ovšem moc říct nedokázali.
„Hlavní je, že přemýšlíme,“ řekl někdo. „Jinak je to celý pěkně na hovno.“
Báli se, byla jim zima. Když jim byla velká zima, přitiskli se k sobě a báli se ještě víc. Posadili se, jeden držel hlídku. Ostatní se pak pokoušeli trochu klidněji zamhouřit oka.
„Mějme společné ženy!“ navrhl jeden. „Tak to bude lepší.“
Mezi dva muže se potom dostala vždy jedna žena. Skutečně to bylo lepší a vždycky jiné.
„Není třeba bát se změn!“ prohlásil na to konto jiný.
Téměř neměli možnost být chvíli sami, ani na pár minut. Dokonce i kolem skalní prohlubně sloužící jako záchod se pořád někdo motal. Na druhou stranu nebylo radno vyjít si sám do lesa. Měli jen několik málo seker a žádnou šanci ubránit se.

Nedokázal by přesně říct, kdy to začalo. Čím dál tím častěji si ovšem uvažoval jen sám pro sebe, s vyloučením všech ostatních. Přestal se klepat zimou, přešel ho věčný hlad i strach, neměl chuť ani na ženy. (Za to však mohla nejspíš zima.) Byl jinde, řekl by, kdyby nebyl příliš upjatý a měl rád klišé, ony společné květy pomyslných luhů.
Samozřejmě tam byl dál, ale muselo fungovat i něco jiného, co by mohl nazvat stavem bytí, kdyby mu byla příjemná třebas jen vůně zmíněných květů.
Nebylo to dobré a nebylo to špatné, konečně byl sám, konečně měl vlastní pocit. A ten byl čistý. Zvláštní i příjemný.
Jednou promluvil:
„Pročpak se bojíte, kamarádi? Pohleďte, já ponořil se do sebe a spatřil jsem tam štěstí. Vrčelo na dvoře mé duše, uvázané na řetěz a bylo krásné jako hory. Vstaňme a rozptylme se po lese, ať jsme od sebe navzájem na danou vzdálenost. Jeden den, jeden mizerný den se zkuste podívat sami do sebe. Potom ho také spatříte.“
„Drž už konečně hubu...,“ okřikli ho ostatní unaveně.
Na druhý den je roztrhala divá zvěř.