Jméno švýcarského myslitele a biologa Adolfa Portmanna už těm, kteří čtou texty Z. Neubauera nebo S. Komárka, není neznámé, většině české populace ovšem jeho existence a neotřelé myšlenky asi zůstávají nadále utajeny. Dalším krokem k tomu, aby se to trochu napravilo, je vloni vydaná publikace Biologie ve službách zjevu: k teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna. Kniha obsahuje jak přeložené texty A. Portmanna, ruského odborníka na „kognitologickou hermeneutiku“ Sergeje Čebanova, a hlavně texty českých zastánců a propagátorů Portmannova díla, vedle Komárka K. Kleisnera, M. Stelly, a K. Chobota. Kniha má jistě své nedostatky - v překladu z ruštiny například překladatel, profesí biolog, v ruském přepisu nerozpoznal známého lingvistu E. Sapira; publikace obsahuje i jistá diskutabilní místa (ostatně jako každé podnětné dílo). Pokud tedy Marco Stella poznamenává, že o vlastnostech vody toho víme mnoho, ale „naopak o prostředí kultury a jeho biologických a sociálních pravidlech toho víme pramálo“, leckdo (zvláště absolvent oboru kulturologie) by se mohl až urazit. Mohu se rovnou přiznat, že kulturologie je jedním z oborů, které jsem vystudoval i já - ale citovaná slova je asi lepší pojmout jako námět k diskuzi. O fungování kultury, o nejrůznějších funkcích, které plní, už toho bylo napsáno spousta, a to od úrovně kutlury materiální až po symbolickou - jak to vše ale utváří člověka je ovšem téma stále inspirativní, a také Stellova na Portmanna navazující stať o „lidské domestikaci“ může být vítaným příspěvkem. Jak Stella (a před ním u nás už také Komárek) naznačuje, nacházíme se někde uprostřed evoluční události, kdy dochází ke zmenšování zubů, čelistí, mozku, a to vše je součástí „domestikace a krocení sebe sama“.

Kniha Biologie ve službách zjevu je ovšem nanejvýš doporučeníhodná, a to zdaleka ne jen biologům. Vždyť i pojmy, se kterými se v ní operuje, se častěji objevují spíše ve slovníku vědců humanitních: Čebanov se kupříkladu široce rozepisuje o pojmu „styl“, který chápe jako princip prostupující přírodu i kulturu. Pokud kunsthistorici mluví o historických stylech, u Čebanova získávají historické styly hlubší časovou perspektivu: styly charakterizují etapy života na Zemi, takže ze vzhledu organismu (třeba latimerie podivné) lze usuzovat na jeho (v tomto případě vysoký) evoluční věk. Jiný příklad: A. Portmann v jednom ze svých textů upozorňuje nato, že zpěv ptačích samců slouží k vymezení teritoria, ve kterém se „izolují“, zpěv ovšem slouží právě jako prostředek akustického kontaktu s ostatními samci - autor se přitom dostává na samotnou hranici sémiotiky. Připomeňme, že takzvanou zoosémiotiku dnes rozvíjí třeba autoři navazující na slavnou tartuskou školu (a v jejich sbornících publikuje i Čebanov). Nezbývá než doufat, že publikace Biologie ve službách zjevu i další svazky z edice Amfiobois, která se chce programově pohybovat „mezi vícero živly, mezi více žánry i vědami“, nepovede k izolaci, ale naopak k navazování kontaktů a podporování dialogu mezi vědci z oblastí oborů přírodních a humanitních.