Herbert, Zbigniew - ukázky z básnické tvorby
Pan Cogito ale / nechce žít jako by // chtěl by bojovat / s netvorem / na udusané zemi...
Zbigniew Herbert: Netvor pana Cogito
1
Šťastlivec svatý Jiří
z rytířského sedla
mohl přesně odhadnout
sílu i pohyby draka
první zásada strategie
správný odhad soka
Pan Cogito
je v horší pozici
sedí v nízkém
sedle doliny
zastřené hustou mlhou
skrz mlhu nelze zahlédnout
planoucí oči
chtivé pazoury
chřtán
skrz mlhu
je vidět jen
mihotání nicoty
netvor Pana Cogito
postrádá rozměrů
těžko ho popsat
vymyká se definicím
je jak ohromná deprese
rozestřená nad krajem
nelze ji probodnout
perem
argumentem
kopím
nebýt dusivé tíže
a smrti kterou sesílá
člověk by myslel
že je přeludem
chorobné obraznosti
ale on je
je najisto
jak čoud vyplňuje zcela
domy svatyně bazary
tráví studně
ničí stavby mysli
plísní pokrývá chléb
dokladem existence netvora
jsou jeho oběti
je to doklad nepřímý
ale dostatečný
2
rozumní lidé říkají
že se s netvorem
dá sžít
je jen třeba se vyvarovat
zbrklých pohybů
zbrklé mluvy
v případě ohrožení
na sebe vzít podobu
kamene anebo listu
poslechnout moudrou Přírodu
která doporučuje mimikry
dýchat mělce
dělat že nejsme
Pan Cogito ale
nechce žít jako by
chtěl by bojovat
s netvorem
na udusané zemi
vychází tedy za úsvitu
na spící předměstí
prozíravě vybavený
dlouhým ostrým předmětem
volá netvora
v pustých ulicích
uráží netvora
provokuje netvora
jako troufalý harcovník
armády která není
volá –
vylez podlý tchoři
skrz mlhu
je vidět jen
ohromnou tlamu nicoty
Pan Cogito chce nastoupit
nerovný boj
měl by přijít
co možná brzy
dřív než nastane
zával netečností
obyčejná smrt bez slávy
udušení beztvarostí
Breviář
Pane,
přijmi mé díky za všechny ty krámy života, v nichž
tonu od nepaměti bez pomoci smrtelně
soustředěný na ustavičné shánění drobností.
Buď pochválen, žes mi dal nenápadné knoflíky,
šle, špendlíky, brýle, potoky inkoustu, vždy
pohostinné nepopsané listy papíru, průsvitné košilky, aktovky
trpělivé,
čekající.
Pane, přijmi mé díky za stříkačky s jehlou silnou i tenkou jak
vlas, všeliké náplasti, obvazy, pokorný obklad, díky
za kapačky, solné roztoky, kanyly a nadevšecko
za prášky na spaní se jmény jak římské nymfy,
které jsou dobré, protože prosí, připomínají, nahrazují
smrt.
Poslání pana Cogito
Jdi kam odešli tamti k temné hranici
pro zlaté rouno nicoty tvou poslední odměnu
jdi vzpřímen mezi těmi kdo klečí
kdo odvráceni jsou zády a svrženi v prach
zachránil ses ne proto abys žil
máš málo času musíš vydat svědectví
buď odvážný když rozum klame buď odvážný
při posledním účtování jen to se počítá
a hněv tvůj bezmocný ať je jak moře
kdykoliv uslyšíš hlas ponížených a bitých
ať neopouští tě tvá sestra Pohrdání
špicly, katy, tchoři – oni vyhrají
půjdou na tvůj pohřeb s úlevou hodí hroudu
a kůrovec napíše tvůj uhlazený životopis
a neodpouštěj vpravdě není v tvé moci
odpouštět ve jménu zrazených za úsvitu
střez se ale nepotřebné pýchy
prohlížej v zrcadle svou bláznovskou tvář
opakuj: byl jsem povolán – což nebylo lepších
střež se oschlosti srdce miluj zřídlo zrána
ptáka neznámého jména dub zimní
světlo na zdi nádheru nebe
ty nepotřebují tvůj teplý dech
jsou tu aby říkaly: nikdo tě nepotěší
bdi – až světlo na horách dá znamení – vstaň a jdi
dokud krev obrací v prsou tvou temnou hvězdu
opakuj stará zaříkání lidstva pohádky legendy
protože tak dobudeš dobro které nedobudeš
opakuj velká slova opakuj je úporně
jak ti kdo procházeli pouští a hynuli v písku
a odmění tě za to tím co mají při ruce
mrskáním smíchu vraždou na smeťáku
protože jenom tak budeš přijat do kruhu chladných lebek
do kruhu svých předků: Gilgameše Hektora Rolanda
obránců království bez hranic a města popelů
Buď věrný Jdi
Malé srdce
Janu Jozefu Szczepańskému
kulka kterou vystřelil jsem
v čase veliké vojny
oběhla zeměkouli
a trefila mě do zad
v té nejméně vhodné chvíli
kdy jsem si byl jist
že zapomněl jsem všecko
jeho – moje viny
přece tak jak jiní
chtěl jsem vymazat z paměti
tváře nenávisti
historie těšila
že bojoval jsem s přesilou
a Kniha říkala
- to on byl Kain
tolik let trpělivě
tolik let nadarmo
smýval jsem vodou soucitu
saze krev urážky
aby šlechetná krása
půvab bytí
a možná i dobro
měly ve mně svůj dům
přece tak jak všichni
toužil jsem po návratu
do zátoky dětství
do kraje nevinnosti
kulka kterou vystřelil jsem
z malorážní zbraně
navzdory zákonům gravitace
oběhla zeměkouli
a trefila mě do zad
jako by chtěla říct
- že nic nikomu
nebude darováno
tak teď sedím sám
na kmeni uťatého stromu
v samém středu
zapomenuté bitvy
a snovám šedý pavouk
hořké úvahy
o příliš velké paměti
o příliš malém srdci
další vybrané překlady: http://www.polonusbrno.org/herbert.htm