Těsně za sebou nedávno vyšly hned dvě knihy, jejichž názvy jsou podobné a které pojednávají o témže předmětu: Velké čínské zdi. Turnbullova publikace z nakladatelství Grada je součástí edice Fortifikace, což nám už samo o sobě napoví, že její zaměření je hlavně architektonické. Kniha popisuje historii vzniku zdi a technické detaily spojené s její výstavbou a vojenskou obranou, je plná barevných fotografií a ilustrací. Oproti tomu v knize profesorky čínské historie a literatury na univerzitě v Cambridge, Julie Lovellové, čtenář najde obrázků jen několik a barevný ani jeden. Zato se u ní může setkat s velmi barvitým a plastickým vylíčením historie Číny, v níž je hlavní metaforou postihující, jak se Čína v různých obdobích vztahovala k vnějšímu světu, právě obraz čínské zdi. Její velmi fundovaná kniha je přitom, podle anglického zvyku, psána s jemnou ironií a humorem: dlouhou dobu mohli podle ní cizinci navštěvovat Čínu jen jako podřízení vazalové přinášející daně; když roku 1793 navštívila Čínu britská delegace, měla v té době místo ministerstva zahraničí jen jakési oddělení pro vybírání daní vybavené systémem nařízení stanovících, kdy a jak často jsou od příchozích vyžadovány prostrace - padnutí na zem jako projev nejvyšší úcty; to Britové odmítli, ale když o dva roky později Čínu navštívila holandská mise, její členové „prováděli prostrace tak rychle, až jim přitom z hlavy padaly klobouky, nebo spíš paruky“.

Ač jsou obě knihy odlišně zaměřeny, tam, kde referují o shodných věcech, se většinou shodují. Oba autoři především vyvracejí podle Turnbulla „pověru“ a „nezajímavý nesmysl“ o tom, že je zeď viditelná z vesmíru. Oba také shodně tvrdí, že „Čína „objevila“ svou zeď mnohem později, než se zrodilo evropské nadšení pro tuto stavbu“ (Turnbull). Ještě radikálněji to formulovala Lovellová, která příslušnou kapitolu nazvala „Jak barbaři stvořili Velkou zeď“. Autorka v ní ukazuje, jak odlišné skupiny Evropanů se tehdy podílely na „vytváření“ mýtu o Velké zdi jako jednoho z divů světa a sdíleli ho: jak jezuité, pro které se stala předmětem uctívání a integrální součástí jejich „pochlebování Číně“, tak Voltaire, který sice býval s jezuity často na kordy, přesto ale „spolkl celou jejich verzi o Číně“; láska k této zemi podle Lovellové do jisté míry ohrožovala jeho uměleckou integritu a osobní důstojnost.

Právě evropská recepce Číny určitě patří k nejpoutavějším stránkám knihy J. Lovellové. Pro každého, kdo chce porozumět i dnešní Číně, je její kniha důležitá, právě prostřednictvím metafory Velké zdi totiž autorka ukazuje, jak ve svých dějinách Čína stále kolísá mezi útokem a obranou, otevřeností a izolovaností, hladem po cizí exotice a klamnou nadřazeností. To se samozřejmě týká i dneška, kdy se Čína podle sinologa L. Zádrapy na jedné straně „už sto let snaží dohnat Západ a být jako Západ“, na straně druhé je až chorobně přecitlivělá na jakoukoli kritiku a chce být pouze obdivována. Třeba prostřednictvím právě své Velké zdi.