Ahmet Altan se nikdy příliš netajil svou averzí vůči postmoderně a ve svých četných esejích a rozhovorech neskrývá obdiv k literatuře 19. století, k autorům jako Balzac, Tolstý nebo Flaubert, kteří prý „tak krásně vyprávěli o životě, až si literáti 20. století uvědomili, že o člověku nebudou moci vyprávět stejně krásně, zalekli se a od klasické literatury utekli”. Přesto Altan modernistické postupy zcela nezavrhuje (jak paradoxně dobře dokázal třeba ve svém vskutku postmoderním románu Dört Mevsim Sonbahar [Po celý rok podzim] z roku 1982), navrhuje je ale zasadit do tradičních románových technik, aby tak vzniklo něco, čemu říká „neoklasický styl”. Ten definuje jako „rekonstrukci klasických románů, té nádherné rovnováhy mezi člověkem a událostí (..) [ale] za využití možností duchaplného utváření fabule, které nám odkázala literatura 20. století, moderna a postmoderna (...) Neoklasický styl propojí hloubku klasického románu s chytrými hrami, které nám poskytuje moderna a postmoderna.“

Jako rána po meči je poměrně zdařilou ukázkou „neoklasického stylu“ a zároveň textem mistrně balancujícím na hraně historického románu a historické romance. Osou románu je vášnivý a osudový vztah Hüseyina Hikmeta, syna ze starobylé rodiny s vazbami na sultánský palác, a Mehpare, bývalé manželky jednoho řádového šejcha, odehrávající se na pozadí bouřlivých historických změn během období tzv. hamidovské despocie (1876-1909) a formování mladotureckého hnutí. V románu najdeme pasáže, které poutavě přibližují atmosféru osmanské říše pozdního 19. století: mladoturecké revolucionáře, rodící se nacionalistické hnutí, bulharské povstání, vření v Makedonii nebo boje za ústavu a tyto pasáže rámují líčení výše zmiňovaného milostného příběhu. Tento „klasický“ (mimetický) způsob narace je však „pokřiven“ jistými inovativními, „nerealistickými“ prvky. Děj totiž čtenáři zprostředkovává záhadná postava Osmana, jediného obyvatele rozpadlého dervíšského konventu, který je možná potomkem jedné z obou hlavních postav románu a žije zřejmě v naší současnosti. Osman sám však od té doby, co „praskla křišťálová koule času“ ztrácí ponětí o skutečném čase a hrouží se do časoprostoru, kde se mísí minulost, přítomnost i budoucnost. V jeho domě ho navštěvují mrtví, aby mu „vyprávěli o městech, palácích, rezidencích, vilách, klášterech, o válkách, střetech, zradách, přátelstvích a o lidech” (s. 8).

Rozvášněné milence Hikmeta a Mehpare však dramatické události doby příliš nezajímají, naopak si chtějí co nejvíce užít bezstarostného života. Femme fatale Mehpare si Hikmeta připoutává stále rafinovanějšími druhy zábav a sexuálních hrátek, v jejichž cudně svůdném popisu je Altan opravdu nedostižný; vždyť také jeho román Sudaki İz (Stopa ve vodě, 1985) byl svého času zakázán za „propagaci pornografie“ (nutno však poznamenat, že čtenáře odkojeného současnou euroamerickou literaturou asi Altanova kultivovaná erotičnost nijak šokovat nebude). Nespoutaná vášeň Hikmeta a Mehpare má ale od počátku trpkou pachuť, protože je jim čím dál víc zřejmé, že se jednou nenávratně vyprázdní a vztah skončí: což si vášní oslepený Hikmet uvědomuje, až když ho Mehpare jednoho dne podvede. Vystřízlivělý Hikmet ztrácí smysl života a prostřelí si hlavu – přesně ve chvíli, kdy se lidé vyhrnou do ulic, aby oslavili obnovení osmanské ústavy. Soukromá a „veřejná“ historie se tak v jediném krátkém okamžiku protnou a zase navždy odloučí, jako by spolu neměly vůbec nic společného. Daleko důležitější jsou pro Altana mezilidská dramata, city a vášně; sociální nebo politické změny hrají zcela podružnou roli.

Ač Altanův román nedosahuje kvalit takových „metahistorických“ románů jako je třeba Gürselův Boğazkesen, jeho umné lavírování na hraně mezi románem a romancí přináší do bezbřehé záplavy beletrie s historickou tématikou svěží vítr.

Výpisky z románu:
„(…) mluvit s mrtvými bavilo Osmana možná proto, že mu to umožňovalo zblízka sledovat výsměch Boha, který si pohrává s lidmi; stále však propadal pocitu, že je tady ještě někdo další, kdo se baví: ať už to byl kdokoliv, linkoval lidem osud, psal příběh života a přitom se bavil vědomím, že nemusí prožít to, co sám napsal, a údivem těch, kteří to prožívali. Život byl náramně zábavná věc, jenže podle Osmana se bavili pouze bozi, spisovatelé a blázni, tedy ti, co opravdu nežijí; kromě kratochvíle na účet živých jim toho ostatně moc nezbývalo” (s.144)