Povídková tvorba stojí dnes bohužel velmi často na pokraji zájmu, ať již toho čtenářského, tak i kritického. A přitom to jsou právě nejkratší literární útvary, které dokáží na svého autora prozradit mnohem víc než sebeupovídanější román. Na takto malém prostoru nebývá místa pro zbytečné fráze či květnatá vyjádření, spisovatel nemá desítky stránek, aby mohl dopodrobna vypovědět vše, co měl v plánu. Musí umět upoutat hned od samého počátku, dát své povídce to správné tempo a vše přirozeně završit patřičnou pointou. Proto jednotliví autoři tíhnou buď ke kratším či k delším lit. útvarům; jen málokdo se může holedbat tím, že mistrovsky zvládá oboje. To však není případ irské prozaičky Anne Enright.

Tato spisovatelka má za sebou již celou řadu úspěchů, ale na ten největší čekala až do loňského roku, kdy si jejího díla, kokr. románu The Gathering, konečně všimla i porota Bookerovy ceny. Anne Enright v něm, aniž by jakkoliv změnila předmět svého zájmu, zužitkovala vše, co se naučila za svou více než patnáctiletou literární kariéru. Stejně jako v předchozích čtyřech románech a jednom svazku povídek se zaměřila na svět žen, především jejich niterné pocity, nejistotu, úzkost a co především pověstné „kostlivce“, které v sobě ukrývají.

Pakliže byl román The Gathering přirovnán k temnému jezeru, pod jehož hladinu hledíme, nejnovější sbírka povídek Anne Enright je víc než to: je to, jako bychom do onoho zlověstného jezera skočili a nemohli se šokem z jeho ledové černé vody ani nadechnout. Přitom vše vypadá tak prostě. Kratičké povídky o každodenních strastech obyčejných hrdinek: vysokoškolačky na koleji, osamělé ženy v důchodu, novopečené matky, znavené ženy v domácnosti během dovolené ve Francii. Může se zdát, že jde o triviální, tudíž nezajímavé starosti všedního života. Ne tak v podání Anne Enright. Věrna pověsti nekompromisní soudkyně lidských osudů jde autorka hluboko pod povrch věcí, z obyčejných problémů dokáže udělat otázku života i smrti, která neúprosně žene její hrdinky vstříc zoufalství, depresím a osamění.

Logicky se nabízí srovnání s neméně slavným krajanem, který se rovněž ve své tvorbě ve velké míře věnuje povídkám: Williamu Trevorovi. Svým způsobem mají oba autoři opravdu něco společného: pesimistické vidění světa, cit pro detail a až šokující znalost lidské povahy. Na rozdíl od kolegyně je však Trevor mnohem epičtější; jeho povídky jsou skutečnými krátkými prózami plnými napětí a dějových zvratů. Navíc nevyznívají nikdy zcela pesimisticky – pokaždé v nich zbude alespoň malá jiskřička naděje: že vše to, čím museli jeho hrdinové projít, není nutně nezvratitelné, že mohou, pokud se budou snažit, nepřízeň osudu zvrátit.

Oč triviálnější se mohou zdát problémy hrdinek sbírky Taking Pictures, o to pochmurnější je finální vyznění jednotlivých povídek. Nejde čistě o epická dílka, ale spíše o lyrická líčení rozpoložení protagonistek – jakési střípky jejich životů, záznam zachycující několik málo minut či hodin jejich života. Jsou to chvíle, ve kterých hrdinky prozřely, uvědomily si malost vlastního života, dolehla na ně ve vší hrůze samota. Nejsou to však chvíle joyceovského nečekaného prozření, epifanie, onoho prolnutí triviálnosti a zázraku, ale spíše výsledek dlouhodobého úsilí, které je nakonec (mnohdy bohužel) korunováno úspěchem. Dívka zoufale hledající přátelství zjistí, že její jediná kamarádka ji chce v noci zabít, matka nad postýlkou novorozeného dítěte zjišťuje, jak moc nenávidí svůj současný život, další hrdinka sleduje bezmocně vlastní sestru, kterou pomalu zabíjí anorexie, těhotná manželka rekapituluje léta nešťastného manželství.

Svět Anne Enright bezútěšný, o to víc, že je tak obyčejný. Nejsou to životy nějakých umělých bytostí, nereálných literárních postav, ale životy lidí z masa a kostí, tak prostých a tolik podobných nám samotným, že se z toho jednomu až svírá žaludek. Její povídky nejsou proto žádným čtením k vodě, ale spíš nepříjemnou výpravou do lidského nitra, kde se skrývají běsy, jež každý z nás velmi dobře zná, ale jejichž existenci si raději nepřipouští.