Filosofie vína je apologií vzácných, slavnostních chvil života, jakými jsou uvolnění, hry a bezstarostný jas. Je to svět dionýsovského, středozemního opojení, napůl bdělé a napůl snové meditace v srpnovém odpoledni pod ořechem, v altánku vedle včelína, čistá záře Orfeova: vzácné chvíle hamvasovské idyly. Přesně to, co člověku vytane před očima, drží-li v ruce sklenku a pije ohnivé szeksárdské či zelenozlaté víno ze Somló.

Filosofii vína napsal Béla Hamvas v létě roku 1945 během krátké dovolené nedaleko od Balatonberénye, a to naráz, jakoby jedním dechem. První reakcí vyčerpaného a vyhladovělého člověka, který se sotva osvobodil z utrpení válečné fronty, koncentračních táborů a krytů, nebylo kupodivu zoufalství z trosek, nýbrž překypující radost ze života. Hamvas otevírá stránky své knihy tvrzením, že skládá modlitební knížku pro atheisty.

Co však je atheismus? „Nemoc abstraktního života.“ To je také náboženství, neboť náboženství nechybí ani nejzatvrzelejšímu skeptikovi, ba ani materialistovi. Ti však vyznávají náboženství špatné. Je to víra v negaci, v nejnižší úroveň vědomí. Atheismus ovšem není pro Hamvase otázkou vnímání světa či vyznání, ani abstraktní spekulací o tom, zda existuje Bůh, či nikoliv, a pokud ano, zda má stejnou podstatu jako svět, nebo přebývá ve výšinách, všemu stvoření nedostupných. Tyto otázky se atheisty týkají stejně jako popření Boha a ani Ježíš, ani Budha, ani Lao-c’, ani Hérakleitos o nich nikdy nehodlali mluvit. Neboť atheisty nejsou jen lidé žijící v materialistické víře či ti, kdo jsou posedlí kartesiánským rozumem. Ta třída je o mnoho větší. Patří sem stejně tak horlivý čtenář breviáře, jako zbožný pietista či pilný obětník. Jen velmi nesnadno by se dal sestavit seznam všech, kdo do této třídy patří, od postižených utkvělým světonázorem po pokrytce, hodujícího vskrytu, od šílenců bažících po slávě, moci a majetku po bezcitné lakomce, od maniaků hygieny po pohoršující se moralisty, od sebemrskačských asketů po alkoholiky. Jedno je však jisté. Počet typů šílenců je nekonečný, normální bytost je však vždy táž. Jak praví Hérakleitos: „Svět bdících je jeden a tentýž, svět snů má každý svůj.“

Neklamným příznakem špatného náboženství je „neopojené bytí“. Příčinou tohoto stavu je křečovitý strach ze života, který pronikl až k duši. Není nic těžšího než zbavit se takového strachu.

Dobré náboženství, „vita illuminativa“, znamená střízlivost vyššího řádu. Prvním znamením postupného uzdravování se je schopnost rozpoznat přítomnost boží v kameni, stromu, ovoci, hvězdě, lásce, jídle a ve víně. Kdo nechápe, říká Béla Hamvas, že Bůh je přítomen i v čerstvě vyuzené šunce, ten nepochopí z této knížky zhola nic. „Poznal jsem, že nejvyšším ztělesněním bráhmana jest pokrm.“

Kdo vyznává dobré náboženství? Ten, kdo se odváží žít bezprostředně a ví, že radost života není zakázána. Není zakázána, nýbrž ― jak praví evangelium ― je to nádavek. Radost z jídla, vína a lásky není cílem, nýbrž pomocí. Náš svět je světem krize a rozlišení a každý musí s barvou ven. V kom se však již usídlí původní řád, ten nepotřebuje žádné zákony, zákazy a askezi.

Filosofie vína není rozhodně obsáhlým inventářem maďarského vinného pokladu. Ani z botanického, ani z gastronomického hlediska. Hamvas ―stejně jako v jiných svých spisech ― sleduje výlučně těžiště lidského jednání, samy základy života. Budovat soustavy je úkolem odborné vinařské literatury. Jeho úkol je jiný. Připravuje člověka na bohoslužbu přítomnosti. „Vezměte a pijte, toto je má krev.“