(1985)
11. ledna
Nikdy neotvírám své starší knihy, ale teď jsem něco hledal ve svazku deníků 1943-44 a nečekaně jsem narazil na tyto řádky: „Žil jsem dosud čtyřicet tři let. A co jestli budu žít ještě jednou tolik roků? A dožiji se osmdesáti šesti? Budu pak vědět více? Budu pak šťastnější? Budou mé předpoklady o Bohu, o lidech, přírodě a nadpřirozených věcech určitější? To si nemyslím. K tomu, aby člověk nabyl zkušenosti, je zapotřebí času, ale za určitou hranicí poznání už čas zkušenost neprohlubuje. Budu prostě jen starší, nic víc, nic míň.“ Z roku 1943, kdy byla kniha vytištěna, doléhají ta slova do roku 1985, kdy si je čtu. Z otázky se stala skutečnost a já jsem se oněch osmdesáti šesti let skoro dožil. A nevím toho víc. Spíš jen tak pracně dávám dohromady, co jsem před třiačtyřiceti lety už věděl, ale za tu dobu poztrácel, pozapomínal.

Volá mi nějaký novinář z New Yorku s nabídkou, že za mnou přijede na návštěvu, a protože ví, že neposkytuji interview, a respektuje mou uzavřenost, chtěl by se mnou udělat pouze „posmrtný“ rozhovor“, s jeho uveřejněním posečká, až ze mě bude popel. Ta nabídka je zdvořilá a taktní. Nicméně jeho optimismus je ohromující, protože má za hotovou věc, že to interview bude posmrtné, tedy že on přežije mě, starce nad hrobem. Za jeho růžovými brýlemi se skrývá oprávněný, statistikou podložený optimismus, ale v praxi není jisté, že o dvacet let mladší tazatel přežije mne, pětaosmdesátiletého kmeta. Možná že nakonec já napíšu posthumní medailon o něm. Není to příliš pravděpodobné, ale ta možnost tu je.

Aristotelés nevěřil, že duše je nesmrtelná: když tělo přestane žít a rozpadne se, duše zahyne spolu s ním, bude ničím tak jako předtím, než se do těla nastěhovala. Duše byla pro Aristotela „motion“, akt; duch naopak statický, spjatý s osobou.

18. ledna
Listování deníky z roku 1943-44 vyvolává vzpomínku na choromyslné masové vraždění před čtyřiceti lety a já se občas podivuji, jak zdrženlivé je všechno, co o té době píšu… Horthyovský svět, neobarokní hra na panstvo, kvazi-džentlmenství. Okázalé holedbání privilegii danými rasou, původem. Krvelačná hamižnost. Chování „střední třídy“. A to, co následovalo potom … V Maďarsku dodnes mnozí nevědí, že být „měšťan“ bylo poslání, zatímco střední třída je jen zájmový svazek.

20. ledna
Občas Aristotelés. Dvacet let sedal Platónovi u nohou a potom definitivně usoudil, že Forma je spolehlivější než Idea. Co píše o logice a metafyzice, je únavné. Co říká o přírodě, je osvěžující. Například když konstatuje, že i ryby spí. To jsem ještě nikdy nikde neslyšel.

28. ledna
Aristotelés o snech a výkladu snů. Domnívá se, že tím, co vyvolává sny, jsou změny rytmu, k nimž dochází ve spícím lidském těle, zpomalení krevního oběhu, procesu trávení, dechu. V dětství jsem slýchával: „Träume und Schäume kommen von Bauche.“ Výklad snů odmítá – to Bergson je při ohmatávání vzpomínky na přítomnost opatrnější. Teď ke stáru mě občas překvapí, že se mi v noci nezdají tváře, postavy, situace, nýbrž slova. Na dnešek mi ve snu jedna má vzdálená známá líčila porod svého prvního dítěte – slyšel jsem její hlas, jak popisuje porodní bolesti, jak už je hlavička venku, všechny podrobnosti. Někdy se mi dokonce zdá, že něco píšu – pouze naslouchám a zapisuji věty, které mi někdo diktuje. – Občas Dewey o řecké epistemologii. A Mikszáthovo Podivné manželství.[1] Jeho Blahorodí si zapálí doutník, rozvalí se v křesle a v klidu, s chutí, beze spěchu se pustí do vyprávění. To takhle jednou v Gemeru[2]… – a člověk mu naslouchá s potěšením, protože je cynický a chytrý. Takový Krúdy to vše – džentry, která ztratila svou roli, a její prostředí – popisuje jako nějakou snovou vidinu. Kdežto Mikszáth si zapálí, vyfoukne kouř a vychutná si svůj přednes i jeho účinek na posluchače.

Budoucnost už nemáme, život se završil, nečekám už na nic jiného než na pokojný odchod. Příznaky tělesného i duševního opotřebení jsou patrné každodenně. Občas jako bych si na sebe už jen vzpomínal.

7. února
Jeden hrobník napsal knihu s názvem „Hawthornovo tajemství“, v níž konstatuje, že tohoto velikého klasika americké literatury minulého století mučilo nějaké temné incestuózní tajemství. Důkazy pro to nejsou, ale hrobník přičinlivě vypočítává indicie, že spisovatel měl sexuální vztah s jednou ze svých mladších sester… Tihle přičinliví vykradači hrobů se neúprosně přehrabují v minulosti zesnulých veličin. Stačí málo a nařkli by z incestu dvojčata, která spolu měla vztah v matčině děloze.

Pocit nemoci, pach smrti. Lhostejnost.

9. února
Zemřel můj mladší bratr Gábor. Bylo mu sedmdesát pět – byli jsme čtyři sourozenci, odešel jako první, ten nejmladší z nás. Zpráva o jeho smrti mi ho přibližuje a najednou vidím, jak důsledný to byl člověk, tím svým charakteristickým tichým, ostýchavým způsobem, a jaký džentlmen, jeden z těch, kdo jsou jako ta velká palma před mými okny, kterou skáceli: jsou lidé, o nichž se ukáže, jací skutečně byli, teprve když už nejsou. Byl to vzdělaný, sečtělý muž, obdařený uměleckými sklony, který se nehodil do tohoto světa, svou profesi – byl advokát – vykonával vždycky poctivě a s nepříliš velkou radostí. Své ne zrovna šťastné rodinné zázemí, životní podmínky snášel bez nářků, oddaně. Jeho smrtí se započal rozpad užší rodiny. Už čtyřiadvacet hodin na něj musím myslet, tak nějak se špatným svědomím.

15. února
Gábor mi schází. „Bratr“, to je mlhavý pojem jako všechno, co bývá stavěno na pokrevních vztazích. Ale v jeho osobě postrádám člověka, k němuž mě z lidí doma ještě pojilo osobní pouto. Už ani nevím o jiné žijící osobě v Budapešti, na niž bych měl osobní vzpomínky. A schází mi proto, že on byl tím spolehlivým „čtenářem“, který četl se svědomitou vážností. Rozhodně mi chybí.

26. února
Svatý Matěj našel led a věru má co sekat. Na tom, že svá tisíce let stará přírodní pozorování vztahující se k počasí lidé vtělují do pranostik, není nic podivuhodného – podivuhodné je to, že ty jevy se opakují na den přesně. Najde-li Matěj led, seká ho hned, tak jako od počátku věků vždycky na konci února... A živý mechanismus přírody je nepochopitelný.

Dopis z Vídně. Pisatel sleduje „liberalizaci“ Maďarska z bezprostřední blízkosti a o tomto jevu pochybuje, protože „je to jako kdyby římský papež vystoupil jednoho dne na balkon Vatikánu a oznámil davu shromážděných věřících, že ´Spasení se nezdařilo, všechno je potřeba udělat znovu a jinak´“. Ten příměr je vydařený. Jako když Egon Ervín Kisch, německý žurnalista ještě z meziválečných časů, kterého požádali, aby vymyslel nějaký senzační titulek pro upadající Prager Tagblatt, navrhl toto: „Franz Ferdinand lebt, der Weltkrieg war umsonst.“

3. března
V rádiu hlásí, že v Los Angeles „stávkuje 9000 spisovatelů“. Tito „spisovatelé“ dodávali „literaturu“ rozhlasovým a televizním stanicím, filmařům a teď požadují nové smlouvy o honorářích. Lidstvo má z pekla štěstí, že za časů Homéra, Danta, Shakespeara a Goetha ještě neexistovaly odbory a že tito spisovatelé nestávkovali, když jim vydavatel odmítl zvýšit řádkový honorář.

13. března
V knihovně v San Diegu se usídlili bezdomovci. Městem se potuluje několik tisíc takových mužů a žen, Armáda spásy a podobná útočiště už jim nemohou poskytnout přístřeší, a tak nocují po průjezdech. Je mezi nimi mnoho Mexičanů, ale vkrádají se sem i bezdomovci ze států s chladným podnebím. Obsadili jak knihovnu, tak hlavní poštu, nádraží. Přicházejí s rancem, posadí se za stoly, před sebe si jako fíkový list položí nějaký časopis nebo knihu, do které se ovšem nedívají, a takhle tu prosedí celý den. Zaměstnanci knihovny si stěžují, že zápach už je nesnesitelný. A to ještě bezdomovci zdaleka nepatří k nejhorším parazitům knihovny. Všechny oblasti intelektuální práce okupují parazité zvaní „pokroková inteligence“, kteří nečtou ani nepřemýšlejí, pouze se přiživují.

15. března
Arthur Hübscher, který pečuje o velké dílo A. Schopenhauera, v novém vydání „Sämtliche Werke“, v úvodu nazvaném „Lebenslauf“ s udýchanou svědomitostí staví do řady všechna životopisná data, ilustruje jednotlivé fáze vzniku knihy proměnami na životní cestě tohoto duchovního velikána a jeho opatrně rezervovaný vztah ke Goethovi, a konstatuje, že třicetiletý filosof formuluje svůj „Welt als Wille“ ve chvíli, kdy sám „ist von dem Bewusstsein erfüllt, das Welträtsel endgültig gelöst zu haben“. Píše to ironicky, anebo předpokládá, že si to Schopenhauer opravdu myslel? Jeho formulace je groteskní, jako by ji napsal Karinthy. Ale zápisky, kterými se hemží „Parerga“, aforismy, deníkové záznamy, občas vzbuzují dojem, že velký duch trpěl paranoidními představami. Byl ovšem silnější než paranoia; „záhadu světa“ sice nakonec nevyřešil, ale ubíraje se ve šlépějích Platóna a Kanta, řekl něco nového. (Spinozu a Descarta odmítl.)

28. března
Ledový vítr, jako bodnutí dýkou úkladného mafiánského vraha. Březen je měsícem revolucí, projímadel a pesimismu.

Schopenhauer byl jedním z velkých obrazoborců devatenáctého století – ničil přesvědčivě, ale na místo zpustošeného obrazu světa nepostavil nic zásadně originálního. „Vy ještě potřebujete Boha?“ – ptal se rozčileně jednoho svého filosofického soupeře. Antropomorfní představu Boha pokládal za ponižující – ponižující pro Boha i pro člověka.

31. března
Podobně jako chodí návštěvy za odsouzencem do cely smrti, mně chodí dopisy, novinové články, útěšná slova, že v čase mých pětaosmdesátých narozenin na mě ještě druzí pamatují. Hlavu vzhůru, to se zkrátka musí vydržet, říkají. Jako by mi radili, co si mám dát k poslednímu jídlu. Útěcha má v sobě cosi groteskního.

Schopenhauer pokládal „dvounožce“ – vyjma sebe a možná Kanta – za podlé, bestiální, hamižné a tupé parazity. A valná většina opravdu taková je. Jako by však zapomněl, že rozhodující nikdy není většina, ale vždycky, v každé době hrstka těch, kteří jsou jiní.

1. dubna
V noci jsme museli topit. Za svítání exploduje tropické vedro.

V noci Aischylos, „The Persians“. (Anglicky.) Kdesi v dálce probleskuje pravý, řecký smysl textu… Dochovalo se sedm jeho dramat, Peršané jsou jedním z možná sedmi desítek, jež napsal. Získal mnoho ocenění, své soupeře, Sofokla a dotěrné, hamižné diletanty, přemohl perem. Nakonec se ho podařilo odklidit z cesty; závistiví dramatici jásali, protože na holou Aischylovu hlavu upustil orel želvu v domnění, že je to skalisko, o které chtěl želví krunýř roztříštit. Dnes je to snazší. Konkurenta nařknou, že je fašista nebo komunista.

10. dubna
Dnes je to osmdesát pět let, co jsem spatřil světlo světa na této planetě. V takový den smrtelník myslí na svůj konec jinak než v oněch předchozích pětaosmdesáti letech. Člověk vždycky ví o smrti, má ji za přirozenou součást nepochopitelného a složitého aktu bytí, ale pouze o ní „ví“, akceptuje ji. Potom přijde čas, kdy se ní smíří. Není to tragický pocit. Spíš pocit uklidnění, jako když někdo po dlouhém přemýšlení pochopí něco nepochopitelného.

11. dubna
LXXXV. – L. dopoledne ztrácí vědomí. Jsme sami. Krkolomně ji dopravím na postel. Je to už třetí podobný záchvat za uplynulé čtyři týdny.

V den svých pětaosmdesátin se nedokážu radovat, že ještě žiji, nepamatuji se na nic dobrého ani zlého. Cítím pouze obrovskou únavu.

Svoboda je soukromé podnikání. Neexistuje institucionální svoboda. Den za dnem pouze každý sám, vlastními silami, může být – tak či onak – svobodný. Vždy jen na krátký čas.

Četba: dopisy Marka Twaina. A Aischylos: Peršané. Mezi gratulacemi k narozeninám jedna překvapivá: prezident Reagan s manželkou mi přejí k pětaosmdesátinám všechno nejlepší.

28. dubna
Už tři týdny, ve dne v noci, péče o nemocnou. V pokoji pacientky, podobně jako ve vězení, neexistuje čas. Den a noc, hodiny a minuty splývají v jedno. Nemoc je dimenze, podobně jako čas.

V noci, když L. usne, četba: Sofoklés: Král Oidipus. (Anglicky.) Když chce Oidipus vypátrat hříšníka, který přivodil městu zkázu, počíná si jako detektiv, jenž v průběhu vyšetřování zjistí, že viníkem je on sám, protože nikdo není bez viny.

„Den ze dne hledím smrti do tváře“, apoštol Pavel. To je doslova má každodenní životní situace. Smrt je docela blízko, je cítit její dech, její pach. A to, že ji znám, mě neleká, spíš uklidňuje.

5. května
Už čtyři týdny si u nás podávají kliku ošetřovatelky, jedna koupe, přebaluje, pomáhá v chůzi a při uléhání, druhá uklízí, třetí učí fyzioterapii, čtvrtá měří tlak, kontroluje puls… L. žije v mrákotách, přitom jako by všechno bylo paralyzované, dny i noci. V noci, když L. už spí, četba: Sofoklés, občas maďarská poezie. Únava, jako by mě někdo bez výstrahy srazil na zem.

Bude-li to možné, dokončím ještě detektivku. Pak už nechci nic psát. Jen si dělat poznámky, jako když vězeň kreslí značky na zeď.

21. května
Co ještě jiného krom existování může dát člověku stáří staroba? Nic. Rozumím těm, kdo udělají vstřícný krok ke konci.

Každou noc, když nachystám L. ke spánku, Sofoklés. Oidipus nemá „oidipovský komplex“. Zápolí s fakty, nikoli s komplexem.

2. června
Mráz a ledový vítr. Životní situace a životní perioda, kdy vše se ukáže jako naprosto plané a beznadějné.

Rozsáhlá studie v jednom americkém časopise o knize dvou astronomů Daviese a Pagelse, kteří se pokoušejí zasadit vesmírné jevy do teorie „united field“. Tito fyzikové spolu se svými kolegy doufají, že problém vzniku vesmíru moderní fyzika jednoho dne dokáže zodpovědět. Před téměř patnácti miliardami let, po „big bangu“, tedy po výbuchu prahmoty, došlo v Nicotě k jevu zvanému „quantum fluctuation“. Fyzikové se domnívali, že elektromagnetismus a gravitace jsou dvě kosmické praenergie, každá látka sestává z atomů, každý atom obsahuje dvě částečky, protony v nukleu a pak elektrony, které rotují. Na počátku století někteří fyzikové věřili, že „rozluštili tajemství světa“. Pak ale přišel objev neutronu, který doslova protrhl hráz, protože v rozbitém atomu byly nacházeny stále nové a nové „particles“, jimiž už žádnou teorii o „united field“ vyplnit nešlo, protože neměly v relaci fyziky žádný účel ani význam. A podobně jako okamžikem „velkého třesku“ explodovala prvotní představa vesmíru, stejně vybuchla i teorie atomu a rozpadla se na nespočet nových a ještě novějších částí. Laik z toho všeho chápe jen máloco. Setkáním určitých „částeček“ vzniká neutrino, což už je téměř Nic, ale přesto existuje. Prostě řečeno, vesmír je nesmírně složitý a za „částečkami“, které se vzájemně doplňují, vytvářejí a podmiňují, v Nicotě, jež postrádá prostor i čas, se nachází matematická Idea, která už není energií ani elektromagnetismem a gravitací, není hmotou ani energií, nýbrž je to Idea. Ale čí? Náboženství triumfálně odpovídá, že Stvořitelova. Fyzik se chytá za hlavu, nemůže se pohnout dál, mlčí. V Nicotě je jakási matematická struktura. To se podobá hypotéze středověkých fyziků, kteří si Stvoření představovali ex nihilo. Stať na závěr sumarizuje otázky: může za Prostorem, Časem a kvantovou mechanikou být jakési Vědomí podobné lidskému? Cituje Chestertona: „The Univers is the most exquisite masterpiece ever constructed by nobody.“ Výrok „cogito ergo sum“ z pohledu kvantové mechaniky: jestliže já coby zanedbatelná součást vesmíru vím o tom, že jsem, lze předpokládat, že také Veškerenstvo, jehož součástí jsem, ví o tom, že je. To všechno je ale jen taková hra se slovy uprostřed Nicoty.

6. června
Uplynuly tři měsíce a L. dnes poprvé vyšla ven. Tříměsíční péče čtyřiadvacet hodin denně přinesla ovoce, chůzi zvládla. Zrak se jí nezlepšil, je prakticky slepá. Já sám chodím tápavě, oko se zeleným zákalem slábne, i to druhé je chabé. Takhle žijeme, slepec vede slepého. Nadchází čas dekonstrukce, kdy člověk vše opustí bez pocitu prohry.

Dokončil jsem detektivku (povětšinou v noci, když L. usnula). Žádnou další prózu už nenapíšu.

11. července
Doufám, že se mi podaří zemřít dřív, než oslepnu. „Ze sna se přehoupnout do smrti.“ Aranyovi se to nepodařilo, byl poloslepý, trpěl. – V noci čtu studii na téma Tasso-Zrínyi,[3] o „komponentech“, jež prostupují světovou literaturou jako štít Aeneidou.

Komunisté se teď nadbíhají emigrantům, i mně. Před pár lety byla „finlandizace“ jedním ze šachových tajů komunistické strategie. Nepovedlo se, odmítli to dokonce i latinskoamerické země. Žádná zpráva tom, jak se finlandizace zdařila ve Finsku.

Velkou prohrou v životě není to, když člověk na konci zjistí, že se mýlil. Mnohem víc deprimující je to, že jiná možnost než mýlit se, není.

17. července
Četba: Mémoires du Duc de Sully. Kniha byla vytištěna v Londýně někdy kolem roku 1760. Dárek. – V éře rodokapsů tištěných v milionových nákladech působí tato „kniha“ jako pravěký artefakt. Vše bylo děláno s posvátnou úctou – písmo, papír, tiskové zrcadlo, vazba. Kniha byla tenkrát ještě liturgickým jevem jako křtitelnice či tabernákulum. Její obsah promlouval k člověku, ke čtenáři, nikoli ke konzumentovi.

20. července
Kniha Duc de Sully: jako by do místnosti nepřibyl předmět, ale osoba. Osoba z časů, kdy kniha byla ještě partnerem v polemice, přítelem i protivníkem. Dnes už je to jen papír popsaný slovy.

Vévodovi bylo devět let, když v roce 1572 zažil Bartolomějskou noc, ukryl ho jeho otec hugenot. Na prožité hrůzy vzpomíná věcně, neuložil si navěky do paměti mstu ani hněv. Počet hugenotů povražděných po celé zemi se odhaduje na šedesát tisíc. V našem století se podobné noci staly opakující se rutinou. I já jsem si svým způsobem něco takového prožil, nezůstala ve mně touha po pomstě, jen neskonalé opovržení a lhostejnost.

Antologie maďarských básníků z roku 1983. Zmatek, užvaněná koketérie, nespokojenost, marnost. Řádek, v němž by jiskřila „poezie“, je vzácností. Paralelně čtu Aranyovu charakteristiku příbuznosti Zrínyiho a Tassa. Arany dokazuje, že Zrínyi plagoval z Tassa celé pasáže.

Chtěl bych po něčem pociťovat nostalgii… po krajině, cestování, po nějakém městě, člověku. Už ale nedovedu být nostalgický. Stačí mi „být“!

4. srpna
Pozítří to bude čtyřicet let, co jsem seděl v jedné hospodě v Tahi[4] a dopřával si odpolední sklenku vína, a nějaký starý sedlák s bolavými zuby bručel cosi o tom, že Američané „svrhli nějakou bombu a Japonsko je kaput“. Hosté – sedláci, ruští vojáci – přijali tu zprávu bez zájmu. Teď po čtyřiceti letech tady v San Diegu a po celém světě si Hirošimu připomínají početná pouliční shromáždění. Dodnes se přesně neví, co tenkrát ve světě začalo. A úplně přesně se ví, co toho dne skončilo: relativní bezpečnost člověka na Zemi.

Poznámky
[1] „Podivné manželství“ – (Különös házasság, 1900), román z posledního, nejkritičtějšího a nejpesimističtějšího období autora, který už ztratil veškeré politické iluze, obžaloba klerikalismu. Na příběhu točícím se kolem vynuceného manželství zobrazuje Mikszáth boj konzervativních a pokrokových sil uherské společnosti, v němž na jedné straně vidíme silný svazek církevní a státní moci střežící feudální tradice, na druhé straně představitele vlastenecké střední šlechty a drobného měšťanstva usilující o společenský pokrok
[2] Gemer – Gemerská župa (Gömör megye), původně jedna z žup na severu Uherského království, dnes je území tohoto regionu rozděleno mezi Maďarsko a Slovensko
[3] V této studii z roku 1858 Arany porovnává epické motivy a jejich zpracování v díle Torquata Tassa a Miklóse Zrínyiho. Hlavním dílem básníka, spisovatele a vojevůdce Miklóse Zrínyiho (1620-1664) je historický epos Obležení Szigetu (Szigeti veszedelem, 1645-1646), oslavující hrdinství Zrínyiho děda a jeho vojáků při obraně hradu Szigetu, obléhaného Turky v roce 1566
[4] Tahi – obec ležící na břehu Dunaje severně od Budapešti v rekreační oblasti tzv. Dunajského meandru, dnes součástí obce Tahitótfalu