Než se dostanu k opravdu dost plodnému poslednímu bienniu, jehož nejnovější a podle mě velmi pozoruhodný knižní titul dávám do záhlaví své revue, zopakuji zde znovu anekdotu nikoli smyšlenou, kterou z české kulturní obce ocenil zatím jen Ludvík Vaculík při své návštěvě v Moskvě v roce 1999: tak proč bych ji nedal k lepšímu ještě jednou?

„Ruské obecenstvo se nemůže pochlubit mimořádnou znalostí české literatury, jelikož není zastoupena v regálech našich knihkupectví velkou varietou autorů,“ konstatoval oblíbený moskevský večerník v říjnu 1990, načež vyzýval čtenáře, aby si tuto mezeru ve vzdělání vyplnili: „A tak se Moskvanům naskytuje možnost poznat českou poezii. Do Moskvy přijel známý v České a Slovenské federativní republice básník romantického zaměření Karel Hynek Mácha“.

Zažloutlý výstřižek s tímto do nebe volajícím oznámením o literárním večeru k oslavě 180. výročí narození autora Máje pečlivě uchovávám ve svém archívu – však by mohl být znovu použitelný za tři léta u příležitosti ještě kulatějšího jubilea, a to v podobě téměř nezměnené, až snad na název státu, a zatím jej se zálibou ukazuji svým studentům bohemistiky, kteří si pak aspoň pamatují, kdo to byl Mácha, ba co víc, rozpoznávají máchovské aluze třeba také v řádcích I. M. Jirouse (o spoluvězních: Ne věčná lampa zemní plyn na jejich tváře vrhá stín...) a je s nimi možná diskuse dokonce o problémech překladu podobného textu, jak tomu bylo při práci na nedávno vyšlém výboru Magor v ruštině (červen 2007). Ale vraťme se ještě trochu do minulosti.

Dlužno uznat, že právě K. H. Mácha či jiní koryfejové české literatury nebyli ani v sovětském Rusku obestřeni mlčením. Česká klasická díla zde vycházela v masových nákladech zejména od 50. let minulého století v rámci propagandy úspěchů bratrského Československa. Přitom se s naprostou samozřejmostí kladl důraz na „lidově demokratický“ charakter českého literárního odkazu dnešku, což alespoň v případě Haškova románu o Švejkovi přineslo patřičné ovoce. Švejk v překladu P. G. Bogatyrjova, poprvé vydaný ještě v letech 1929–1930 a od té doby podnes stále přetiskovaný, v Rusku opravdu zdomácněl a zlidověl. Od Haška u ruského čtenáře začíná (a u něho často končí) seznámení s českými spisovateli – tedy nikoliv např. od Máchy, kterého překládali z podstročniků tak vynikající mistři jako D. Samojlov, L. Martynov a dokonce A. Achmatova. Zvláště u ní byl ostatně přístup k české skutečnosti zcela jiný než „lidově demokratický“: tu totiž vplétala do evropské ryze literární tradice, takže ve vlasteneckém Máchově Přípisu básní v řádku Až zařve Český lev... má lva z Bohemie!

V těchto těžko se slučujících dimenzích je česká literatura v Rusku recipována až dosud, jak jsem se o tom v průběhu posledních let nejednou znovu přesvědčil. Z tohoto hlediska bylo poučné naslouchat komentářům publika na výroční knižní výstavě či veletrhu NON/FICTION v Moskvě, která korunovala vydavatelský rok 2006. Nakladatelství MIK, které už dříve vydalo celou řadu českých knih nikoli bezvýznamných, a to výbory z díla J. A. Komenského a V. Havla, Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem (všechno 2000), romány J. Weila Moskva – hranice (2002) a J. Kratochvila Nesmrtelný příběh, aneb Život Soni Trocké-Sammlerové (2003) a ještě začátkem roku 2006 uvedenou sbírku povídek I. Klímy Moje nebezpečné výlety, zde předkládalo čerstvé publikace románů J. Durycha Sedmikráska a J. Škvoreckého Lvíče. Bylo samozřejmě bláhové čekat, že se na tuto českou prezentaci pohrnou více méně nahodilí návštěvníci výstavy, nalákaní špatně slyšitelným oznámením v rozhlase (za 20 eur), nebo že v úzké chodbě před pultem nakladatelství bude možné eventuálním zvědavcům říci o knihách víc než to, co nakonec zaznělo z úst pořadatelky: „román o lásce“, „román o vraždě“... Ale spusťme milosrdnou oponu nad tím voláním a všimněme si reakce kolemjdoucích na českou nabídku. Paní s kadeřemi (laškovně): „Nět, spasibo. My vašich Gašekov i Otčenašekov znajem!“ Na druhé straně zase důstojného vzezření muž: „A u vas jesť Kunďéra?“ (takto!).

Milan Kundera, v současném Rusku oceňovaný velmi vysoce, na výstavě zajisté byl zastoupen, byť jen přetisky svých stěžejních děl v překladech z češtiny nebo také z francoužštiny (ty rok co rok opakuje nakladatelství Azbuka z Petrohradu). Jako objev tohoto veletrhu bych však v téže řadě ze Západu se šířících bohemik zmínil Europeanu od P. Ouředníka, zveřejněnou nakladatelstvím Ivana Limbacha rovněž v Petrohradě a prý s velkým úspěchem, v příhodně intelektuálním prostředí uvedenou ve zvláštním salónku NON/FICTION (asi za víc než 20 eur). Abych pro rok 2006 obraz české beletristické produkce publikované v Rusku dokreslil, neopomenu Krvavý román J. Váchala, vydaný v nakladatelství KOLONNA Publications / Mitin žurnal v městečku Tver ještě v roce 2005, ale moskevskému publiku na podzim 2006 dvakrát prezentovaný, o čemž také dvakrát vtipně referovala A. Machoninová na stránkách http://www.exler.ru/novels/praha1.htm, coby fanoušek tohoto díla, které prý touží přečíst i v původním českém znění, nechá své čtenáře kráčet v Švejkových šlépějích když ne do Putimi, tak aspoň do hospody „U Kalecha“ /sic!/, kde „nad barom visel portret Franca Ferdinanda“ /sic!/. V tomto textu – a nejen v něm – to zdaleka není jediný doklad arogantní ledabylosti ve vztahu k reáliím země, která je pisateli třeba i sympatická, ale je malá a zapadlá a její řeč se mu jeví jako znetvořená materština (srov. z Exlera: „ukázalo se, že ta věta zní česky skoro stejně jako rusky – „Še piva“ /sic!/, a tak se mi čeština začla hned líbit“).

S opačným „západoevropským“ vnímáním Česka jako Bohemie to ovšem také může být podobné: pokaždé je tu nebezpečí, že z toho nastane A Scandal in Bohemia podle A. Conana Doyla. Češi se tomu po celé 20. století posmívali v parodiích, ze všech nejdříve snad J. Váchal v Krvavém románě, v němž Francouz Fragonard potkává pařížskou prostitutku původem „ze čtvrti Nusle v departementu Prague“, ale pointa této pasáže ruskému čtenáři – všeobecně – uniká: kdo ví, kde bylo tenkrát v té Evropě jaké správní rozdělení?

A ještě jeden poněkud zvláštní příklad „evropeizující“ role pařížských prostitutek při osvojování literárních děl českých autorů v Rusku. V románě B. Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále nadává bývalý profesor francouzské literatury slečně Marcele, která neumí správně zopakovat francouzská slovíčka: „Náno blbá, já odepnu pásek a dám ti přes hubu...“ V ruském překladu této prózy (vyšlém v časopise Inostrannaja literatura 1992 a knižně 2002, přel. D. Prošunina) je tu první slovo pouze přepsáno do azbuky a opatřeno poznámkou pod čarou: „Profesor říká Marcele Nana, čímž naráží na hrdinku stejnojmenného románu Emila Zoly“.

Překládáme Hrabala, Francii v hlavě! Ale kdepak je Česko?

To jsem s jasem v duši nakonec našel až v Petrohradě, v Domě knihy na Něvské třídě. Ze zájmu ne tak čtenářského, jak odborného jsem se seznámil s jejich celkem standardní českou nabídkou: přetisky Haška, Čapka, Kundery, nadto také starší, v petrohradské Amfoře 2002 vyšlá Příliš hlučná samota od B. Hrabala... Zato však téměř hned u vchodu na zvláštním stolku ležela hromada exemplářů díla, na němž bylo zřejmé, že je to místní specialita a chlouba. Šlo o paměti českého fotbalového trenéra V. Petržely, který v letech 2003–2006 koučoval petrohradský Zenit, sepsané spolu s ruským novinářem I. Židkovem a nesoucí dvojjazyčný název ODNAŽDY V ROSSII, ili (čili Jednou v Rusku, aneb...) Z ČESKU – Z LASKOU (takto!). Tuto knihu vydalo nakladatelství AST-Astrel, SPb. nákladem 7000 výtisků a dne 14. července 2007 se v Petrohradě konala její slavnostní prezentace za přítomnosti autora.

Než mi ten z Česku přinesený titul padl do oka, byl jsem si jist, že výše zmíněná ledabylost ve vztahu k té zemi, ať už ve formě "lidové" nebo "evropeizující", je snad dána nějakou ruskou mentalitou. Teď si ale myslím, že je to bilaterální záležitost, z níž se mi vynořuje obecnější otázka, zda je vůbec možný česko-ruský dialog kultur.

V článku Tak žijeme v Českém centru Moskva, umístěném 11. 12. 2006 na ruskodnes.cz, psal ředitel této instituce T. Glanc: „V kulturně přesycené hyperaktivní megametropoli, jakou je hlavní město Ruské federace, lze zorganizovat vystoupení nejskvělejších představitelů českého kulturního a intelektuálního kontextu nebo napomoci vydání nějaké česky napsané knihy v ruském překladu, aniž by to cokoliv znamenalo, kromě elegantní položky v soupisu činnosti. Proto se snažíme jednotlivými programy vyprovokovat situaci setkání, dotyku dvou kulturních kontextů. Většinu důležitějších podniků pořádáme v místech, kde se i tak v daném žánru něco podstatného děje, ať je to slavný klub, vyhlášená literární kavárna, oblíbené kino nebo prestižní galerie... Programovým rámcem, který považujeme za jakousi vlajkovou loď, je pro nás formát s názvem ´tandemy hvězd´...“

Ano, zajisté, souhlasím, že situace setkání, dotyku dvou kulturních kontextů je zrovna to, co má být naším cílem, ovšem s výhradami stran pisatelem nikoliv náhodou použitého slova „vyprovokovat“. Mám také pochyby ohledně toho, zda je vhodné pořádat příslušné programy jen a jen v místech jako slavný (nonkonformní) klub nebo prestižní (avantgardní) galerie, a pokud se v mé paměti vybavuje řada literárních akcí Českého centra v Moskvě konajících se pod vlajkou „tandemů hvězd“, jichž jsem byl svědkem, tak musím s lítostí konstatovat, že v jejich rámci k žádnému dotyku kultur nedošlo.

Na této aktivitě, shrnuté v hlášení T. Glance, je ovšem nutné ocenit „důraz na netuctové hodnoty a jejich živé představitele“. Jen představitelů literárních hodnot se tady díky impulsům vyšlým z Českého centra stavilo v letech 2006–2007 na půl tuctu: básníci P. Borkovec, Z. Hejda, I. M. Jirous, prozaici M. Ajvaz, P. Hůlová, M. Viewegh a publicisté P. Placák a M. C. Putna. Na některé z nich i dnes se zálibou vzpomínají mí studenti, mladí bohemisté z MGU; P. Borkovec byl navíc vděčně uvítán chovanci moskevského Litinstitutu… Ale „tandemy hvězd“?

Akademicky strohý básník P. Borkovec, překladatel ruských autorů stříbrného věku, zejména V. Chodaseviče a G. Ivanova, ale také např. I. Brodského, se zúčastnil „diskuse o psaní poezie“ s postmoderní – se vším všudy – básnířkou Je. Fanajlovou. Jejich setkání se odbývalo před zhruba deseti zvědavci v hospodě (jinak módním moskevském klubu Bilingua), kam chodí lidé normálně na večeři, za pobíhání číšníků, cinkání umývaného nadobí a vůně jídel z blízké kuchyně, a vedlo leda k tomu, že oba „diskutéři“ vzali na vědomí existenci toho druhého.

Ani na to však nevypadala schůzka českého nakladatele V. Pistoria s I. Prochorovou, ředitelkou moskevského nakladatelství NLO, potažmo „lídra knižního trhu na poli intelektuální literatury“. Podobně se táhnoucí diskusi před ještě řidšími posluchači v podobné hospodě (což byl jiný klub s názvem APŠU) konečně uzavřel bujarým bušením do kláves místní klavírista. Snad právě proto T. Glanc uznal toto setkání za „zdánlivě věcnější, avšak neméně dobrodružné“. Cožpak se jinak dalo jednat v kulisách undergroundového klubu opravdu věcně o systematickém vydávání nějaké české edice v nakladatelství NLO, jak si to možná někteří účastníci od toho setkání slibovali

Dobrodružnost sama o sobě byla zřejmě cílem při volbě páru dalších „hvězd“. Velkému shluku lidí na atrakci, na které v hlavní roli vystupuje pověstný ruský extremista a zároveň literát Eduard Limonov, se nelze divit – ale znamenalo jeho setkání s českým novinářem P. Placákem skutečně kontakt dvou kultur? Nevím, já u té akce nebyl, ale zdá se mi, že spíš než „limonovce“ by P. Placák oslovil třeba studenty bohemistiky, kdyby nebyl pozván uprostřed prázdnin.

Ani léto ovšem nemusí pravý kulturní dialog znemožnit, jak ukázala v červnu 2006 dost náhodná a krásně komorní schůzka mých 20-letých studentů se 77-letým básníkem Z. Hejdou. Ten sem byl pozván na III. festival poezie zemí Visegrádské skupiny a Ruska (sic!) pořádaný tenkrát Slovenským inštitútem v Moskvě za podpory dalších institucí „visegrádských“ i ruských paralelně s prezentací zbrusu nového slovenského svazku z edice Z věku na věk, o jehož českém předchůdci pojednala ve svém čase A. Machoninová na stránkách iliteratura.cz. V rozporu s mnohými zde předčítanými verši, prodchnutými vesměs náladou stesku po naší někdejší slávě a/nebo pospolitosti, přednesl Z. Hejda např. báseň končící strofou Sním o Paříži: / jsem na Pigallu denní host. / Tady mĕ bolí v kříži / a vůbec každá kost. Den nato se s ním rádi sešli studenti, kteří se dali v období zkoušek sehnat, přišlo jich jen pět, ale bylo to opravdu velice vděčné obecenstvo. Recitaci veršů prokládal básník povídáním o legionářských dobrodružstvích svého tatínka v Rusku, líčil, jak mu za členství v surrealistickém kroužku hrozilo vyloučení z univerzity, jak v letech normalizace dělal domovníka atd. atd. Večer mi jeden z těch studentů, ač nevyzván, poslal e-mail tohoto obsahu:

„Setkání s Hejdou, to byl svého druhu šok. Na první pohled jakoby obyčejný staroušek, zdálo by se, dokonce nudný... Ale poslouchat ho bylo s každou minutou zajímavější. Ať odpovídal na cokoli, byla to nejen odpověď, ale celá povídka... bude to samozřejmě klišé, ale – ejhle, živá historie! Kdyby nás z té místnosti po půldruhé hodině nevyhodili, vydrželi bychom tam sedět snad ještě stejně dlouho a poslouchat. Všichni byli jako u vytržení.“

Tak tahle studentská reakce mi připadá jako vůbec nejdůležitější „zpětná vazba“ toho, co se tu pro posuzovaný dialog kultur dělá. Vím, že také pan Hejda to ovzduší docenil, a věřím, že by se distancoval od výroku kolegy M. C. Putny, který na MGU měl rok po něm přednášku na téma Katolický vektor v české literatuře. Přednáška byla užitečná, studenti si z ní odnesli některé nové poznatky a postřehy, ale jak na ně přednášející později vzpomněl, to už jsem jim raději neprozradil. V Zápisníku XXII na stránkách www.souvislosti.cz/clanek.php?id=590 komentoval svou návštěvu „na ´Lomonosovce´ neboli v jednom z chrámů stalinské gotiky (´vysotki´) na Vrabčích horách“ takto: „´Lomonosovka´ je nejen svou vnější podobou stalinská – jak se to tam v padesátých letech postavilo, tak to tam dodnes stojí, těžké a odporné a zvolna se rozpadající – , je chcíplá i uvnitř.“

A tak se ocitáme na reversu medaile zvané česko-ruský a rusko-český dialog kultur. Inu, někdo přijede s lyrou, jež je lehýnká, nic neváží (variace P. Borkovce na titul V. Chodaseviče, rodáka z Moskvy, který jí v emigraci věnoval nejednu nostalgickou báseň), a někdo jiný se zase vyzbrojí otřepanými stereotypy o Rusku, že je tam „hrůza, mráz, bolševismus a nacionalismus“, rád se v nich utvrdí, přičemž si pomáhá volně – v podezřelém překladu, údajně Borkovcově – citovanými verši V. Chodaseviče o sebevrahovi z cyklu Evropská noc (sic!), aplikovanými svrchovaně nevhod na Moskvu, v níž je prý „pořád na ulici polotemno a člověk by si tolik chtěl ulevit ´pádem hlavou k zemi´...“ (věru ohromná úleva! náhodou P. Borkovec zde má poetický pád střemhlav do hlubiny) – a na závěr se s rozkoší oddá dalšímu sice kladnému, ale přece jenom také stereotypu, že je nějaké „druhé Rusko“, pro které je však třeba jít až někam „do rozbité a posrané koleje za Moskvou“. Daleko vyváženější se zdá postoj M. Viewegha, který své ryze turistické dojmy z Moskvy nechtěl nikterak absolutizovat (byl třeba, po vzoru M. C. Putny, v Treťjakovské obrazárně, ale zřejmě nejen kvůli Bojaryni Morozovové, ana „zdvíhá ruku a všem hrdě ukazuje: Takhle se máte křižovat! Takhle! Takhle!!!!!!“).

Jako turista přišel M. Viewegh na setkání se studenty „Lomonosovky“ v horkém květnu 2007 v kraťasech a jako spisovatel vyslovil výsostnou spokojenost s tím, že je maturitní otázkou, načež mu sdělili hostitelé, že na MGU je také tématem disertací. Pak podepsal autor Výchovy dívek v Čechách několik svých knih dívkám v Rusku – mezitímco na 20 dalších, a to nejen Moskvanek, se pod prapory M. Viewegha vychovávalo soustavně prostřednictvím studentské překladatelské soutěže vyhlášené Českým centrem už od března. Požádán o výběr krátkého textu, poslal sem mistr slova svou povídku Nos, v níž se soutěžící studentky bohemistiky potýkaly např. s větou Všim sis toho frňáku? Hele, Karle, vysvětli mi jedno: Jak tě takováhle ženská vlastně kouří?

Po vyhodnocení výsledků soutěže se na půdě velvyslanectví ČR v Moskvě konala v přítomnosti autora prezentace čerstvého ruského vydání románu Vybíjená z roku 2004, který do ruštiny převedla veteránka překladu N. Šulgina. V anotaci na titulní straně tohoto svazku se můžeme dočíst, že Michal Viewegh je nejznámější český prozaik z „pokunderovské generace“, že přitom „opakuje osud mnoha současných spisovatelů: Bernarda Webera, Milana Kundery, Milorada Paviće“ (?) a že je mu vlastní „jednoduchost a vzdušnost vyprávění, pečlivě dávkovaná ´pikanterie´ a absence mravoučnosti, což všechno udělalo z Viewegha miláčka čtoucího publika“. V Rusku stejně tak, jako v Česku, zajisté.

Jiné publikum ovšem ocení poslední z literárních bohemik, která v Rusku zatím vyšla: výbor z díla I. M. Jirouse se stručným názvem Magor, přeložený S. Skorvidem ve spolupráci s N. Falkovskou (básně) a I. Bezrukovou (pohádky, stati, dopisy). „Producent“ tohoto neobyčejně rychle uskutečněného vydání T. Glanc ve svém úvodním slovu zcela věrně charakterizoval autora na jedné straně jako „ztělesnění ´špinavého´ undergroundu českých hospod a divokých flámů“, s čímž zřejmě souvisí „v jeho tvorbě velmi silná linie ´obscénního´ vnímaní a ztvárnění skutečnosti“, na druhé straně zase jako niterného religiózně a mysticky založeného básníka – a dodal bych, že tato „linie“ je v ruské publikaci zastoupena především. Rozporuplnost Jirousovy osobnosti potvrdila také prezentace tohoto výboru na 2. Moskevském mezinárodním knižním festivalu, jehož se umělec zúčastnil. Před několika desítkami zájemců přednesl dvě básně česky a jednu – reminiscenci zatčení ruského básníka Osipa Mandelštama – v ruštině (kterou sám označil za „chatrnou“, nicméně obecenstvo to dojalo) a nakonec, vyprovokován vyprávěním moderátora akce T. Glance, zazpíval starý ruský šlágr, jejž si zanotoval den předtím v podchodu s nějakým cikánským harmonikářem. Takto asi utkví legenda českého undergroundu v paměti těch, kteří byli na té prezentaci přítomni.

Vlastní dojmy z prvního pobytu v Rusku pak shrnul básník, který se jinak prohlašuje za rusofila, v interview pro ČTK (http://www.ct24.cz/kultura/index_view.php?id=218317) takto: „Moskva se mi zdá jako dost hnusné město. Je to pro mě ´vyduchlé´ místo, kde už není žádný duch“. Proč ale? Co v ruské metropoli zažil kromě zpěvu v podchodu mezi Českým centrem a Českým domem a procházky po trochu vzdálenějším Lubjanském náměstí kolem budovy KGB, kde se pokřižoval za Borise nikoli Savenkova, jak stojí ve zprávě ČTK, ale Savinkova, kterémužto revolučnímu socialistovi je věnován jeden cyklus v Magorových labutích písních? V Moskvě byl 63-letý umělec patrně ponechán Českým centrem napospas osudu, a tak – citujme znovu ČTK – „se náhodou zúčastnil opoziční demonstrace protiputinovské koalice Jiné Rusko. ´Uvědomil jsem si, jaká je to hrůza a jak je naprosto rozdílné to Rusko, které miluju, Rusko spisovatelů, a to imperiální Rusko, které se dnes perfektně roztahuje,´ popsal své pocity signatář Charty 77.“ Rozdíl, ba rozpor tu vskutku je, souhlasím, ale rozpoznán někým, kdo se jen náhodou octne mezi manifestujicími proti vládě (nebo si vyjede na nějakou rozbitou kolej 50 km od Moskvy), vypadá tak trochu opět jako rozpor mezi stereotypy. Jeden z nich je ten rusofilský, tradičně „literární“: dejme tomu Puškin, kterému I. M. Jirous připsal dvě básně – samozřejmě o kartách a ruské ruletě, o čem jiném. Druhý, protichůdný, bude asi dobový žurnalistický, viz citovanou zprávu ČTK či Zápisník M. C. Putny.

Kdepak je ale kýžený „dotyk“ nebo dialog kultur? Nedělejme si iluze: na obou stranách dosud máme sice různé, ale podobnou ledabylostí poznamenané stereotypy, a v této situaci pravý dialog kultur nebyl v letech 2006-2007 a zatím ani nadále nebude možný. Když, tak u mě v kuchyni (zvláště pokud má pravdu Ivan M. Jirous, že "opět vracejí se noktoidi ... v kuchyních skrytí kredencoví pijáci").