Slavný román Aksela Sandemoseho vychází česky

„Nebudeš si myslet, že něco znamenáš.“ Tento rozkaz je Norům, Švédům i Dánům znám stejně důvěrně jako starozákonní „nepokradeš“. Jde o první z deseti přikázání Zákona Jante, který jakoby platil už od pradávna. Nalistujeme-li heslo „zákon Jante“, v originále jantelov, třeba ve slovníku spisovné dánštiny, dočteme se následující: „poměry, kdy lidé, zvláště v menších společenstvích, drží navzájem jeden druhého při zemi a nedovolují nikomu vyniknout např. díky šikovnosti atp.“ V etymologické části hesla stojí drobným písmem, že Jante je „fiktivní název města z románu Aksela Sandemoseho Uprchlík kříží svou stopu (1933)“.

Zákon Jante zná ve Skandinávii každý, ne každý Seveřan ale dnes ví, odkud se vzal. Vzápětí po vydání knihy Uprchlík kříží svou stopu začalo desatero Aksela Sandemoseho (1899-1965) žít vlastním životem a Skandinávci je od třicátých let považují za vzorec maloměstské přízemnosti a pokrytectví. S proslulým románem i Zákonem Jante se dnes díky nakladatelství Argo a ve výborném překladu Jarky Vrbové mohou seznámit i čeští čtenáři. Ti bohužel záhy zjistí, že mechanismy, které Sandemose popisuje, dokonale platí i v našem prostředí. Román starý přes sedmdesát let předčí v analýze předpokladů lidské malosti málokterá literatura.

Sandemose se narodil jako Axel Nielsen na dánském ostrově Mors ve městě Nykøbing, které posloužilo jako předobraz románového Jante. Však také Nykøbinčané na svého slavného rodáka pyšní nebyli. Nielsen odešel studovat do Kodaně, ale už v roce 1914 utekl na moře. Několik let se živil jako námořník, pak zběhl i z lodi a v Newfoundlandu pracoval jako nádeník. Po návratu do Dánska začal psát, větší úspěch však nezaznamenal. V roce 1930 přijal příjmení své norské matky, ponorštil i své křestní jméno a odstěhoval se do Norska. V zavazadle měl i rukopis románu Námořník jde na pevninu (1931), jehož protagonistou je mladý námořník a rodák z Jante jménem Espen Arnakke. Ten v přístavu s výmluvným názvem Misery Harbor spáchá vraždu, jejíž stín jej bude provázet celý život. Sandemose román převedl do norštiny, přijetí knihy ale jednoznačné nebylo. I proto, že jeho norština byla doposud klopýtavá.

Následující román o Espenu Arnakkovi nazvaný Uprchlík kříží svou stopu se ovšem stal klasickým dílem norské literatury a Sandemose je od té doby považován za jednoho z nejlepších norských stylistů. Espenu Arnakkovi, vypravěči Uprchlíka, je nyní už čtyřiatřicet a hned na prvních stránkách se z vraždy doznává. Vražda a námořnické prostředí, obojí by čtenáře mohlo svést k domněnce, že půjde o dobrodružnou literaturu. Omyl. Espen se s odstupem sedmnácti let jen snaží přijít na to, proč vraždu spáchal. Dějovou linku bychom v knize hledali marně, i proto někteří norští kritici román odmítli, prý to není „pořádný“ román. Přehlédli přitom, že do Norska zavítal román moderní, esejistický, který se k aktuálním otázkám snaží vyjádřit jinak, než snahou o věrnou nápodobu skutečnosti. Vypravěč za sebe řadí řezavě ostré střepiny vzpomínek na dětství a dospívání, volné asociace, sny a úvahy. Je opravdu kovaný causeur. Své myšlenky často vybrousí do takové dokonalosti, že mají podobu aforismů. „Mládí je doba, kdy se člověk naučí, jak skrývat porážku a jakou nasadit životní masku,“ dočteme se hned na první straně a stejně temná je celá kniha. Ale často se neubráníme smíchu, třeba když nás Espen ujišťuje, že si nepíše deník, jelikož v „denících se hlavně naříká. Člověk si je zpravidla začne psát v pubertě a deník pak má přímý podíl na tom, že pisatel v pubertě zůstane.“

Espenovo vyprávění plní roli terapie. Sandemose byl silně ovlivněn Freudovou hlubinnou psychologií, v níž spatřoval potvrzení vlastních teorií, a Espenovo vyprávění tak má podobu talking cure. Jen s tím rozdílem, že Espen je pacientem i analytikem v jedné osobě. Na Freudově metodě se spisovateli příčila pouze role psychoanalytiků – ti v jeho očích ztělesňovali zase jen moc a manipulaci. Konečných pravd se od Espena, který sám sobě říká „halucinista“, nedočkáme, ale obraz, který před námi chaoticky skládá nakonec přece jen ukazuje, kdo za vraždu může. Ukazuje, že nikoli jen vrah, ale i zavražděný je vinen. A největší díl viny že má tyranie maloměstského uvažování i všemožné hierarchie kolektivu. „Dítě se nemá dobře. Dítě se má špatně,“ konstatuje Espen. „S jakou disharmonií se setkává dítě? Tak se ptá ten, kdo pod svým dětstvím udělal čáru. Pro dítě je disharmonie všechno, i samotný růst. Rovina, v níž se pohybuje dnes, bude za tři měsíce úplně jiná, a zdaleka nebude konečná. Dítě je na cestě, je v pohybu způsobem, na který z různých důvodů neradi vzpomínáme. Dítě cítí pohrdání od těch, kdo přišli na svět před ním, a samo kope do těch, kdo jsou mladší. Víte, jak velice zajímá dítě pojem věku? Přemýšlejí o něm pořád a mají vždy dokonalý přehled o přesném věku svém i ostatních dětí. Seznamování probíhá následovně: Jak se jmenuješ a kolik je ti let?“

Espen není o nic lepší než ostatní Janťané, když může, i on si kopne. V jednom se ale vymyká. Rozhodl se důsledně porušit páté přikázání Zákona Jante a pokouší se svobodně myslet. Z tohoto rozhodnutí se zrodil román a hlavně pro ně je z Espena uprchlík. Páté přikázání praví: „Nebudeš mi myslet, že víš víc než my.“ Boj proti tomuto diktátu si jako cíl vytkl i zanícený společenský debatér Sandemose. V době nástupu fašismu si poznamenal, že „sebezpyt a předvedení rozmanitosti hříchů se v neklidných dobách vnucuje jako klíčový úkol. Ten úkol si nežádá odvahy, nýbrž schopnosti obejít se bez uznání spoluobčanů.“ Po okupaci Norska musel emigrovat do Švédska.

Sandemosova kniha přináší hluboký vhled do lidské psychiky. Jeho analýza tyranie kolektivu a ujařmujících mechanismů uvnitř dělnické třídy je bolestivě pronikavá. Dokládá, že dělníkům v osvobození nebrání jen kapitalistický řád, nýbrž hlavně oni sami. „Zákonem Jante si lidé navzájem zabíjejí šance. Všichni proti němu bojují, kroutí se pod jeho knutou, a přitom ho sami nelítostně používají.“

Zákon Jante

1. Nebudeš si myslet, že něco znamenáš.
2. Nebudeš si myslet, že jsi stejně velký jako my.
3. Nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my.
4. Nebudeš si namlouvat, že jsi lepší než my.
5. Nebudeš si myslet, že víš víc než my.
6. Nebudeš si myslet, že jsi víc než my.
7. Nebudeš si myslet, že ty něco zvládneš.
8. Nebudeš se nám smát.
9. Nebudeš si myslet, že na tobě někomu záleží.
10. Nebudeš si myslet, že nás něco můžeš naučit.