Krátké fragmenty se z odstupu zdají být smíšeny do jednoho celku, světa propleteného červími dírami, skrz mlhu a ženská lůna spojujícího velké a malé, realitu s fikcí a minulost s budoucností. Některé texty připomínají obrazy Maxe Eschera. Mohou působit děsivě, ale přitom v sobě mají pomrkávající humor.

Sbírka obsahuje povídky napsané v rozmezí několika desetiletí a – jak už název napovídá – spojené Brnem. Město v mnohých z nich vystupuje jako důležitá kulisa, v dalších pak jen v letmé zmínce. Některé texty již byly vydány knižně i časopisecky, převážná část se však ke čtenáři dostává poprvé. Krom několika delších povídek najdeme ve výběru především kratičké texty směřující k výrazné pointě – autor sám se dovolává minutových románů Petera Altenberga, krom toho ovšem nelze nezmínit Jorga Borgese, který se koneckonců nepřímo objevuje i ve dvou krátkých příbězích.

Vidíme-li vedle sebe autorovy texty z různých časů, vysvitne náhle jejich vnitřní spojitost, vyjeví se přetrvávající prvky autorovy tvorby, jeho obsese a ustálené postupy. V povídce z konce sedmdesátých let vypravěč falšuje magnetofonovou nahrávku milostných vzdechů, jen o pár stran dříve se v textu z let devadesátých model vsi tajuplně stává vsí samou. V jádru obého přitom vězí stejná otázka: Kde je hranice mezi iluzí a skutečností?

Iluze, prolínaní skutečnosti a vyprávění (předlohy a modelu), proměňující se identita osob i míst – to jsou motivy živené pochybností racionální mysli, rozumu, který se pokouší přijít na zákonitosti, podle nichž funguje svět, a zprostředkovaně pak i popis světa, vyprávění. Z druhé strany ovšem přitéká neméně silná řeka pudů, nutkavě se vracejících obrazů a snů, vynořuje se z podvědomí a přináší do sofistikovaně vystavěných vypravěčských konstrukcí ženy, které opakovaně svádějí mladé chlapce a lapají je zpět do dělohy.

Fantastické či fantaskní motivy tu sice najdeme často, zároveň si však povídky uchovávají jistou civilnost až všednost, danou jednak střízlivým, někdy až přestřízlivělým a zadrhávajícím Kratochvilovým jazykem, ale také autentickými kulisami (či kulisami, jež se jako autentické jeví). Autentičnost, podpořená lehce autobiografickou stylizací první osoby, je přitom neustále nabourávána zcizujícími momenty a zvraty, nabourávajícími iluzi.

Podobné napětí panuje v jazyce vyprávění i v jeho motivech. V nereálných pointách je vždy kus všednodenních obav – a stejně tak nacházíme v povídkách, které popisují události relativně pravděpodobné, dotyk jakéhosi fantaskna. Obě polohy spojuje například povídka Via mala Brunensis: popisuje spiknutí, vzniklé z romantického dětského snu o cestě, která by spojovala město přes střechy domů. Z „malého“, všedního klukovského snu, v každodenních kulisách brněnských domů a v prostředí městského úřadu se rodí absurdní zápletka, která nese většinu kratochvilovských atributů – včetně znejistěné identity a čarování s prostorem.

Zatímco prostor (i přes všechny prostorové anomálie) zůstává ve většině povídek úzce propojen s Brnem, období, ve kterém se povídky odehrávají, je rozkročeno přes více než půlku století: odpovídá zhruba Kratochvilově životu (koneckonců, autor velmi často vystupuje i jako postava svých textů) a jde tedy o dobu od čtyřicátých let do současnosti.

Nápadně často se přitom vypravěč vrací do protektorátu a padesátých let: otázkou zůstává, zda tam Kratochvila láká vzpomínka na minulé dětství, nebo vypjatá nacistická a komunistická totalita a ideologičnost onoho času, které jsou ideálními kulisami pro témata, jež ho trápí. Pravdou bude nejspíš obojí, včetně toho, že tato témata ho trápí právě proto, v jaké době své dětství prožíval.

Ideologie každopádně úzce souvisí s iluzí a totalita s deformací skutečnosti – pokud by to bylo to jediné, oč běží v Kratochvilových textech, mohl by ovšem bohatě těžit i z doby současné, nebo se obrátit do budoucnosti; používat slova jako internet, reklama, umělá inteligence – ta však v jeho textech prakticky nenajdeme. Pokud by vyrůstal jinde a v jiném prostředí, možná by se jeho tvorba více podobala dílu P. K. Dicka (s nímž je jistě spřízněn, abych navnadil také jinou skupinu čtenářů a už neopakoval stále se nabízejícího mistra Borgese). Protože však Jiří Kratochvil zřejmě neprožil stěžejní část života obklopen feťáky a místo toho se obklopil knihami, do středu zájmu se dostalo ještě cosi jiného, výsostně důležitého: příběh, či přesněji řečeno samo vyprávění, vyprávění v jistém ohledu tradiční, pro něž je lepší a úrodnější půda minulosti již vsáklé do obecného podvědomí, třeba právě i minulosti lehce mytizovaných, a proto výsostně příběhových okamžiků našich dějin.

Přes všechny své obsese a escherovské vize tedy Kratochvil zůstává především vypravěčem – vypravěčem, jenž své vyprávění nabourává a zpochybňuje, promítá do něj své nejistoty o pevné struktuře světa, nicméně vypráví, chce vyprávět, a přestože čtenáře trápí a mate, snaží se nakonec sdělit jakýsi příběh, schovaný za všemi těmi podivnými propletenci, v nichž se uroborové zakusují do vlastních ocasů, voda teče do kopce, mění se ve víno a pak z druhého konce napájí vlastní pramen.