Esej o hyperkonzumní společnosti
Knihy G. Lipovetského u nás slaví velký úspěch a některé vyšly již ve druhém vydání.
Způsobů, jakými je popisována společnost, v níž západní lidé žijí, je velké množství. Miloslav Petrusek ve své knize Společnosti pozní doby takových pokusů vyjmenoval 108. Jedním z takových označení je třeba „legrační společnost“ - s tímto spojením přišel ve své první knize Éra prázdnoty francouzský profesor filozofie, sociolog a esejista Gilles Lipovetsky. Jeho knihy u nás slaví velký úspěch a některé vyšly již ve druhém vydání. Jeho kniha nejnovější - Paradoxní štěstí. Esej o hyperkonzumní společnosti - kriticky navazuje na ty předcházející, i v ní se autor snaží o diagnózu našeho západního světa.
V knize Éra prázdnoty byl jeho pohled dost pesimistický - v rozhovoru s Milanem Hanušem Lipovetsky přiznal, že v první polovině 80. let vládlo ve Francii hyperkritické naladění vůči tržní společnosti a Éra prázdnoty je tím poznamenána.
Nyní je Lipovetsky k současnému světu shovívavější. Pokud například v Éře prázdnoty charakterizoval západního člověka pojmy „samota, prázdnota, neschopnost něco cítit nebo být nadšením bez sebe“, v nejnovější knize naopak „údajnou smrt citů“ označuje za pouhé klišé hypermoderní epochy, protože mezilidské vztahy se podle něj naopak stále zřetelněji prosycují emocemi. Západní společnost Lipovetsky tentokrát nazývá „hyperkonzumní“: konzumování dnes podle něj funguje jako pramen stále nových emocionálních zážitků, být spotřebitelem stále více znamená hrát si a těšit se, popustit otěže a uvolnit se.
Stejně jako ve své první knize, i v Paradoxním štěstí vnímá autor současného západního člověka jako Narcise, pro kterého třeba i hodnota náboženství netkví v zachycení absolutní pravdy, ale ve schopnosti usnadnit cestu k vyššímu stavu osobního rozvoje a k autentičtějšímu subjektivnímu životu. Jak ukazuje i Petruskova kniha, ve svých úvahách o narcismu, konzumenství nebo infantilizaci se Lipovetsky přidává k bezpočtu podobně zaměřených autorů a v mnoha ohledech není nijak originální: jeho pohled je vyvážený, nezachází do žádných myšlenkových extrémů, snaží se poctivě vnímat ambivalentnost soudobého individualismu. Snad jen autorovy až urputné polemiky s koncepty neotribalismu a dionýství Michela Maffesoliho, kterým věnuje rozsáhlou kapitolu, a Lipovetského oponující tvrzení, že konzumní svět hledá ve všem svém chvatu cosi jako apollinský ideál, jsou poněkud přehnané. Ve společnosti přece paralelně existovaly a nepochybně nadále budou koexistovat jak touha po překročení vlastního Já (ať už díky zážitku opojné atmosféry fotbalového zápasu, rockového koncertu, adrenalinových sportů nebo drog), tak i touha po sebekontrole a sebeovládání.
Další postavou, kterou autor vedle Dionýza odmítá jako perzonifikaci soudobého člověka, je Superman. Podle Lipovetského totiž dnešní člověk před vysokou výkonností dává v práci většinou přednost „pohodě“ a příjemné atmosféře, a také v sexuálním životě nad rekordmanstvím vítězí hédonizace a rozrůzňování sexuálních aktivit.
Výrazem toho, že autor umí vnímat kladné i záporné rysy současné společnosti, je asi nejnápaditější kapitola knihy věnovaná závisti. Zatímco v archaických společnostech podle něj bylo často kvůli všudypřítomné závisti nutné držet přízeň osudu v tajnosti a předstírat nedostatek, soudobá společnost podle něj - možná poprvé v dějinách - dokázala utlumit sílu závisti. Souběžně s tím ale sílí lhostejnost, jedna bolest tedy podle Lipovetského vystřídala druhou. A jak autor uzavírá: „pokud jde o štěstí, neexistuje pokrok“, protože štěstí není na povel, ale přichází, jak se mu zachce.