Žádný společenský převrat naší doby nebyl tak pronikavý a rychlý a nepřinesl tak zásadní změny jako ženská emancipace. Nejnovější kniha francouzského sociologa Gilla Lipovetského nabízí ucelené a systematické zasvěcení do problematiky ženství. V základních rysech mapuje vývoj, kterým prošlo postavení ženy ve společnosti, a především se pokouší definovat situaci ženy v dnešním světě. Jak tato situace vypadá, naznačuje už samotný podtitul knihy - Neměnnost a proměny ženství. Podle Lipovetského dochází k radikální emancipaci ženy, ale zároveň všechny pozitivní i negativní změny nedokáží zcela překonat tradiční, možná biologicky dané odlišnosti mezi mužem a ženou, a tedy ani zcela odstranit různou významnost postavení jednotlivých pohlaví v soukromém životě a ve společnosti.

Lipovetského analýza je vedena realistickým a nepřikrašlujícím pohledem, nicméně se zřejmou náklonností k postupující demokratizaci společenských podmínek umožňujících svobodnější sebedefinování, seberealizaci a sebeutvrzení žen. Jak je pro něho typické, Lipovetsky vnímá prohlubující se individualizaci, otevřenost a pluralitu možností a voleb velmi pozitivně (i ve své pražské přednášce 11.12.2000 přiznal, že zdůrazňuje kladné aspekty vývoje, protože většina ostatních autorů píše jen o těch negativních). Dosavadní vývoj tedy interpretuje optimisticky, protože naplňuje rovnoprávnost obou pohlaví, ačkoliv v samotném závěru konstatuje, že si muž udrží i nadále vedoucí postavení v mocenských zápasech a při řízení společnosti.

První, druhá, třetí...
Lipovetsky definuje tři modelové fáze, jimiž role a postavení ženy v průběhu známých dějin prošly. Tzv. první žena, neboli žena opovrhovaná, představuje ženu jako podřízené pohlaví, vykonávající na rozdíl od muže neoslavované činnosti spjaté s rodinou a dětmi. Role a činnost žen v této oblasti však postrádají jakoukoli prestiž. (Zde nutno přiznat, že Lipovetsky prakticky nebere v úvahu některé starověké matriarchické společnosti, jak je naznačuje například Riane Eislerová v knize Číše a meč: agrese a láska). Model první ženy někdy přetrvával až do 19. století, především v neprivilegovaných vrstvách společnosti.

Druhá žena, žena opěvovaná se objevuje poprvé díky kurtoaznímu kultu dvorské šlechty, následně v podobě renesančního kultu ženské krásy, v devatenáctém století je žena světicí bdící nad štěstím rodinného krbu - muži "nechávájí ženu usednout na trůn, opěvují její přirozenost, její obraz, její úlohu. Milovaná žena se stává vládkyní muže." Problematičnost jejího postavení však tkví v tom, že je opět závislé na vůli muže, na mužské definici a mužském uznání - žena je pouze tím, čím jí muž dovolí být. Sakralizace ženy navíc nezabraňuje tomu, že "důležitá rozhodnutí zůstávají záležitostí mužů. V politickém životě nehraje žena žádnou roli, manželovi je povinována poslušností, ekonomická a intelektuální nezávislost je jí upřena". Žena už není poníženým subjektem, nicméně navzdory úspěšnějšímu pronikání do společenské oblasti zůstává její význam spíše utajený, veřejně nepřiznaný a v každém případě velice nepřímý. Institut ženské krásy (který se v této etapě objevuje poprvé a je spjat s privilegovanými ženami z aristokracie, které byly odloučeny od pracovní činnosti - tedy mohly být krásné) navíc umožňuje ženu udržovat ve vymezeném odstupu od mocensky významných rolí.

"První žena byla diabolizována a zavrhována, druhá žena byla obdivována, idealizována, usazována na trůn. Ve všech těchto případech však byla žena podřízena muži, myšlena mužem, definována ve vztahu k muži; byla pouze tím, čím muž chtěl, aby se stala." (s. 222)

Až ve 20. století se začíná prosazovat třetí model, zde nazývaný třetí neboli neurčitou ženou. Konečně dochází k razantnímu vyrovnání pozic mezi mužem a ženou a ona neurčitost vyplývá z absence přesného definování ženské role, jež bylo pro předcházející období typické. Svůj osud začínají mít ženy ve vlastních rukou, nic jim a priori nebrání v naplnění vlastní vůle a potvrzení vlastní identity, muž už přímo nic nezakazuje. Navzdory tomu se však mnoho věcí nemění tak, jak by se možná dalo předpokládat - ženy v politické a především v obchodní, obecně tedy v mocenské oblasti prakticky nezaujímají významná místa, jsou nadále zodpovědnější za rodinný život než muži, čelí mnohem větším nárokům při nalézání rovnováhy mezi veřejným a soukromým životem, mezi prací a rodinou. Důvody této setrvačnosti lze nalézt na straně obou pohlaví a samozřejmě v síle dlouhodobých konvencí a tradic.

Nejvýznamnější změnou však bezpochyby je, že ženy mohou rozhodovat a většinou i rozhodují o tom, jaké chtějí být (tedy třeba i stejné jako dřív), samy a ponejvíce dobrovolně. Dokonce se tato skutečnost setkává s kladnou odezvou i na straně mužů, kteří suverenitu žen většinou přijímají (někteří snáze a ochotněji, jiní méně, ale obecný trend je nepopiratelný).

Jaká je vlastně ta třetí?
Lipovetsky při svém zkoumání současné ženské reality postupuje systematicky - od emocí, přes sexuální otázky, kulturní faktory jako je vnímání krásy, móda a média, společenské postavení ženy v rodině a profesi, až po otázky mocenské, promítající se do politiky a byznysu. Přináší nesmírně zajímavá fakta, často zasazená do překvapivých, nebo alespoň netradičních souvislostí. Jako svou typickou metodu volí záměrné postavení dvou protikladných faktů, jež vyvracejí jeden druhý, do přímé opozice těsně vedle sebe - první vypadá velice pravděpodobně jen do chvíle, než jej zpochybní jiný a zpravidla výstižnější.

Třetí žena je obecně sebevědomější a klade na muže mnohem větší nároky. V této souvislosti je nepřehlédnutelná role médií, především tzv. ženských časopisů, jež ženám poskytly dostatečné zázemí a nabídly jim inspirativní a realizační prostor - zdůrazňovaná péče o sebe samu, zhmotněná touha a vůle nějak "vypadat", nabídnuté možnosti spotřeby určené přímo pro ženy, i tyto skutečnosti umožňují a dokazují ženskou emancipaci. Také díky médiím se ženská krása z opovrhovaného stavu (např. chudší vrstvy krásu vnímaly negativně, jako nevyhovující drsné realitě) stala čímsi obecně kladně přijímaným. Na druhou stranu (rozpornost je všudypřítomná) kult zidealizované, umělé, vyrobené krásy vytváří na ženy nesmírný tlak a je zdrojem mnoha frustrací. Jenže krása už není něčím daným od přírody, ale možností, jež je k dispozici každé ženě - záleží tedy na ní samotné, jak se s tím vyrovná.

Právě možnost volby je tím základním, co demokratická modernita ženě přinesla - promítá se i do dilematu mezi soukromým a veřejným životem. Ženy už mají možnost zvolit si mezi profesí a rodinou. Přesto k výraznému prosazení se žen na čelná místa veřejného života nedochází - důvodů je několik. Ženám především zůstává vlastní silná vazba na rodinu, jako na identifikační oblast, jež je pro ně důležitější než "mužský" svět politiky a obchodu. Do toho se nezapojují hlavně pro svou nechuť právě k jeho "mužské" podstatě - soutěžení, ješitnost, potřeba vyhrát, držet moc pro moc jsou typické pro muže a ženám toto vlastní není.

"Menšinové postavení brání kulturní asimilaci žen v bytostně mužském světě managementu s jeho iniciačními rituály, s normami chování a hodnotami..., pokud si chtějí vydobýt důvěryhodnost, musí prokázat větší výkonnost než jejich mužští kolegové. Kariéra žen se rozvíjí ve světě řízeném muži, v němž se ocitají vyloučeny z neformálních sítí moci, nemají přístup k privilegovaným informacím a nejsou připraveny na politické hry a strategie podniku, na lobbing a bargaining, od nichž se teprve odvíjí cesta k vůdčím postům."

Lipovetského kniha končí vlastně poněkud paradoxně. Zatímco celou dobu zdůrazňoval klady změn, k nimž dochází (ačkoliv jsou často rozporné a nejednoznačné), na závěr končí vizí, jež další důležité pozitivní změny v mnoha směrech v nejbližší budoucnosti nepředvídá. Z odlišné podstaty mužského a ženského elementu vyplývá vůdčí role muže ve veřejném prostoru - to je nejdůležitější projev zmiňované neměnnosti mužství a ženství. Vztah ženy a muže bude na "vyšší" úrovni, s vzájemným respektem a větší ohleduplností na obou stranách, s vědomím jejich práv, ovšem nad některé "zákonitosti" se zatím nedokáže povznést a překonat je. Lipovetsky jako by nikomu, ani sám sobě nechtěl nic nalhávat, proto trochu nenaplňuje tradiční feministická očekávání - jeho představa se však zdá být realističtější než vyzývání radikálů. Což ovšem neznamená, že by s daným stavem souhlasil.

S trochou nadsázky lze říci, že během celé knihy Lipovetského srdce stojí na straně žen. S jeho důrazem na demokratičnost, otevřenost a přiznání rovnocenných práv všem lidem je to naprosto pochopitelné. O to více by však jeho knihu měli číst právě muži, pokud ovšem o pochopení ženského údělu stojí.