Na sklonku loňského roku vyšel příznivci portugalsky psané literatury dlouho očekávaný překlad Dějin brazilské literatury od renomované italské literární historičky Luciany Stegagno Picchiové, která se brazilskou literaturou zabývá již od konce padesátých let a která se v prvních letech druhého tisíciletí stala členkou Brazilské literární akademie.

Autorka se na téměř sedmi set stránkách velmi čtivě napsané knihy věnuje rozsáhlému výkladu dějin brazilského písemnictví. Pohled cizího badatele na literaturu určité země může být velmi přínosný a občerstvující, neboť autor není svazován zažitými modely výkladu tamější literární historie a může se zaměřit na doposud přehlížené jevy a naopak. Tvoří-li představa minulosti značnou část našeho vědění o světě a ukotvují-li nás dějiny v identitě, pak je právě Picchiové nebrazilský původ velkým přínosem – vždyť pro Brazílii bylo a je hledání vlastní identity jedním z hlavních témat od počátku devatenáctého století.

Stegagno Picchiová v sedmnácti kapitolách předestírá trochu jinou cestu k brazilské literatuře, shrnuje a rozšiřuje řadu charakteristických témat, ale vyzdvihuje i některé marginální látky písemnictví největší jihoamerické země. První kapitola přináší obecné nastínění základních rysů brazilské literatury, tématy Indiána, černocha, cukrové třtiny, sertãa (vyprahlého brazilského vnitrozemí), ale zabývá se také problematikou jazyka a užíváním výrazových prostředků vůbec. Zbylých šestnáct oddílů se věnuje určitým obdobím vývoje brazilské literatury.

Kritérium výběru řídí, dle svého vlastního vyjádření, kritériem proslulosti jak doma, tak v cizině „kritériem, které je možná těžko přijatelné, jde-li o stanovení literární hodnoty, bude ale k užitku každému, kdo se v dějinách literatury vydá za osudem obsahu díla, a bude tedy sledovat takový či onaký dobový vkus.“ Kniha je nabitá informacemi, místy bohužel působí téměř jako telefonní seznam, nebo jako středoškolský tahák na chemii: minimum prostoru, maximum vzorečků. To je ale jediná výtka k jinak velmi zajímavému a svižně napsanému textu.

Kromě příjemného včtení se do Dějin brazilské literatury jako do prázdninového románu, čeká na čtenáře navíc velké množství ukázek v portugalštině s překlady pod čarou. Na konci každé kapitoly se nachází vyčerpávající soupis sekundární literatury, nad nímž zaplesá srdce nejednoho zájemce o lusitanistiku a o celou Iberskou Ameriku. Kniha dále obsahuje slovníček vybraných brazilských termínů, jehož jediným nedostatkem je absence fonetického přepisu. Perličkou na konci knihy, je soupis knižně vydaných českých překladů z brazilské literatury, který u nás doposud chyběl.