Básnířka a prozaička Krisztina Tóth patří již řadu let k předním autorkám současné maďarské literatury.

Narodila se roku 1967 v Budapešti. V polovině osmdesátých let vystudovala obor sochařství na Střední odborné škole výtvarných umění, v roce 1993 absolvovala obor maďarština-historie na budapešťské Univerzitě Eötvöse Lóránda. Počátkem devadesátých let strávila dva roky na stipendijním pobytu v Paříži. Ve druhé polovině devadesátých let působila jako spolupracovnice Francouzského institutu v Budapešti. V současné době se kromě psaní, publicistiky a překladu z francouzštiny věnuje také výrobě vitráží a restaurátorství.

Jako básnířka debutovala v roce 1989 sbírkou Őszi kabátlobogás (Podzimní vlání kabátu), následovaly sbírky A beszélgetés fonala (1994, Nit rozhovoru), Az árnyékember (1997, Stínový člověk), Porhó (2001, Prašan) či Síró ponyva (2003, Plačící škvár). Krisztina Tóth je taktéž autorkou básní pro děti: mimo jiné sbírka A londoni mackók (Londýnští medvídci) z roku 2003.

Její samostatnou prozaickou prvotinou je povídkový soubor Vonalkód (Čárový kód) z roku 2006, který se taktéž setkal s uznáním kritiky.

Básně i prózy Krisztiny Tóth se shodně vyznačují vytříbeným smyslem pro detail a citovostí, pramenícími ze specifického, „ženského“ přístupu k hodnotám života i každodenní realitě, pro nějž jsou příznačné pokora, vnímavost a emotivnost. Námětem jejích děl bývají „všední“ události, pocity či myšlenky, jimž autorka svým zobrazením dodává punc jedinečnosti a výjimečnosti. Díky citlivému přístupu k jazyku je pro její díla charakteristický prvek odhalování skrytých či upozaděných souvislostí ve vztahu jazyka a skutečnosti.

Za svou tvorbu získala Krisztina Tóth řadu ocenění, z těch nejvýznamnějších bychom mohli jmenovat cenu Attily Józsefa (2000), cenu Palládium (2001) či cenu Sándora Máraiho (2007). Spolu s Orsolyou Karafiáth či Virág Erdős patří Krisztina Tóth od konce devadesátých let k velmi výrazným zástupkyním autorek mladší generace.