„ČARODĚJNICE,“ ZAMUMLALA STAŘENA A PLÁCLA DO MODRÉ sedačky. „Čarodějnice,“ zopakovala hlasitěji a přisunula si mezi nohy koš přikrytý špinavým hadrem, z pod kterého pípala kuřata. „Čarodějnice,“ uchichtla se lišácky a svým pohledem probodávala ženu v červeném.
Trolejbus škodolibě poskočil a rozjel se.
Žena si sundala sluneční brýle a vyšpulila silně namalované rty jako při polibku. Dýchla na tmavá skla a otřela je do červeného hedvábí nad levou klopou. Marný rituál... Tvá snaha nestydatě se usmívat a čelit žhnoucím pohledům stařeny je beznadějná. Dnes, včera, ostatně jako pokaždé, se proti tobě všichni tajně spikli!
„Čarodějnice,“ procedila stařena znovu mezi zuby, přičemž nehezky vyhrnula fialový ret, nad kterým se černal malý chomáč vousů.
Najednou v trolejbusu zavládlo hrozivé ticho. Jako by všichni zaslechli tajný němý povel, zadívali se na ženu v červeném. Byla menšího vzrůstu, drobné postavy a černé vlasy měla střiženy zcela nakrátko jako tibetská mniška. Teprve při delším pohledu by si člověk všimnul hudební krásy její tváře, jež byla nyní zahalena hustým závojem šedé beznaděje a žlutého smutku. A kdyby člověk vzal její tvář do rukou a přiblížil se k ní, viděl by, že má jedno oko fialové a druhé modré. A kdyby tu tvář natočil ke světlu, byly by vidět drobounké neradostné vrásky v koutku okrově nalíčených očních víček a kolem smyslných úst obloučky ironické zahořklosti. A to jí ještě nebylo ani třicet.
„Čarodějnice, zatraceně, opravdová čarodějnice...,“ neklidně opakovala stařena, otáčela se na kolemstojící, mávala rukama a luskala prsty, jako by rozhazovala různobarevné loterijní lístky s nápisem „Čarodějnice“.
Žena si tenkými prsty přejela přes černovlasou hlavu tibetské mnišky. Víčko pravého oka jí nervózně zacukalo. Nepřátelskost všech kolem, smíšená se zápachem potu, těžkým vzduchem a vyčerpávajícím horkem, jí prosakovaly do morku kosti. Žena opakovaně zamrkala a znovu si nasadila tmavé brýle.
„Snaží se schovat, čarodějnice jedna,“ zaprskala stařena, důležitě pokyvovala hlavou a otáčela se kolem.
Všichni souhlasně mlčeli.
Trolejbus zastavil. Žena vystoupila. Náhle ji polil pot. Trochu se jí třásly nohy. Cítila, jak ostré pohledy cestujících procházejí skly špinavých oken a zavrtávají se jí do zad, jako by na nich měla namalovaný terč. Teď se ti, ty čarodějnice, zlomí podpatek nebo zavadíš o dlažební kostku v chodníku a beze vší elegance upadneš. Jedna punčocha se ti shrne jako černá hadí kůže, v druhé se rozšklebí obrovská díra (přitom je tento pár poslední a výplatu dostaneš až za tři týdny), do krve si rozedřeš dlaně, brýle se zakutálí pod kola trolejbusu, který je rozdrtí, utrhne se ti řemínek u kabelky...
A v ten moment se na chodník vysypou všechny ty záhadné věcičky, které ty, čarodějnice, chceš pokaždé nechat doma, neboť si moc dobře dovedeš představit, co si lidé pomyslí, až si je po tvé nehodě budou prohlížet. Tělo bude bez známky života ležet přikryté bílým prostěradlem, oni vysypou tvou kabelku a cizí zvědavé prsty budou ohmatávat uschlé kaštany, modrou skleněnku, střep zrcátka, ocucaný bonbón znovu zabalený do růžového celofánu... Odkud by také mohli ostatní vědět, že ten kousek ztrouchnivělého dřeva zabalený do pastelově modrého kapesníku je relikvie z rakve blahoslaveného Jurgise Matulaitise, že hnědý prášek bez zápachu v krabičce od sirek je kadidlo, jež jeden tvůj kamarád získal z rukou samotného Dalajlamy, že jemný bílý útržek v tvém zápisníku v žádném případě není kus toaletního papíru nebo ubrousku, ale jádrové dřevo bambusu, dárek od téhož světoběžníka... Jak by se lidé nepodivovali nad peříčky mandelíka, nad kousky konfet smíchanými s drobečky chleba, nad bezbarvými okvětními lístky truchlícími v zápisníku? Jak mají lidé rozumět tomu, proč ve svém úhledném seznamu telefonních čísel najednou začínáš křičet červeným inkoustem: už dál nemohu už dál nemohu už dál nemohu už dál nemohu... Nebo: nenávidím nenávidím nenávidím nenávidím nenávidím ne ne ne... A proč, čarodějnice, na poslední stránce něžným tahem pera šeptáš: „Miluji tě.“ Kdo vyřeší záhadu velké rybí kosti, přetrženého stříbrného řetízku, červené náušnice, okousaného špalku tužky, roztřepené černé stužky, světle modré umělohmotné kočičky, bílých tabletek, holandských, italských a japonských mincí, žlutých vitamínových kapslí, oka panenky s výraznými řasami a mnoha dalších a dalších věcí, když ty...
Ale nic se nestalo. Trolejbus odjel. Přesně na této zastávce měla žena v plánu vystoupit. Vytáhla z kapsy kus papíru, přečetla si adresu a hned hledaný dům uviděla. Když vešla dveřmi s oprýskanou barvou, již mnohokrát přetřenými a připomínajícími tak abstraktní obraz, ocitla se v dlouhé žluté chodbě. Odhodlaně jí prošla. Chodbou se rozléhal klapot bot. Zastavila před bílou vývěskou s modrým nápisem: Freuda, s.r.o. V tom se jí vybavila tvář vousatého otce psychoanalýzy. Téměř neslyšně zaklepala na dveře pískové barvy.
„Prosím,“ ozval se hlas, měkký a ne příliš příjemný, připomínající kuličku plastelíny obalenou chmýřím.
Žena nesměle vstoupila.
Pokoj nebyl velký. Jediné okno zakrývaly hnědé sametové závěsy. Stěny byly vytapetované světle hnědou tapetou se sotva znatelným vzorem světle žlutých javorových listů. Na nich křivě visely čtyři nesnesitelně nepovedené obrazy – olejomalby krajiny. Podél stěny byly vedle sebe poskládány nízká kožená pohovka s bílým polštářem, propadlé prosezené křeslo, proutěné houpací křeslo a židle s oloupaným lakem na podpěrkách. Vzadu v pokoji stál psací stůl zaházený papíry. Zpoza něj hleděla s podepřenou hlavou silnější tmavovlasá žena. Horní část její tváře vypadala téměř mužsky – vysoké čelo, husté beztvaré obočí, zapadlé a blízko sebe posazené vlčí oči. Dolní část byla ženská, jemná, s měkkými rty a důlky v červených tvářích a bradě, druhá brada byla jako na Rubensových obrazech zabořená do přepychového límce. Celá se podobala nepovedenému robotu.
„Dobrý den, má milá. Chovejte se jako doma. Posaďte se, kam chcete,“ pečlivě rozdělila slova do tří celků – vět.
„Dobrý den.“
Žena v červeném se otočila a všechny čtyři kusy nábytku stojící podél stěny jí připadaly odporné, jako čtyři chlípní muži, kteří ji nemravně zvou na svůj klín.
„Jakpak se jmenujete,“ vyzvídal robot opatrně, jako by chtěl odhalit nějaké tajemství.
„Viktorie,“ špitla žena a kdovíproč vcházela po špičkách. „Všichni mi říkají Viki.“
„Tak se posaďte, Viki. Sedněte si, kde to pro vás bude nejpohodlnější.“
Viki si sedla na samý okraj proutěného křesla. Už teď litovala, že sem přišla. Bylo jí smutno.
„Sedněte si pohodlněji, Viki. Budeme si povídat déle, nebo ne? Poslouchám vás.“
Viki si hluboce povzdechla a opřela se. Křeslo se zhouplo.
„Mně říkejte Norma,“ řekla psychoterapeutka a profesionálně zachytila Viktoriin pohled. Počkala, až se křeslo přestane houpat a poté s milým úsměvem vyslala pronikavou slovní sondu: „Tak jaképak neštěstí vás ke mně přivádí?“
Viki si opřela hlavu. Štíhlým krkem jí několikrát proběhla křeč. Smutek narůstal. Opět se posadila na okraj křesla a cítila, jak si roztrhla punčochu. Lokty se opřela o kolena, bradu položila na zaťaté pěsti, zadívala se zamračeně na Normu a celkem bez ostychu řekla: „Vynechám dlouhé úvody. Velice jsem milovala jednoho člověka. Chápete? Teď už neexistuje. Chci, prostě musím na něj zapomenout... Zapomenout, úplně zapomenout, za každou cenu zapomenout. A vůbec mi to nejde. Vím, že se ani v těch nejhorších melodramatech takhle nemluví. Strašná banalita. Já prostě z celé duše chci na toho člověka zapomenout. Rozumíte mi?“
„Rozumím. Život a melodrama – to jsou dvě naprosto rozdílné věci. Souhlasíte se mnou, Viki?“
„Ano, ale já...“
„Ten člověk neexistuje objektivně, nebo neexistuje jen pro vás?“
„Pro mě už neexistuje,“ skousla si ret Viki.
„Vám je nepříjemné si to přiznat, že?“
„Co?“
„To, že ten člověk žije, ale pro vás neexistuje.“
„Ano, ano... ne, neříkala, jsem, že je mi to nepříjemné. Prostě na něj chci zapomenout. To je vše.“
„Což v této situaci zraňuje vaši sebelásku.“
„Mou sebelásku?“ Viki se opřela do křesla celá strnulá. „Ó bože, celou mě to zraňuje.“ Pootočila hlavu, jak jen mohla, aby psychoterapeutka neviděla její chvějící se bradu a vlhnoucí oči. „Zraňuje to mé tělo, mou duši, můj rozum. Ničí mi to dny i noci. Boří to celý můj život. Někdy se bojím, že se zblázním. Nebo − zabiju...“
„Nemůžete přesněji vyjádřit, co máte na mysli tím ‚to‘? Možná že to, co zraňuje, ničí, boří, co vás svádí k sebevraždě a z čeho blázníte, jste vy samotná?“
Viki křečovitě zaťala pěsti a skousla si ret. Podobala se ztracenému dítěti na přelidněné pláži. Norma se na ni podívala jako žokej na svého koně, který selhal hned u té nejjednodušší překážky.
„Uklidněte se, Viki. O ‚tom‘ si popovídáme někdy jindy, ano? Teď mi povězte, zda ten člověk, na kterého chcete zapomenout, je muž.“
„No samozřejmě, že muž.“
„Proč ‚samozřejmě‘? Může to být vaše matka, kamarádka, sestra, váš otec, bratr, vaše dítě. Ten člověk byl váš manžel?“
„Ne. Ale milovala jsem ho.“
„I teď ho milujete, Viki?“
„Ne...vlastně ano...“ Viki si rukama zakryla tvář, skrčila pod sebe nohy a o okraj křesla si roztrhla druhou punčochu. – „Ne... nevím. Říkám, že chci jen jedno – zapomenout na něj.“
„A on vás miloval?“
„Proboha. To musím odpovídat i na takové otázky?! Je to důležité? Nevím... Chci na něj jen zapomenout. To je vše!“
„Dobře. I o lásce si promluvíme někdy jindy. Jste si úplně jistá, že chcete na toho muže zapomenout, Viki?“
„Ano! Jsem si úplně jistá!“
„Takže problém můžeme formulovat takto: chcete, abyste toho muže už nemilovala... Nebo spíš – už nechcete, abyste ho milovala? Jak je to?“
„Chci, abych ho už nemilovala. Už nechci, abych ho milovala. Bože můj, jaký je v tom rozdíl?!“ chytila se rukama za hlavu a zhoupla se v křesle. „Chci jen jediné – zapomenout na něj...“
„Nebojíte se, že už potom nebudete schopna milovat nikoho jiného?“
„Já i tak vím, že už nebudu schopna nikoho milovat. Ani nechci. Jsem láskou otrávená. Toužím po jediném – zapomenout na něj!“
„Tak moc po tom toužíte. Výborně. Pokusíme se to zrealizovat. Myslím, že naše práce bude dlouhá a bude to od vás vyžadovat spoustu úsilí. Jste na to připravená, Viki?“
„Je mi jedno, kolik času a úsilí to bude vyžadovat. Mým jediným přáním je na něj zapomenout! Ať to stojí, co to stojí...“
„Tedy,“ Norma se hluboce nadechla, jako vojevůdce, v jehož rukou je úspěch bitvy. „Existují nejrůznější metody. Vyberme jednu a vyzkoušejme ji. Jste připravena, Viki?“
„No samozřejmě, že jsem!“ v jejím hlase zazněl tón rozčilení.
„Pohodlně se usaďte, opřete se, uvolněte se.“
„Já jsem uvolněná.“
„Výborně. Tak a teď si pokuste toho muže představit jako nějakou věc. Zkusíme ho vymazat z vaší mysli.“
„Jako jakou věc?“
„To nevím. Vy jste toho muže znala a milovala. Nechte svou představivost volně plynout. Nepřemáhejte se. Uvolněte se. Nejdřív si toho muže představte – představte si, že stojí před vámi. Vidíte ho?“
„Ano.“
„A teď ho zaměňte za nějakou věc. No? Rychle! Čím je?“
„Křídlem. Je velkým, černým, blyštícím se koncertním křídlem. Na kolečkách...“
„Děkuji, Viki. Bylo by pro vás snazší, kdybyste si ho představila jako modrou skleněnku. S kterou si hrávají děti, víte?“
„Ano, vím ...“ usmála se Viki smutně. „Nemůžu si ho představit jako modrou skleněnku. Je koncerní křídlo. Velké. Těžké. Černé.“
„Naštěstí je, Viki, alespoň na kolečkách, viďte?“
„Ano...“ bylo jí do pláče.
„Je to dobré křídlo? Jak zní? Jak je naladěné?“
„Je špatně naladěné...“
„A zvala jste ladiče?“
„Ne.“
„Proč?“
„Nebyl na to čas. Nemohla jsem se k tomu odhodlat.“
„Často jste na to křídlo hrávala?“
„Ne. Moc ne...“
„A hrála jste ráda?“
„Ano.“
„A hrajete na klavír dobře, Viki?“
„Nijak zvlášť...“ Viki náhle otevřela oči a hodila na Normu zlý pohled. „Nikdy v životě jsem na klavír nehrála! Vůbec nechápu, o čem to tu vlastně mluvíme. Jestli se chcete dovědět něco o mém intimním životě, můžu vám to říct přímo. Bez těchhle idiotských metafor. Moc dobře vím, že psychoanalýza sleduje vždy jen to jedno...“
„Má drahá, vždyť si jen trochu povídáme o vašem klavíru. Ráda jsem se o něm něco málo dověděla. No tak, Viki, nebuďte tak napjatá, uvolněte se. Zvedněte hlavu, podívejte se mi do očí! No, usmějte se. Všechno je v pořádku, nebo snad ne? Usmějte se...“

© Gabriela Šroubková
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky