Ve většině kultur se vyvinulo uctívání mrtvých předků. Tento fenomén je pokládán za jeden ze základních prvků pohanství a za nejdůležitější exponent tradice. Spočívá na nejstarší animistické představě o dvou světech: o světě živých s jeho zákony konečnosti a světě mrtvých, který je všudypřítomný, bez hranic v čase a prostoru, obdařený možností zasahovat kladně i záporně do života živých. Křesťanským učením a církví byl kult předků vyvracen jako projev magie, neboť propůjčoval duchům schopnost zjevovat se a rozhodovat o způsobech zásahu do života společenství podle jejich vlastní vůle. Sama církev však kult mrtvých přejímala u mučedníků a včleňovala jej do své tradice. (Navrátilová, s. 319)

Svět živých a mrtvých jsou vzájemně propojeny. Mrtví mohou zasahovat do života pozůstalých, živí zase mohou ovlivnit úděl mrtvého – svými modlitbami mu mohou zajistit dojití pokoje, svým nepatřičným chováním jej mohou naopak „probudit“. Tuto víru zachycuje např. K. Světlá: „»Ve mstě své chceš ustat a nebojíš se přitom, že otce z hrobu vyzdvihneš?«“ „»Nabudou-li nebožtíci v hrobech svých jen tenkrát míru, vykonávají-li děti neuprositelnou nad nepřáteli pokutu, pak otec můj ne jednou, nýbrž stokrát pomstěn a smířen; i nemá věru proč teď ještě z hrobu se zdvihat.«“ (Frantina, s. 102) S nepatřičným chováním pozůstalých souvisí i dodnes používané rčení: „Nu, ten se jistě několikrát v hrobě obrátil!“ (Světlá, O krejčíkově Anežce, s. 90) Probudit mrtvého může volání a vyslovování jeho jména nebo krádež nějaké jeho věci či části těla.

Duchové jsou podle lidových představ v zásadě dvojího druhu – dobří a špatní: „Ze stínů němě se plížících kolem něho poznával, kdo se tu asi kmitá, zdali je to duch dobrý či zlý, za duše člověka, který po ctnostném životě sešel ze světa přirozenou smrtí a v touze po milých pozůstalých se zdvihl z hrobu, aby je na zapřenou navštívil, anebo duše navždy zakletá pro svoje hříchy, která marně hledá svého vykupitele.“ (Světlá, Černá divizna, s. 72)

Dobří duchové předků bývali uctíváni jako domácí bůžci a jako ochránci domovů, věřilo se, že radí a pomáhají v péči o hospodářství, účastní se rodinných událostí, ale dovedou provádět i různá šibalství, např. bouchají dveřmi, třískají nádobím apod. Někdy se vraceli i s předzvěstí smrti pro někoho blízkého. Objevovali se nečastěji v podobě starého shrbeného mužíka, malinkého hošíka nebo zvířete (černé kuře, had). Přebývali v domě (pod prahem, při peci) nebo ve chlévě, tedy v místech, kterým lidová tradice připisovala zvláštní význam a k nimž se pojily různé obyčeje (Navrátilová, s. 323). Víra v tyto domácí ochranné duchy byla živá v různých formách do 18. století a v podobě domácí obětiny přežívala ještě na počátku století dvacátého (Navrátilová, s. 321).

Mezi dobré duchy by patřily i duše „spravedlivých“, které se vracely, protože se jim stýskalo po blízkých nebo protože chtěly donutit pozůstalé k nápravě něčeho, co bylo zanedbáno (např. jim nebyla do hrobu vložena věc, kterou potřebují; nebyl dodržen nějaký slib nebo ustanovení poslední vůle). Duchové připomínali křivdy a prosili o pomoc. Často se zjevovali zavraždění a padlí bojovníci, kteří i po smrti sváděli bitvy. Některé duše si takto podle křesťanských představ odpykávaly svůj očistec na zemi a bylo možno je vysvobodit modlitbou nebo určitým úkonem (Navrátilová, s. 294n).

Opakem byli zlí duchové, kteří se vraceli, aby strašili živé, škodili jim nebo je „přitáhli“ k sobě, protože vše živé nenávidí. Tyto mrtvé nalézáme u Erbena (postava Vodníka, jenž k sobě do vody stáhne mladou dívku, a Polednice, která si přichází pro dítě) nebo v Čelakovského baladě Toman a lesní panna, kde je mladík utancován vílami. Většinou se jednalo o ty, kteří se ocitli na scestí (vrazi, zločinci a další provinilci), a o tzv. „nečisté mrtvé“, kteří ukončili svůj život náhlým, násilným nebo jinak nepřirozeným způsobem, za tajemných nebo nešťastných okolností (Navrátilová, s. 292). Základním předpokladem jejich návratů byla představa o tzv. připoutané duši, která je vázána na nezetlelé tělo a která nemůže najít pokoje („»Kletbu zůstavuji tobě, / matko má! / kletbu zůstavuji tobě / bys nenašla místa v hrobě, / žes mi zvůli dávala!«“ volá dcera v Erbenově baladě Dceřina kletba (s. 107). Ukazovali se především tam, kde žili a hřešili, často v podobě stínu, bílé postavy nebo zvířete, připojovali se rovněž k přírodním duchům (vítr, voda) nebo démonům (vodník, hejkal, rusalka, polednice, bludička apod.). Těmto duším nebylo možno odpustit, bylo nutno je zlikvidovat - nejčastěji byla ničena jejich mrtvola (spálila se, probodla kůlem, hlava se usekla rýčem apod.) Před zlými duchy bylo třeba se chránit, existovala řada osvědčených receptů, jak se jich zbavit, Světlá např. popisuje, jak odehnat vodníka od domu bílou cibulí zakopanou pod prahem (Lamač a jeho dítě, s. 126).

Rozšířená byla též představa, že nebožtík drží na hřbitově stráž, dokud není vystřídán novým zesnulým. Tento obraz najdeme i v I. Intermezzu Máchova Máje, které se celé odehrává na hřbitově, kde se rojí sbor duchů, kteří se již nemohou dočkat dalšího nebožtíka: „a jejich modrá mrtvá zář / svítí v dnes pohřbeného tvář, / jenž na stráži – co druzí spí – / o vlastní křížek opřený / poslední z pohřbených zde dlí.“ (s. 41)

Podle lidových představ se duchové předků v noci z 1. na 2. listopadu vracejí ke svým blízkým (tzv. svatvečer dušiček). Příbuzní obvykle večer trávili vzpomínkami a modlitbami za mrtvé, kterým na stole nechávali zbytky dušičkové večeře, zejména kaši a mléko, zvykem také bylo obdarovávat chudé pečivem. Věřilo se, že v noci na Vše svaté se všichni nebožtíci v tom roce zemřelí, scházejí v nejbližším kostele a poslední zemřelý kněz slouží mši. Do ranního zvonění musely být duše zpět. Živého člověka, který by v ten čas vstoupil do kostela, by nebožtíci roztrhali. (Navrátilová, s. 333) Někde se vypravuje, že se takový člověk zachránil tím, že ze sebe strhl kabát nebo košili, jehož kousky pak se pak našly roztrhané na hrobech. (Navrátilová, s. 162) Tento motiv nacházíme na konci Erbenovy Svatební košile: „a na každičké mohyle / útržek z nové košile.“ (s. 40) I v Máchově Pouti krkonošské ožívají mrtví mnichové vždy na jeden den v roce. Mši mrtvých lze nalézt u Nerudy, jeho povídka Svatováclavská mše vypráví o chlapci, jenž se schoval na noc v chrámu, aby viděl půlnoční mši slouženou duchem sv. Václava. Chlapcova víra v duchy je však již jen pouhou dětinskostí a touhou po dobrodružství.

Na tomto místě bude jistě zajímavé srovnání jednotlivých přístupů. Duchové byli, dá se říci, inventářem a nedílnou součástí hřbitovů tak, jak je nacházíme např. u Máchy. Světlá zachycuje mnoho představ venkovského lidu, který na duchy věří a rád si o nich vypráví historky, užívá strašidlo i jako přirovnání při popisu: „bledý jako strašidlo z hrobu se zdvíhající“ (Přišla do rozumu, s. 248) V Divé Báře od Němcové venkované na duchy také věří, toho Bára využije k tomu, aby je mohla postrašit, ona sama se přízraků nebojí. V Hálkových povídkách již duchy ani strašidla nenalezneme, přání malého chlapce spatřit ducha svého otce zůstane nenaplněnou touhou: „Bylo mu, jako by odtud byl východ na všecky strany, a duch otcův měl mu poraditi, v kterou. »Uměj vždy vidět a slyšet,« rozprávěl ten duch v jeho paměti a Jíra rozhlížel se a naslouchal, jako by se mu muselo něco zjeviti. Ovšem nezjevilo se (...)“ (Na vejminku, s. 89), podobně si posteskne i hrobník v Mastičkáři Jana z Hvězdy: „Věř, že jich není! Líhával jsem po tolik nocí na porosených rovech a nespatřil jsem nic, ačkoli – Bůh ví! – jsem si přál, abych mohl promluvit s duchem.“ (s. 117) U Arbesa tento proces pokračuje, u něj duchové nemají místo, přízraky mrtvých z Ukřižované, Svatého Xaveria nebo Newtonova mozku vysvětluje podrážděním nervů či chorobou a odmítá je jako neskutečné. Konečně Holeček tvrdí: „Hřbitov náš jest bez mátoh, příšer a strašidel.“ (Naši, s. 141)

Hledání nesmrtelnosti v české epice 19. století
Téma nesmrtelnosti se výrazně aktualizovalo po první světové válce, kdy měla premiéry dramata Karla Čapka Věc Makropulos (1922) a Šaldovo Tažení proti smrti (1926), ve světovém kontextu pak jmenujme např. drama Zpět k Methusalemovi G. B. Shawa (1921).

Podívejme se však dále do minulosti. V české literatuře 19. století se setkáváme v zásadě se dvěma odlišnými přístupy k nesmrtelnosti. Prvním je lidská touha nikdy nezemřít a přemoci smrt. Tento typ zastupuje např. čaroděj Kosmas z povídky Černá divizna K. Světlé nebo druhý jezdec z Nebeského Protichůdců. Oba se snaží získat elixír nesmrtelnosti, nejedná se jim o věčný život nebeský (toho dosáhnout nelze), ale o získání věčného života zde na zemi. Kosmas se snaží vyrobit nápoj s pomocí černé divizny utržené pannou, proto se ožení s Borinkou. Jezdec chce získat nápoj od „zasvěcence černé vědy, vyhnance a pekla propadlce“ (s. 24). Oba shodně prohlašují, že smrt je „života ohavný zrádce“ (Nebeský, Protichůdci, s. 28), a domnívají se, že zvítězí-li nad smrtí, stanou se pány světa: „Ano, chtěl zvítězit nad smrtí, aby mohl panovat aspoň na zemi, když nemůže panovat na nebi. Zdali ten, kdo se nemusí bát smrti nezvítězí nad každým, jenž je uhněten z hlíny, a tak se stále musí třást o ty své bídné kosti? Takový nesmrtelný se snadno stane pánem nad všemi ostatními“. (Světlá, Černá divizna, s.15) V jejich touze však nejsou pouze světovládné ambice, je to zároveň strach ze smrti – chtějí ji překonat, protože se děsí její neodvratitelnosti a konečnosti. Na tuto kartu sází i podvodník Scotta z Kolárových Pekla zplozenců, který se chce zmocnit majetku mladíka Viléma, a proto se jej snaží přesvědčit, že z něj udělá nesmrtelného složitým alchymistickým procesem, během něhož se jeho tělo rozřeže, pak se dá do speciální pece, pod níž se devět měsíců topí takovými věcmi jako např. pěnou vzteklých vlků, jedem ropuch umořených na výsluní planety Joviše apod. Má tak vzniknout nový člověk a s ním i nová doba (s. 74n.). Veškeré snažení podobných hledačů nesmrtelnosti je ale stejně marné. Na druhého jezdce čeká v lese smrt; Kosmas si po skonu milované Borinky uvědomí, že nejdůležitější na světě je láska, ne elixír života, kvůli jehož výrobě dívka zemřela; Vilém se na poslední chvíli zalekne, prohlédne Scottovu lest a za pomoci své matky si zachrání život.

Jejich protipólem je věčný žid Ahasver (Nebeský, Protichůdci), který naopak touží po smrti. Kdysi byl andělem proklet k věčnému putování a nesmrtelnosti za to, že odehnal Krista z lavičky, na niž usedl cestou na Golgotu. Ahasver „bloudě světem nemá klidu stánek, / ani libý odpočinek v hrobě, / nepřána mu smrti sladká útěcha, / vše umírá v Pánu – jej smrt nechá: / až vše zhyne – hrob na hrobě všude – / na hřbitově světa velkém bude / bloudit zoufale od pólu k pólu / v ňadrech nesa žhavé uhlí bolu, / smutnou země hlídat kostnici“ (s. 15) Ahasver je unavený, prošel svět a viděl zkázy měst i říší, zoufale se vrhá do nejnebezpečnějších bitev, do požárů, skáče do vodopádu i do sopky, chce zmrznout na pólu, žádá prvního jezdce, aby jej zabil, ale vše marně. Je to „poutník žíznící po umírání“ „s tváří umořenou smrti touhou“ (s. 16), „hrozná žití tíže, / jeho ňadra smrti chtivá kryje“ (s. 17). Smrt zasévá kolem něj zkázu, ale jeho vždy mine. Až na samém konci přichází anděl s palmovou ratolestí, „Ahasver a jezdec zbožně klekli / padnou v náruč si a – umírají.“ (s. 47)

Nesmrtelnost je tedy prokletím, žádné štěstí nikomu nepřinese, touha po ní je zaslepující a marná.

Postavy oživlých mrtvých v české epice 19. století
„Samostatnou skupinu po smrti strašících přízraků tvoří upíři či vampýři. Dokázali oživit své tělo, které v hrobě nezetlelo, a o půlnoci vycházeli z hrobů s úmyslem škodit na majetku, na zdraví či na životě, ba dokonce vraždit. Zjevovali se ve zvířecí podobě – nejčastěji jako pes, vlk, kočka nebo žába. Napadali lidi a sáli jim krev, vyhazovali malé děti z postelí a mohli zapříčinit i živelnou pohromu. K podobným přízrakům patří také můra, která se jako bílý stín protáhla do stavení klíčovou dírkou, aby dusila a mořila lidi ve spánku, a dávící vlkodlak. Zpět do hrobů se tyto bytosti vracely při ranním zakokrhání kohouta. K jejich rozpoznání svědčil (kromě nezetlelé mrtvoly) také propadlý hrob a jisté vzhledové zvláštnosti.“ (Navrátilová, s. 303)

S oživlým oběšencem se setkáváme např. v Kolárových Pekla zplozencích – mladík Vilém byl obviněn z vraždy svého bratra Jošta a oběšen, byl však nevinen a navíc pod jeho šibenicí rostla vzácná mandragora, a proto znovu obživl (stejně tak jeho bratr se probral v márnici Strahovského kláštera, ač se předtím zdál být mrtev). Oživlé oběšence nacházíme i v Nerudově Baladě zimní – čaroděj oživí oběšence, ti pak konají zlo, ráno jsou všichni – včetně čaroděje – zase na šibenici.

Typickou oživlou mrtvolou je i milenec v Erbenových Svatebních košilích. Dívka si jej přivolala toužebnou modlitbou, přišel, když byla „pěkná noc, jasná – v tu dobu / vstávají mrtví ze hrobů, / a nežli zvíš, jsou tobě blíž“ (s. 32), dívka jej následovala až na hřbitov, tam se však zalekla a schovala se umrlci do márnice. Milenec se pokoušel přizvat na pomoc mrtvého, který v márnici ležel, ale dívka jej vždy znovu modlitbou uspala. Zachránilo jí až kohoutí kokrhání. Hrob milého pak lidé naleznou „dutý nahoře“ a celý hřbitov posetý útržky z košil, které si dívka přichystala do výbavy.

V Newtonově mozku od Arbesa přichází za hlavním hrdinou jeho přítel, považovaný za zabitého v bitvě, a pozve jej na seanci, během níž ožije před zraky mnoha významných vědců a hostů jeho mrtvola v rakvi, spolu s přítelem se pak díky stroji času vydají na výlet do minulosti, která je plná válek, násilí a zabíjení. Celé přízračné setkání je však nakonec vysvětleno nemocí a halucinacemi hlavního hrdiny. Jeho přítel byl a je opravdu mrtev.

Literatura
Duchové a přízraky v české epice 19. století
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. 1. vyd. 414 s.

Hledání nesmrtelnosti v české epice 19. století
HOŘÍNEK, Zdeněk. Tažení proti smrti. Literární archív, roč. 29, 1997, s. 55 – 65

Postavy oživlých mrtvých v české epice 19. století
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. 1. vyd. 414 s.