Hrozny v sloupoví 1
V této programové básni Carducci útočí na svůj oblíbený terč, romantickou poezii a romantickou mentalitu vůbec.
V této programové básni Carducci útočí na svůj oblíbený terč, romantickou poezii a romantickou mentalitu vůbec. Báseň má dvě stejně dlouhé části, každou ozářenou jedním vesmírným tělesem, symbolizujícím jejich náladu. Slunce zastupuje klasicismus, opěvující lidskou pracovitost, prostý život na venkově, s péči vypěstované plody, prvky, které jsou také námětem tradičních klasicistických forem jako je bukolická nebo bakchická poezie. Svět je v těchto žánrech prozářený, optimistický, slibující odměnu za práci a i v době podzimního smutku vnukává myšlenky na příští jaro.
Naproti tomu Měsíc se svým chabým, nemocným světlem zosobňuje romantického ducha. A krajina, kterou ozařuje, již není krajina, na které se podepsala lidská píle, ale panoptikum neužitečných romantických kulis, jako jsou zříceniny, gotické vížky, soví křik, hřbitov a kosti. Měsíční světlo a romantická poezie jsou zbytečné a neplodné, což je zdůrazněno v expresívním závěru příměrem k bezdětné jeptišce, v niž lze také zahlédnout tradiční Carducciho antiklerikalismus.
Klasicismus a romantismus
Je dobré slunce; napomáhá lidské píli,
veselí její rádo vidí:
pod jeho tíží širá žeň se k zemi chýlí
třese se, volá k sklizni lidi.
Z výše své usmívá se na radlici,
jež svítí v hnědých brázdách dole,
zatím co vůl se cestou zvolna klesající
šine od zoraného pole.
A zapaluje hrozny pod listovím révy
a svitem zlata se v nich leskne,
a slyšíc poslední a opilé už zpěvy
podzimu, usmívá se teskně.
I mezi městské střechy kouřem začernalé
paprsky světelnými vpadá
a zajde k dívce, která v práci neustálé
nedbá, že dnes je ještě mladá,
a píseň o jaru a o lásce jí klade
na rety; hruď jí prudce dme se
a v proudech světla její zpěv a srdce mladé
jak skřivan do výše se nese.
Tvůj paprsek však, měsíci, má na tom dosti,
že krášlí stesk a zříceniny,
a nedovedeš květ a plody přivést ke zralosti
na svojí dlouhé cestě stíny.
Když v tmě se k spánku klade člověk plný hladu,
ty okenicí vnikáš za ním
a budíš ho, by cítil víc zas závan chladu
a chvěl se strachem před svítáním.
Pak nad vížkami gotickými v nočním nebi
krášlíš se malátností mléčnou
a sovím křikem – pro básníky darmochleby
a lásku málo užitečnou.
A potom vcházíš na hřbitov, kde plamen nový
znavené světlo oživí ti,
kde vrážíš do lebek a v hnáty kostlivcovi,
jež bělí studenou tu svítí.
Ty kokrheli se stupidní, oblou lící,
jak z hloubi nenávidím tebe,
jeptiško lascivní a děti nerodící,
ty podlá farizejko z nebe!